Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Idyla

24. ledna 2013 v 14:48 | El |  Deník
Tak klidný školní týden jako je tento, jsem už dlouho nezažila. Na škole jsou dva první ročníky a jedna kvinta, kteří minulý pátek jeli na lyžák, ze kterého se mi podařilo vyvléknout a to jsem se ani nemusela příliš snažit. Na horách, nota bene na lyžích, jsem stála poprvé a naposledy v sekundě na gympláckém lyžáku a ne, že by se mi to chtělo dvakrát opakovat. Nechce se mi to vůbec opakovat. Představte si tu situaci, kdy věčně odstrkovaná holka stojí poprvé na lyžích mezi spolužáky, kteří všichni lyžovat umí, do toho jsou tam s nimi ještě starší kluci, no nebylo to dvakrátv příjemné, pitomej svah... Takže jsem se zařekla, že mě na takovou akci už nikdo nedostane, takže zatímco ostatní lyžují někde bůhví kde, já s bratrem a směskou lidí z prváků chodím do školy, končíme v jedenáct a prakticky nic neděláme. Tedy vyjma dneška, to jsme něco víceméně dělali, ale konec byl jako vždy v sladkých jedenáct, kdežto ostatní musí dělat obloučky, stromečkovat kopce a soutěžit v nějaké "úžasné" olympiádě, co pro ně vymyslel náš mírně potrhlý učitel ZSV. Lepší už to snad ani být nemůže, dokonce jsem dnes zjistila, že dostanu čtyřku z matiky, což je pro mě po minulém školním roce dost úspěch.
Jak si užíváte týden vy?
 

Znásilněná

Psaní je ohromná terapie, někdy pomůže víc, než tisíc slov.

V doušcích tvých myšlenek
nejsem jen já pán,
znám však jedno zákoutí,
já karty rozdávám.

Odhrň tu temnou roušku,
kde zrcadlí se sen,
sebral jsem ti panenství,
jen tiše plač, nevzejde den.

Nemáš už nic, jen holou kůžu v hrobě,
není již rtů beze jmen,
Bůh odvrátil svou tvář tobě,
už není cesty ven.


P.S: Neberte všechna slova vážně.

S milostí do nemilosti.

9. ledna 2013 v 16:42 | El
Když se podívám zpět na poslední týden, zjišťuji, že jde všechno čím dál víc do háje a bohužel si za to můžu jen a jen sama. Bylo by tak uklidňující, kdybych ve svých myšlenkách mohla na někoho svalit alespoň kousek z mého problému, abych si mohla říct, že to všechno není jen má vina, ale bohužel, opravdu si za svoje problémy můžu sama, protože jsem prostě moc hodná. Vím o sobě, že lidem nedovedu odmítat, nesvedu odmítnout požádání o pomoc, sešity půjčím i spolužákům, kteří mi je nevrátí a podobné blbosti, jenže tentokrát to přerostlo do takové míry, že jsem udělala hroznou hloupost, celé čtyři měsíce jsou hloupost, jeden velký strašný omyl, do kterého jsem se dostala jediným slovem. Měla bych s tím něco dělat, jenže ono je všechno tak těžké, že nevím, jestli to se svou dobráckou povahou svedu, protože já jsem v některých ohledem až tupě hodná a nechám si líbit prakticky všechno. Nemáte někdo nějaký tip, nějakou radu, jak trochu bojovat s touhle pitomou vlastností? Byla bych moc vděčná za každou radu, teď už jde opravdu do tuhého...
 


Rok 2012... Tedy třináct.

31. prosince 2012 v 17:14 | El |  Deník
Ach jo, tak je to zase tady, Silvestr, nový rok. Ne, že by mě mrzelo, že odchází tenhle rok, ten ať jsi jde někam hodně daleko a už se nevrací, spíš se tak pozastavuji nad tím, že jsem zase o rok dál, že jsem zase o rok starší, připravenější pro život "velkých", který je, ať jsem si za poslední čtyři roky prožila co jsem chtěla, určitě těžší. Zajímalo by mě, co nového přijde s dalším rokem, jestli zase takhle někdy v únoru potkám Pana Úžasného, který mě za pár měsíců kopne tam, kam slunce nesvítí a na obloze se neobjeví tahle žlutá kulička ještě dobrého půl roku. Nebo že bychom dostali nějakého skvělého profesora, který mě bude pronásledovat i ve spaní a nakonec kvůli strachu z něj nezvládnu předmět? I když, možná bych neměla být tak pesimistická, není to dobré, ale já se bojím být optimista, vždycky když jsem byla, tak to nedopadlo dobře a člověk je pak zklamaný... Ale mohla bych si dát alespoň nějaké předsevzetí na ten nový rok, ale zatím mě napadají jen samé hrůzné, jako třeba začít konečně chodit běhat, ale to dopředu vím, že nesplním, takže bych si mohla vybrat nějaké další klišé, jako třeba... no, dieta u nás neprojde, tak snad leda lepší známky. Mám to pěknou vyhlídku. Dáte si také nějaké předsevzetí? A jak vlastně slavíte Nový rok? :)

Pozor na ten balicí papír, můžeme ho použít ještě příští rok!

25. prosince 2012 v 12:16 | El
A je to tady. Tedy vlastně už není, musíme si počkat ještě 364 dnů na to, abychom mohli zasednout ke štědrovečerní večeři a pak se jako malí nadšeně vrhnout pod stromeček až pestrobarevné cáry pečlivě balených dárků létají na všechny strany. Nebyl snad rok, kdy bych nepodléhala všeobecnému vánočnímu šílení, které vždy začalo s uvědoměním toho, že už tu máme prosinec a moje vánoční horečka byla definitivně zpečetěna tím, že se mi do rukou dostal adventní kalendář, který jsem úzkostlivě střežila před bratrem, který všechna okýnka pozotevíral nejpozději to druhého prosince. Když se u mě v pokojíčku skvěl kýčovitý kalendář, začal čas na to, abych se šikovným uměním, které je vlastní téměř všem dětem a puberťákům, pustila do tahání za nitky, až jsem dovedla rodiče přemluvit o onomu vysněnému notebooku, či deseti knížkám, které podle rodičů byly přeci úplně zbytečné. Vrcholem mého přemlouvání byly letošní Vánoce, kdy jsem rodiče dokopala k tomu, aby mi nechali udělat polštářek s nejlepším houslistou světa, který je, jak jinak, nejkrásnějším mužem planety. Mohla jsem dostat drahý telefon, pět svetrů, nahřívacího plyšáka, stohy knih, ale stejně mi největší radost udělala blbost za tři stovky. Co udělalo radost na letošní Vánoce vám? :)


Život je pes. A já ho nechápu.

15. prosince 2012 v 15:59 | El |  Deník
V poslední době přemýšlím nad tím, jak je svět zvláštní. K tomuto tématu jsem se víceméně dostala s jedním kamarádem, kdy jsme rozebírali to, jak je všechno kolem nás ironické, nesmyslné a vlastně svět vůbec nechápeme. Nemusím pro příklady chodit daleko, mé vztahy jsou přímo ukázkovým příkladem. Možná si vzpomínáte na to, jak jsem byla pschicky celkem v háji proto, že se se mnou na konci školního roku rozešel přítel. Ne, že bych ho měla tak hrozně ráda, to jsem si myslela, ale později jsem došla k velmi uklidňujícímu zjištění, že jsem měla ráda to, co jsem si z něj udělala, ale jeho samotného vlastně ne, hold ty růžové brýle, které si člověk někdy nasadí, odpadnou příliš pozdě a já si tuto skutečnost uvědomila až po několika měsících trápení. S bývalým přítelem jsem moc chtěla být, strašně jsem si to přála, ale nakonec nám to vydrželo sotva dva měsíce, což mi připravilo dalších šest měsíců truchlení. Před třemi měsíci jsem se neuvěřitelnou a v tu dobu pro mě dost pitomou shodou okolností dala dohromady s jiným klukem, se kterým jsem vlastně vůbec nic miít nechtěla a v momentě, kdy jsem mu na vztah kývla, jsem sama sebe div nezaškrtila, vážně jsem s ním nechtěla být, přišel mi jako jen jako kamarád a celkově jsem z toho měla špatný pocit, nadávala sama sobě a počítala jsem dny do doby, než bych se s ním mohla rozejít a nevypadalo by to blbě. Nemyslete si ale o mě, že jsem někdo, kdo kývne na vztah každému, to ne, potíž byla v tom, že jsem ho znala poměrně dlouho a měla jsem ho ráda, nechtěla jsem mu ublížit a i když jsem dopředu plánovala, že mu řeknu ne, při tom jeho pohledu jsem to nesvedla. A najednou jsem s ním déle, než s tím, s kým jsem opravdu být chtěla a k tomu všemu mi s ním je čím dál tím lépe. Opravdu nechápu život, proč je tak složitý? Stalo se vám někdy, že to, co jste nechtěli, jste dostali, ale co jste si přáli vám pokaždé uteklo?

Nesem vám noviny...

7. prosince 2012 v 14:38 | El |  Deník
Je sedmého prosince. Prosince. To znamená, že za dva týdny jsou Vánoce, což nějak nedovedu pochopit. To už je to rok, co jsem na tom byla psychicky tak špatně? Už rok mám svůj notebook? Je to vážně dvanáct měsíců, co můj pes běhal po zahradě ve sněhových cestičkách jako v bludišti? Nevím, co se to děje, jestli se zbláznil čas, nebo já, ale vypadá to, že co nevidět začnou k nám domů chodit vánoční pohledy, začnou prázdniny a pečení cukroví bude v plném proudu. Mě ale ne a ne zachvátit ta vánoční atmosféra, mě pořád přijde, že je tak půlka října, ne čtvrtina prosince, jako bych vzlezla do stroje času a objevila se o dva měsíce dřív. Minulý rok jsem se na Vánoce dost těšila a co si budeme nalhávat, bylo to kvůli dárku, tedy kvůli notebooku, u nás totiž nikdy taková ta soudržnná rodinka nebyla, Vánoce mám z dětství spojené s křikem, nadávkami a výčitkami, protože mamka s taťkou byli přepracovaní, nevrlí a já malé dítě, co se nemůže dočkat dárků. Letos jsem ale vážně netušila, co si přát, mám takový pocit, že mám skoro všechno, co bych si přála mít, takže jsem byla nakonec donucena nechat si darovat nový mobil. Jak vnímáte vánoční atmosféru vy? Těšíte se, nebo vás svátky nechávají chladnými?

Znovu...

25. listopadu 2012 v 14:33 | El |  Myšlenky a názory
Proč mi na něm záleží?
Proč mám pocit, jako by se celý poslední půl rok začal opakovat, jen s někým jiným?
Proč jsem tak hloupá a zase jsem si někoho pustila k tělu?
Proč dopouštím, abych dělala tu samou chybu podruhé?
To jsem vážně tak pitomá?
Nezáleží mi na něm. Ne. Ne. Ano.
Chtěla bych zrušit celý tenhle rok, chtěla bych smazat všechno, co se stalo, chtěla bych zapomenout.
Chtěla bych přestat být naivní, chtěla bych přestat vidět v lidech jen to dobré a pitomě doufat, že jednou třeba budu mít štěstí.
Nejsem pěkná. Ani chytrá, zajímavá, nemám spoustu peněz. Ale vysvětlete mé duši, že s takovou prostě nemám nárok na štěstí, že úspěch a láska nečeká pro šedé myšky.

Nestálí rodiče

17. listopadu 2012 v 12:43 | El |  Deník
Mám já to zvláštní rodiče, někdy jim vadí každá blbost, ale to, že jejich dcera nosí pětky z matiky prakticky celý školní rok, je nechává chladné do té míry, že mě mamka po čtvrtletce, která dopadla mizerně, vzala nakupovat, prý si z toho nemám nic dělat (nutno ovšem dodat, že mi to strhla z limitu na Vánoce), kdežto normálně je naštve vážně skoro všechno. Vůbec se v nich nevyznám, je to stejné, jako u učitelky klavíru - někdy chtějí tohle, v zápatí jim je to ale jedno a když se snažím splnit jejich přání, tak to najednou chtějí úplně jinak, stejně jako na klavíru, kde mi nejdřív řekne, ať skladbu hraju rychleji a druhou hodinu mi za to, že jsem splnila to, co chtěla, vynadá. Ono je pak docela těžké splnit jejich očekávání, když se mění každým dnem, zato u bratra zůstávají dost stálá, takhle se to mění jen u mě, čemuž moc nerozumím. Možná proto mám takový problém s vymyšlením vánočních dárků pro ně, protože jednu chvíli je potěší to, podruhé zase tamto, takže je těžké něco zvolit, takže to nakonec asi vyřeším tak, že po úporném přemýšlení koupím něco praktického, ačkoliv já bych tedy z nového hrnce jako dárek k Vánocům moc radost neměla, ale znáte to, mamky. :) Co jste nakoupili/nakoupíte pro své rodiče vy?

Angína bez angíny

10. listopadu 2012 v 10:19 | El |  Deník
V životě jsem nevěřila, že to řeknu, ale vážně, radši bych chodila do školy, než být nemocná! Od minulého víkendu mi není nějak dobře a jelikož chodím každé úterý na prohlídky k obvodní doktorce, tak se na mě podívala a nic na mě neshledala, tak jsem šla normálně do školy, ale ten samý den začaly stejné příznaky i bratrovi, druhý den se tedy šlo znovu k doktorce a skončilo to tak, že angínu mám nejen já a bratr, ale i mamka a taťka pravděpodobně taky. Ačkoliv jsem to já, kdo nakazil celou rodinu, tak je mi ze všech nejlépe, vlastně jako kdybych angínu vůbec neměla a byla úplně zdravá. Proto mě taky štve, že jsem kvůli tomu zameškala tři dny ve škole, což dělá spoustu zameškaných hodin, chybějících zápisků, nemluvě o testech, které jsem prošvihla a hlavně přijdu o hodiny matematiky, což je u mě celkem průšvih, i když já tu matiku nechápu ani když tam jsem, tak to možná takový rozdíl nebude... K tomu všemu samozřejmě nesmím ven a to zrovna v momentě, kdy je k tomu tolik příležitostí, takže mě to moje povalování štve dvojnásob. Kdyby mi alespoň něco bylo, tak to pochopím, ale když se cítím úplně zdravá, tak mě to vážně leze krkem, ani vyvspat se dloiuho nemůžu, protože beru prášky i v noci. Vážně, já chci z domu!

Kam dál