Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Únor 2011

*Smrk*

27. února 2011 v 19:48 | El |  Deník
Někdy mi přijde, že sem hrozná citlivka. Když mi bylo deset let, jeli sme do školy a na silnici ležel mrtvý ježek. Brečela ssem. Když mi bylo jedenáct, umřel mi pískomil. Brečela sem. Slyšela sem poprvé jednu skladbu na housle. Brečela sem. Můj pes si po měsíci trénování konečně sedl. Brečela sem. Před několika dny mi umřela babička. Nebrečela sem.
Babička je tvrdohlavá. A v některých věcech hodně hrdá. Nechce aby jí někdo pomáhal když si myslí že to zvládne sama a v žádném případě nechce nikoho otravovat. Je jí (teda vlastně bylo) 88 let a skoro nechodí, má takové chodítko protože berle odmítla, když s nimy jednou spadla. Nikdo jí už nevyvrátil že když se to stalo jednou a ještě když šla ze schodů, tak že se to už nemusí stát. radši několik týdnů skoro nechodila a pak dostala chodítko. Jenže s tím chodítkem to taky nedopadlo slavně. Dělalo jí potíže se s ním naučit chodit, ona nemá moc ráda nové věci a těžko si na ně zvyká. Nakonec to ale zvládla (celé rodině už tekly nervy tak, že ani bazén by na to nestačil). Jenže opět se projevila babiččina povaha. Ona prostě nebude chodit na ten záchod co má hned u ložnice protože nefunguje a někdo by to ráno musel vynést. Ona prostě půjde na ten, který je do schodů a ještě je to na druhém konci domu. Spadla. A už nevstala.
Samozřejmě jí vzali do nemocnice kde zjistili, že má zlomený krček u nohy. Ani jí nechtěli vzít na operaci protože má nemocné srdce a odvápněné kosti. Nakoenc ale operovali a dopadlo to dobře. Když sme tam byli za tři dny po operaci, vypadala hrozně. Brečela sem.
Za dva týdny nato umřela. To sem nebrečela.
Je mi hrozně. Brečím u takových věcí jako je přejetý ježek (kterého ani osobně neznám) ale u vlastní babičky nebrečím. Vídala sem jí tak třikrát, čtyřikrát do roka ale to je jedno. Je to moje babička. Nemám žádnou jinou. Teď už nemám žádné prarodiče, ona byla jediná. Vždycky se ptala jak se mám, co dělám a všechno chtěla vědět. Každý den volala jak se s bráchou máme.
A teď tu není. Mamka to vzala strašně dobře. Brečela chvíli, šla si dát cigaretu a silné kafe a potom si sedla k počítači a pracovala. Jakoby se nic nestalo. Jen potom byla taková skleslejší. Teď už jí to přešlo úplně, mluví o tom všem klidně a v pohodě. Jakoby se nechumelilo. V úterý jedeme na pohřeb a já vůbec nevím co od toho mám čekat.

Ehm...takže

24. února 2011 v 18:41 | El |  Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa
No jo, tak konečně sem se odhodlala založit si blog. Plánovala sem to děsně dlouho, minimálně dva měsíce určitě. Jenže sem ve své podstatě líný člověk. Vlastně vůbec ne v podstatě, sem líný člověk. A to hodně. Téměř všechno pořád odkládám na poslední chvíli a řeším to někdy až v rekordním čase (kromě mytí vlasů, to neodkládám a v rekordním čase to nestíhám. Bohužel...). Třeba před nedávnem sme ve škole měli projekt, Mladý Demostenes. Demostenes byl řečník myslím že v Řecku a neměl to chudák nějak jednoduché. Vlastně to asi muselo vypadat, že z něj bude strašný řečník protože měl ťiky, slabý hlas a pořád byl nervózní. Ale on si řekl, že bude ten nejlepší řečník na světě a taky se o to pokoušel. Někdy dost divnými způsoby. ALe dokázal to (takové odhodlání bych taky chtěla mít). Naše převelice aktivní škola se cpe do všeho co se kde šustne a tahle soutěž nebyla vyjímkou. Takže, milá třído, napište si text naprosto o čemkoliv a pak nakluště do hudebny a mluvte tam před lidma. Jindy velice výřeční spolužáci co baží po tom aby si jich někdo všímal stojí před ostatními, jsou natáčeni kamerou a nervózně přešlapují. Bylo mi jich líto. Nevím proč, nějak je nemusím a oni nemusí mě. Přesto pro ně dělám první poslední. Někdy se fakt nechápu. Ale ten Demostenes byla docela sranda. A hlavně - celkově za to bylo asi 20 kreditů a to nepočítám případně kredity az umístění. Hned je člověku líp. I tenhle úkol, tedy vytvořit text, sem nechala na poslední chvíli. Den před odevzdáním sem se večer konečně dokopala k tomu, abych otevřela Word. Nakonec z toho vylezlo něco o zrůdě v lese co se z ní vyklubal Bux Bunny. Trapné ale aspoň sem dostala kredity. A nebyl to nejhorší ze všech prací co byli prezentované(což ale není nějaká útěcha protože být průměrný v mojí třídě znamená, že sem téměř idiot). Na tenhle článek se chystám dost dlouho, asi tak týden. Ani nevím co to tu melu, samé blbosti, jak je mým velice dobrým zvykem. Aspoň ten začátek mám za sebou. Musím na sebe být hrdá, konečně sem si založila blog. Yeah!