Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Březen 2011

Mrtvý pohled/Doll's Eyes

30. března 2011 v 16:40 | El |  Co čtu
Autor: Bari Wood
Počet stran: 319

Poslední dobou nemám moc co ke čtení, zrovna sem si vypůjčila ze školní knihovny Zločin a trest ale nějak se mi nechce do čtení takové objemné literatrury, tak sem sáhla do knihovny rodičů a vytáhla zrovna tuhle knihu. Nečekala sem, že zrovna u rodičů najdu detektivku s takovým množstvím krve.

Eva Tildenová-Kleinová je velice bohatá dáma. Je neotřelým způsobem krásná, má obrovské sídlo se služebníky, krásná auta, příbuzné, co jí vždy podrží, nádhernou zahradu, skvělé sousedy...
Takže by se mohlo zdát, že její život je prostě skvělý. Jenže ona, a celý její rod je zasažen kledbou. Nebo jí to tak alespoň přijde, pro spoustu jiných lidí je její "nadání" velice užitečné. Eva totiž dokáže vidět věci minulé a věci budoucí. To od ní odlákalo jejího manžela, který, ač jí miluje, nedokázal snést to, že o něm ví naprosto cokoliv. Věděla, že se jen vymlouvá že ho bolí hlava aby nemusel na nudný večírek nebo jak nevinně flirtoval se svojí sekretářkou, Odstěhoval se od ní nakonec do malého města a tam si pronajal dům v zátoce Raven lake. Eva mu často volá aby zjistila jak se mu daří. Jednoho dne jí ale nezvedne telefon a ona se rozhodne za ním jet. Jednak proto, že má o něj strach a jednak proto, že si myslí, že je těhotná. Vydá se na čtyřhodinovou cestu a když konečně dojede k jeho domu, opět ji dožene její "nadání". Omylem se dotkne houpačky a uvidí ženu s rozpáraným břichem v lese, jak volá o pomoc. Okamžitě spolu s manželem zavolají policii a vymyslí si báchorku že se ztratila v lese a uviděla tu ženu a jejího vraha, jak utíká pryč do lesa. Časové údaje ale nesoulasily, a tak policista Dave Latovsky na Evu uhodil a musela mu přiznat že to jen "viděla" a pověděla mu svém "nadání". On jí zprvu nevěřil ale když se ho dotkla, zjistila o něm spoustu věcí.
Tak se společně vydávají na lov masového vraha, jen s pomocí Eviny schopnosti vidět věci co jiní nevidí. Cestu jim zkříží sám vrah, který se dozví že po něm Eva a Latovsky jdou. Dave utrpí citovou ránu, protože vrah-doktor Adam Fuller zabije svého psychiatra který údajně zná jméno vědmy, která po něm pátrá. Schodou okolností byl psychiatr nejlepší přítel Latovského. Ten se s ještě větší vervou pouští do případu...

Kniha je téměř od začátku do konce protkána krví a vraždami. Spisovatelka s neuvěřitelnou barvitostí popisuje všechny vrahovi činy, až se mi z toho několikrát zvedl žaludek. K doktoru Adamovi, vrahovi "Žen v lese" mám ale celkem rozporuplný vztah. V prologu totiž bylo popisováno, že jeho matka ho týrala ještě jako malé dítě a až po tom, co zemřela, začal konečně normálně žít. Jako každý, devítiletý chlapec. Nedokážu si tedy pomoct, a musím k němu cítit určitý soucit. Spisovatelka dokázala celkem zaujmout ale někdy to s těmi nechutnými detaily přeháněla až do absurdity. Také psaní kapitol a popisování několika příběhů bylo místy chaotické a člověk se v tom trochu strácel. Co mě osobně vadí u knih bývá přílišné množství jmen ale u tohoto titulu to bylo ještě celkem dobré, až na příbuzné Evy, u těch sem trochu tápala ale nebyli nijak důležití. Celkově je kniha spíše pro otrlejší povahy co snesou fráze typu "Půl hodiny koukala na to, jak jí osychají střeva".

Hodnocení: 7/10

Léto

26. března 2011 v 19:07 | El |  Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa
Mám docela ráda výtvarku. Člověk si při ní celkem odpočine, pokud se zrovna neprobírá teorie ale ani ta mi nějak extra nevadí. Máme i docela dobrou profesorku, dokáže každého pochválit. I mého bratra. Tím ho teda nechci nějak urážet ale jednou sem v knížce o psychickém vývoji předškolních dětí viděla obrázky "hlavonožců". Panďuláci jen z čárek a tak. Defakto takhle kreslí i on a paní profesorka mu tuhle řekla že je to "čistá a velice půvabná práce". No jo, je prostě milá.
Před týdnem sme měli dělat svojí básnickou sbírku na téma "Roční období". Já básním docela ráda takže mi to nevadilo. Asi si zřídím rubriku spešl pro básničky ale zrovna teď to nějak zlobí ,tak to nechám na jindy. Ale jednu sem přece jenom napíšu.

Konečky prstů váhavě vztáhneš
na modrou dálavu před sebou.
Víš však, že nikdy nedosáhneš
tam, kde dlí den s temnotou.
Pokusíš se o to však, jednou, dvakrát,
dokud neusneš únavou.
Pak se přece jen dostaneš
k výšinám, kde život je jen hrou.


¨

To chce klid a hafany

23. března 2011 v 20:03 | El |  Deník
Je to až zvláštní, jak mě vždycky vyhodí z klidu naprosté drobnosti, kdeždo závažné věci mě nechávají ledově klidnou. Řekla bych, že série několika velmi nepěkných známek z odporné vědy jménem matematika, nepochopení příšerností matičky fyziky a neustálé pletení frází jazyku našich zaobaných sousedů Němců mě sebere víc, než za 2 z chemie. Stejně tak ze neskutečně rozruším, proč na mě sakra ten kluk tak divně koukal, ale to, že mě před piktosekundou málem přejelo auto mě absolutně nezajímá. Stejně tak mě hrozně naštve škrtanec v sešitě literatury ale to, jak si vedu sešit již zmíněné fyziky je mi putna. Nejinak tomu bylo i dneska. Celý den byl plný vzteku, výčitek, slz ale semnou to nic moc neudělalo. Sem na to, koneckonců, už celkem zvyklá.
Ale přesto, teď večer, když je relativně klid, to na mě maličko padá a já vím, že je to moje chyba, že jsou kolem mě všichni skleslí a smutní. Jenže zatím příliš nevím, co s tím dělat a tak se jen uklidňuju. Třeba tím, že jdu ven a kouknu se na své dva krásné pejsky. Když zse začnou celí vlnit (to je specialita té mladší) radostí, vrtět ocasem, plést se pod nohy a koukat se tím nádherným, upřímným pohledem, který svedou jenom psy, je mi hned lépe.
Nádherné, že?

No smoke! Please...

20. března 2011 v 16:49 | El |  Myšlenky a názory
O tom, že kouření škodí, ví dneska úplně každý. Malé děti, co sledují televizi, ze to dozví od takových těch obrýlených pánů, děti, co umí číst si to přečtou na každé cigaretové krabičce co uvidí v obchodě a nakonec, vždyť se to učí i ve škole. Je pro mne tedy záhadou, proč tolik lidí kouří.
Kolikrát už asi viděli obrázek plic kuřáka a nekuřáka. Kolikrát se rozkašlali tak, že nemohli řpestat. Kolikrát vyšli pár schodů a jejich plíce už to nezvládaly. Kolikrát si už řekli "Tak dost, končím s kouřením!". Jenže pak přidje první slabá chvilka a oni si zapálí. A znovu. A znovu.
Moji rodiče kouří oba, kouřili vždycky, co si já pamatuju. Mamka tak středně, a táta je silný kuřák. Půl hodiny bez cigarety nevydrží. Takže jet s ním v autě je dost utrpení, protože obvykle si zapálí tak čtyřikrát. Sice si stáhne okýnko ale to moc nepomůže, je to pokaždé cítit po celém autě. Když sem byla mladší, vždycky mi vynadal, že si stahuju okýnko a to já nechápala, vždyť je to přece nezdravé, čuchat ten kouř. Pasivní kuřáci vdechují ještě více škodlivin, než normální kuřák.
Mamka, ta si obvykle zpálí s ním, ale nikdy mi nevynadá, že si zacpávám nos a házím po ní pohledy opovržení. Ale o tom, že by přestala kouřit, asi neuvažuje...
Vlastně, kouření je strašně sobecká záležitost. Jednak ten kouř vdechují všichni lidé kolem vás a kouření už není jen poškozování svého těla, ale těla těch druhých. Když to hodně přeženu, tak ublížení na zdraví. Rodiče tím učí své děti podobnému návyku v dospělosti, často děti kuřáků začnou kouřit už hodně brzy. A taky, rodiče by měli myslet na své děti taky v tom, že je ptřebují, že si přejí, aby s nimy byli co nejdéle a tím, že začnou kouřit, si na životě moc nepřidají. Třeba moji rodiče, nejsou zrovna nejmladší. Mamka měla mě a bráchu, už hodně pozdě a táta je o pár let starší než ona. Oběma jim je přes padesát a mě je nějakých těch -náct. Spíš vypadají, že by mohli být moji prarodiče, než rodiče. Táta nebývá nemocný, chřipku jen tak nechytne a když ano, přechodí to. Zato má ale vysoký tlak a cholesterol a jeho rodiče umřeli hodně mladí na mrtvici a infarkt. Doktoři mu řekli, že když to půjde dobře, věkem bude někdy mezi nimi. Takže zhruba tak ještě 3-4 roky než se dostane na tu věkovou hranici. A to je hrozné. Je to tak strašný pocit, dívat se na něj, jak se pořád rozčiluje, spí 4 hodiny denně a ještě k tomu kouří jak fabrika. Když za ním někdy zajdu a sednu si k němu, prosí ho, aby přestal kouřit, alespoŇ to omezil, obvykle mě seřve. Nebo řekne něco v tom smyslu, ať si hledím svého. Když sem mu koupila náplasti s nikotinem, vyhodil je. Žvýkačky taky. O elektronické cigaretě nemluvě.
A já se mu jen snažím pomoct...

Projekt "Střední Evropa"

17. března 2011 v 17:19 | El |  Kresbičky
Zajímalo by mě, kdo vlastně vymyslel kreditní hodnocení a kdo ho nacpal zrovna na školu kam chodím já. My prostě musíme mít pokaždé něco extra, co jinde není. Jako jediní máme projektové, dny, týdny, Týdny za školou, jsme ve Svazu chovatelů ovcí, máme dva leguány, jsme na každé akci která se vyskytne po celé ČR a svoje prsty máme i v zahraničí... Prostě musíme mít všechno co jiní nemají. Někdy je to vážně unavující (třeba když vás v primě donutí, abyste chodili po městě s tričky se stonožkou, byli za sebou a vybírali peníze od kohokoliv). Kredity jsou taky unavující.
Jednou něco neuděláte a hned můžete klidně dostat o stupeň horší známku z takových předmětů, jako je třeba hudebka. Pár kluků ze třídy mělo i dostatečnou. A ty projekty! Strašně práce za málo odměny. Člověk by se na to mohl...
Naštěstí jsou dost často zábavné a můžeme se na nich vyřádit. Zrovna teď děláme jeden do zemáku, tak sem si udělala dokumentační fotky, co jsem vlastně stvořila.


Nostalgie

12. března 2011 v 20:05 | El |  Deník
Někdy mám pocit, že naše rodina se doopravdy vyžívá v oslavách. Sotva dva týdny od toho, co babička odešla, máme další oslavu. Teda, ne že by pohřeb byla oslava ale naše rodina tak pojme nakonec každou událost. Tentokrát to ale bylo veselejší, byli narozeniny. Ten věk už ale tak veselý nebyl, byli to šedesátiny jednoho mého strýčka. Mám těch příbuzných tolik, že někdy pořádně ani nevím, kdo se jak jmenuje. Takže když sme v klasické čtyřčlené sestavě dorazili do restaurace (dokonce sme ani nebloudili) byla sem překvapená, kdo že je ten oslavenec. Celou dobu sem si myslela, že je to někdo jiný.
Fakt mě mrzí, že sem tam neměla foťák protože ty dva dorty co dostal, doopravdy stály za to. Ani jeden nebyl sladký. Jeden byl velký traktor z paštiky a nějakého bůchvíčeho, tráva byla ze salámů a sýrů, a druhý dort byla podkova, z nějaké pomazánky a veky. Vypadalo to úžasně.
Můj bratr, byl jako neřízená střela. Viděl jídlo. A žral. Předtím mě upozornil, abych mu připomínala že nemá tolik jíst ale když sem se ho snažila ubránit od druhého talíře brambůrků, málem mi jednu natáhnul.
Byla to dost opulentní hostina. Šunková rolka, polévka, hlavní chod (to byli tři jídla na výběr), zákusek, pohár, řízky a samozřejmě spousta věcí okolo. Není divu že valná část mojí rodiny trpní minimálně nadváhou. Táta tam byl jeden z nejhubenějších mužů, a to má už taky nějaké to pivní břicho. Ale pořád to jde. Když se tak koukám na své příbuzné, děsím se toho, jak budu vypadat v šedesáti letech. Doufám že ne jako vejce na nožičkách...
Mám vzorného taťku, jako jediný z chlapů se neopil (toho pánbíčkáře nepočítám, ale ten si taky někdo slušně přihnul). Bratr se taky nějak extra nepustil do konzumace ředěného ethanolu, ale ten dost váží, s ním to nic moc nedělá. Mě se začala motat hlava už po přípitku, ale to byl to tím že to bylo na lačný žaludek. Teda doufám, zas taková padavka nejsem.
Nakonec sme byli třetí, kdo odjížděl. Museli sme prostě počkat, dokud neodejde někdo před námi, mě by to bylo hrozně blbý. odjíždět první. Z toho čekání sem byla dost nervózní, měli sme jet přes Nový Bidžov kde dneska byla nějaká ta demostrace nebo co. Hrozně sem to chtěla vidět, nějakou tu bitku, jako v televizi. Nevím proč, hrozně mě to lákalo, jakobych pak byla nějak důležitá, že sem to viděla. Takež sem nakonec byla mírně rozčarovaná, že se nic nekonalo. Taková škoda!

Jó, náš pan profesor...

8. března 2011 v 20:14 | El |  Deník
Úterý není dobrý den. Máme hrozně hodin a navíc ještě potom musím na hudebku. Ne že by mě nebavilo hrát na klavír, jenže nesnáším stupnice a ty mi taky nejdou. Vždycky to zapomenu, zvlášť u těch blbých kde je jiný prstoklad a tak podobně. Body k dobru má ale úterek v tom, že každých 14 dní máma dvouhodinovku hudebky. Bůchví proč ale přijde mi, že mě má náš pan profesor docela rád. Alespoń po mě divně nekouká a vždycyk mi dal plný počet kreditů. Navíc, na hudebce je vždycky sranda. Máme totiž ve třídě kluky, kteří svojí pubertu prožívají na 120%.
Zrovna teď probíráme jazzovou hudbu a měli jsme si napsat zápis o nějaké zpěvačce.
Profesor: "Měla hlas přes tři oktávy, to není vůbec obvyklé, je to doopravdy hodně"
Student: "To už slyší jen psi"
V těhle hodinách si moje třída vůbec dost užívá. Hráli baseball s kytarou coby pálkou, hodili housku na stop namazanou stranou a nešla sundat nebo roztrhli polštář a pak jsme celou hodinu vysávali jeho obsah. Chudák učitel si s námi neví rady. Jednom klukovi dal 4 na vysvědčení, navrhl na trojku z chování a nic nepomohlo. Mám dojem, že mu jednou už dal dokonce facku. Jsme hold dost povedená třída a podle toho co sem slyšela i nejslabší ročník gymplu, máme dost bídné výsledky jak v známkách, tak v různých olympiádách. Není se čemu divit, v naší třídě jsou doopravdy samí cvoci.
Vlastně vůbec, někdy je celá naše škola pošahaná. Zrovna teď se zapojíme do Svazu chovatelů ovcí protože si koupíme dvě ovce kavkazké. Ty ale vypadají jako kozy. Taková škoda, těšila sem se na bílé chlupaté ovečky!
Ovce se prý kupují proto, že obyvatelé vilové čtvrti si stěžují, že traktůrek kterým školník seká trávu na zahradě je ruší, a tak si pořídíme ovce aby sme ekologicky řešili problém s trávou. A navíc, naše škola má kladný vztah k přírodě. Máme akvária, zimní zahradu, velký pozemek, dva leguány a v několika třídách i terárka s různou havětí. Bylo by fajn pořídit si ještě psa a stádo poníků!

Jsem příliš melancholická i na svoje poměry...

5. března 2011 v 19:11 | El |  Myšlenky a názory
Nevím proč, ale vždycky sem se považovala za hrozného intelektuála. Možná proto, že rodiče mi vždycky otloukali o hlavu, jak sem chytrá a takové věci. Asi sem na tom opravdu nebyla po intelektuální stránce nějak echt špatně. Měla sem neustále samé jedničky. Což mi připomíná text nějaké písničky, slyšela sem jí v rádiu, myslím že se to jmenuje nějak..něco s holkou. Ale já sem si nehrála s panenkama (obvykle sem je jen strašně ráda svlékala a vždycyk sem byla hrozně rozčarovaná když pod šatama nevypadala tak, jak vy vypadat měla. No jo, byla sem možná trošku perverzní) a nenosila sem šaty s puntíčkama, a už vůbec ne s růžovými. Měla sem sestřih na kluka, nejradši sem se patlala v písku a bahně, kradla sem hlínu z květináčů a oškubala keře abych mohla dělat "lektvary", nesnášela sem uklízení a byla sem hrozně vyčůraná. Některé historky z mého dětství moji milovaní rodiče ještě vytahují o rodinných sešlostech. Všichni se smějí, přitom to slyšeli minimálně potřetí a já se cítím jako pitomec. No a co že sem bratrovi zalhala, lstí ho donutila k úklidu pokojíčku a ještě sem mu do toho zpívala?! Byla sem prostě jen velmi vynalézavé dítě co vědělo, co chce (a především co ne...).
Moje klučičí chování bylo nejspíš způsobeno tím, že sem vyrůstala vedle kluka. Jenže zase nevím, proč sem v sobě neprobudila trochu té roztomilé dívky. Nebo zase proč bratr nebyl spíš "holčička". Vždyť sme dvojčata, měli jsme tedy oba dva stejnou příležitost, jaksi být tím, čím bychom podle dnešního světa měli být. ¨
Ovšem to, že sem se chovala a vypadala jako kluk, neměnilo nic na tom, že sem byla tatínkova holčička. Nikdy sem mu neřekla "ne" a vše, co sem mu na očích viděla sem udělala. Ikdyby mi přikázal sníst rybu s marmeládou (možná by to ale dopadlo jako v Přátelích, Joey u jedení dortu s banány, piškotama, marmeládou a hovězím prohlásil: "Banány, dobrý. Maso, dobrý. Marmeláda, dobrý. Tak kde je problém?").
Puberta je zrádná mrcha. Takže už nejsem tatínkova holčička. Nevím, jestli se pořád chovám spíš jako kluk. Asi jo. Vlasy mám pořád spíše kratší, ikdyž ne tolik ale přesto mě to štve.Rozhodně ale nedělám to, co vidím tátovi na očích. Ten chce jediné - a to já momentálně udělat nechci. Nechci už tři roky.
Dříve můj vztah s tátou byl dobrý. Řekla bych že naprosto bezproblémový. Dnes je na bodu mrazu. Nebo spíš varu. Ale on se doopravdy snaží na mě neřvat. Dává do toho strašně energie. Ale tak jednou denně to nevydrží. O víkendu je to dvakrát, to se vidíme obvykle třikrát. Což je asi 20 minut, takže předpokládám že každou sedmou minutu na mě zařve...
Ale přesto, mám nejlepší rodiče na světě. Nepřenáší na mě svoje ambice, ani na bráchu ne. Tedy kroěm klavíru ale za to si na 50% můžu sama. Nosím špatné známky ale oni moc nekřičí, spíš mlčí. Hodně je to mrzí, dřív sem byla premiantka, chodila na soutěže a vyhrávala. Dnes sem průměr, což v naší třídě je samo o sobě k pláči. Na olympiády samozřejmě nechodím, kromě biologie, ta mi jde. Celkově rodiče se pro nás hodně obětovali. Jak pro mě, tak pro bráchu. Taťka s bráchou chodí na každý fotbalový trénink a zápas. Hraje vrcholově takže týdně tím taťka stráví asi 15 hodin. Přitom má strašně náročnou práci, něco se po*ere a táta jde do vězení nebo minimálně před komisi. Pořád pracuje, jak na zahradě, tak před počítačem. Za to ho nesmírně obdivuji, všechno co měl, dal jiným. Nemá žádný koníček, jeho životní náplní jsou jeho děti a práce. Jednou to s ním nedopadne dobře, že hodně islný kuřák,často se nervuje a ještě k tomu dost málo spí. Jeho rodiče se nedožili šedesátky. Tátovi je padesát šest let. Radši na to ani nechci myslet...
Ale pořád sem se nedostala k tomu co sem vlastně chtěla napsat. Chtěla sem napsat, že nejsem žádný intelektuál.
Intelektuálové si vybírají věci, které jsou podle jejich názoru kvalitní. Intelektuálové odsuzují (většinou) knihy, jako je Twilight, seriály jako je Tisíc a jedna noc nebo stránky jako krasna.cz. Já se tím nikde nevycholoubám ale nemůžu si pomoct, mě se všechny tyhle věci líbí. Mám sklony na všem vidět to dobré a ve všem hledat kladné stránky. Sem hrozná romantička takže Tisíc a jedna noc se mi trefila do noty. Po pravdě řečeno sem ale viděla kousek asi sedmého dílu, a nic víc. Jen se mi to prostě líbí a nevím, proč to ostatní tak odsuzují. Spoustě lidem se to podle mě líbí ale nepřiznají to, protože to nepřiznají ostatní. Já to taky nepřiznám. Twilight je chvílemi hodně přitažené za vlasy ale mě se taky líbí. Nikdy sem nepřečetla knížku, která by se mi svým způsobem nelíbila. Všechno napsané je krásné (vyjma mých textů). A krasna.cz? Na tu chodím každý den. Nevím proč, prostě mě jen baví něteré články, ikdyž hodně je jich tam dost o ničem. Speciálně čtu ty od kluků. Zvlášť od jednoho, chodím na jeho stránky a moc se mi líbí jeho styl psaní a ta jeho přemýšlivost. Ten kdyby nebyl na krasna.cz tak by to byl doopravdy jen blbý plátek o ničem (ale stejně bych na něj chodila).
Mrzí mě, že nejsem intelektuál. Porotože tím, že asi nejsem intelektuál, padá to, že sem si uchovala něco ze svého dřívějšího intelektu. A to mě hodně mrzí. Protože tak už nemůžu v životě dělat to, co bych chtěla...

"Vypadám jako bych šla na pohřeb. A jo, vždyť já jdu na pohřeb..."

1. března 2011 v 20:37 | El |  Deník
Je úterý. Možná, že tenhle den by mohl vyhrát soutěž o nejhorší den v týdnu. Máme až do 16 hodin a pak mám klavír. Hodně špatné. Ale stejné je to i v pondělí, jen s tím rozdílem že máme ještě tělocvik. Jenže zase mám jen vcelku neškodnou nauku a ještě jdu za mojí milovanou kamarádkou z dětství. Takže úterý se přetahuje s pondělím o nejhorší den v týdnu. Asi to vyhraje.
Dneska sem do školy nešla protože byl naplánovaný pohřeb babičky. Neubránila sem se opovržedníhodnému pocitu že alespoň nemusím prožívat den ve škole s třemi testy a jít na klavír když neumím (opět) stupnici. Sem já to ale zvrhlík!
Babička bydlí v podkrkonoší takže to od nás byla hodinka cesty. Hrozně ráda jezdím autem, je to skvělá příležitost sedět celou hodinu a snít si o všem o čem chci. Normálně přes den nemůžu tolik snít a přemýšlet o všem co chci. Ale dělám to, zvláště při hodinách které mě nebaví a nesnáším je. Pak se nemůžu divit že mám z matiky tak špatné známky.
Jeli smena pohřeb celá rodina. Take já, mamka, táta, můj milovaný bratříček a má nemilovaná sestřička a její ještě méně milované děti. Jen ta představa že s nimy strávím téměř celýž den způsobila, že sem se v -5 stupních mírně zpotila. Nejprve sme jeli na pozemek, kde babička bydlela. Jsou tam dva opravdu hodně velké domy, velká zahrada, včelí úly, krávy, prasata a další miloučká zvířátka. Tm sme si dali něco jako "odpolední svačinku". Mám pocit, že naše rodina je hrozně na jídlo. Všechny emoce přetvářejí na zákusky, pití, domácí koláče a nejlepší medovinu. Pomalu si ani člověk nemůže kýchnout bez toho aby mu pod nos cpali právě hotovou sekanou (z vašeho oblíbeného prasátka).
Moje jindy věčně veselá teta nás přivítala s pláčem. Nevím co sem čekala ale tohle ne. Je to moje stále happy teta a najednou nás vítá s pláčem. Tak sem taky brečela. Potom sem vrhala opovržlivé pohledy na bratra, ten neuronil ani slzičku.
V kostele byla hrozná zima. Ještě větší než venku. To ale nebylo to nejhorší. Ani zdaleka ne. Stála tam totiž rakev. Mamka mi řekla, ať k ní jdu dát květinu co sme koupili. Ani nevím jak, klečela sem před tou rakví a hrozně brečela. Takhle sem nebrečela už několik let. Nešlo to zastavit, mamka mě musela sebrat ze země a odtáhnout do lavice. Přitom sama brečela, víc než já.
Ten kněz co to tam vedl byl fakt strašný. Byl to nějaký Polák nebo co, česky moc neuměl. Na začátku sem si myslela že mluví latinsky než mi došlo že komolí češtinu. Trvalo to asi hodinu, pořád sme vstávali a sedali si, podle toho jak nám řekl. Během toho sem neustále popotahovala, posmrkávala, otírala si slzy a snažila se příliš nekoukat na rakev, která byla dvě lavice před námi.
Kapela, která byla objednaná mi pěkně lezla na nervy. Když sme přišli na hřbitov, hráli dechovky. Proč proboha hrají dechovky? Sme na pohřbu, ne na veselici! Pak během toho co říkal farář, zpívali nějaké žalmy což bylo úplně otřesné. Nakoenc, když sme vyšli z kostela a šli za autem, co vezlo rakev, hráli smutné písničky. Z toho sem se rozbrečela ještě víc. Ale bylo to to nejlepší, co tam za ty peníze předvedli. Když babičku spouštěli do hrobu, házeli jsme na rakev větvičky nějakého jehličnanu. Nebo růže co donesli. Já samozřejmě vyfasovala větvičku, což mě mírně rozlatilo, chtěla sem prostě hodit růži.
Nakonec, po úmorném dvouhodinovém obřadu, dvěma hodinám cesty a čtyřech hodinách konzumování jídla sem se konečně dostala domů. Radši bych šla do školy i na klavír než abych tohle absolvovala ještě jednou.