Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

"Vypadám jako bych šla na pohřeb. A jo, vždyť já jdu na pohřeb..."

1. března 2011 v 20:37 | El |  Deník
Je úterý. Možná, že tenhle den by mohl vyhrát soutěž o nejhorší den v týdnu. Máme až do 16 hodin a pak mám klavír. Hodně špatné. Ale stejné je to i v pondělí, jen s tím rozdílem že máme ještě tělocvik. Jenže zase mám jen vcelku neškodnou nauku a ještě jdu za mojí milovanou kamarádkou z dětství. Takže úterý se přetahuje s pondělím o nejhorší den v týdnu. Asi to vyhraje.
Dneska sem do školy nešla protože byl naplánovaný pohřeb babičky. Neubránila sem se opovržedníhodnému pocitu že alespoň nemusím prožívat den ve škole s třemi testy a jít na klavír když neumím (opět) stupnici. Sem já to ale zvrhlík!
Babička bydlí v podkrkonoší takže to od nás byla hodinka cesty. Hrozně ráda jezdím autem, je to skvělá příležitost sedět celou hodinu a snít si o všem o čem chci. Normálně přes den nemůžu tolik snít a přemýšlet o všem co chci. Ale dělám to, zvláště při hodinách které mě nebaví a nesnáším je. Pak se nemůžu divit že mám z matiky tak špatné známky.
Jeli smena pohřeb celá rodina. Take já, mamka, táta, můj milovaný bratříček a má nemilovaná sestřička a její ještě méně milované děti. Jen ta představa že s nimy strávím téměř celýž den způsobila, že sem se v -5 stupních mírně zpotila. Nejprve sme jeli na pozemek, kde babička bydlela. Jsou tam dva opravdu hodně velké domy, velká zahrada, včelí úly, krávy, prasata a další miloučká zvířátka. Tm sme si dali něco jako "odpolední svačinku". Mám pocit, že naše rodina je hrozně na jídlo. Všechny emoce přetvářejí na zákusky, pití, domácí koláče a nejlepší medovinu. Pomalu si ani člověk nemůže kýchnout bez toho aby mu pod nos cpali právě hotovou sekanou (z vašeho oblíbeného prasátka).
Moje jindy věčně veselá teta nás přivítala s pláčem. Nevím co sem čekala ale tohle ne. Je to moje stále happy teta a najednou nás vítá s pláčem. Tak sem taky brečela. Potom sem vrhala opovržlivé pohledy na bratra, ten neuronil ani slzičku.
V kostele byla hrozná zima. Ještě větší než venku. To ale nebylo to nejhorší. Ani zdaleka ne. Stála tam totiž rakev. Mamka mi řekla, ať k ní jdu dát květinu co sme koupili. Ani nevím jak, klečela sem před tou rakví a hrozně brečela. Takhle sem nebrečela už několik let. Nešlo to zastavit, mamka mě musela sebrat ze země a odtáhnout do lavice. Přitom sama brečela, víc než já.
Ten kněz co to tam vedl byl fakt strašný. Byl to nějaký Polák nebo co, česky moc neuměl. Na začátku sem si myslela že mluví latinsky než mi došlo že komolí češtinu. Trvalo to asi hodinu, pořád sme vstávali a sedali si, podle toho jak nám řekl. Během toho sem neustále popotahovala, posmrkávala, otírala si slzy a snažila se příliš nekoukat na rakev, která byla dvě lavice před námi.
Kapela, která byla objednaná mi pěkně lezla na nervy. Když sme přišli na hřbitov, hráli dechovky. Proč proboha hrají dechovky? Sme na pohřbu, ne na veselici! Pak během toho co říkal farář, zpívali nějaké žalmy což bylo úplně otřesné. Nakoenc, když sme vyšli z kostela a šli za autem, co vezlo rakev, hráli smutné písničky. Z toho sem se rozbrečela ještě víc. Ale bylo to to nejlepší, co tam za ty peníze předvedli. Když babičku spouštěli do hrobu, házeli jsme na rakev větvičky nějakého jehličnanu. Nebo růže co donesli. Já samozřejmě vyfasovala větvičku, což mě mírně rozlatilo, chtěla sem prostě hodit růži.
Nakonec, po úmorném dvouhodinovém obřadu, dvěma hodinám cesty a čtyřech hodinách konzumování jídla sem se konečně dostala domů. Radši bych šla do školy i na klavír než abych tohle absolvovala ještě jednou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama