Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Duben 2011

Deník

24. dubna 2011 v 18:46 | El |  Deník
Myslela sem si, že to nikdy neřeknu. Ale už je to tady. Nikdo mi nerozumí!
Sem osamělá, hloupá, ošklivá a nešikovná puberťačka. Blogový deníčku, poslouchej moje nářky.
Ale ne, zas tak hrozný to není. Jen mi vážně nikdo nerozumí. Naše učitelka na AJK (Konverzace v anglickém jazyce) nám zadala, že si musíme sehnat nějakou knížku v angličtině a začít si vést čtenářský deník. Čtení miluju a číst v angličtině mi přijde jako dobrý nápad. Ale vést si o tom i deník? Přijde mi, jako by si myslela, že na škole existuje jenom angličtina a že test z geometrie co straší speciálně mě je jen vymyšlený kostlivec ve skříni. Většina třídy to cítí podobně, což je svátek, my sme celkově kamarádi asi jako vejce s izotopovým mikroskopem. Jenže naše hromadné protesty nic nezměnily a profesorka nám na konci hodiny s milým úsměvem oznámila, že si na to máme pořídit pěkný deník. Z čehož se pro mě vyklubal neřešitelný problém. Díky tomu blbýmu deníku se už asi nani neodvážím jít do jednoho dobrého papírnictví ve městě, vypadal sem tam totiž při sháňce jak úplný idiot.
Ve čtvrtek sem po velkém nákupu zašla ještě pro ty deníky, protože sem si řekla, že pár gramů mi už ruce neutrhne. Miá paní prodavačka přede mně postavila hromady všelijakých zápisníků a já po dvou minutách přehrabování zaječela na celý obchod. Sice je to malý obchod ale to je jedno. Takhle se shodit před lidmy které vůbec neznám. Ale stálo to za to. Ona měla deník s houslema. Houslema! Chápete? HOUSLE! Já byla tak nehorázně šťastná, že sem ani nekoukala co sem vybrala bratrovi a letěla domů. Nakonec mi ale radost dost rychle opadla. Vždyť přece do takového deníku nemůžu psát něco, jako ČD a ještě k tomu v angličtině. To by bylo úplné znesvěcení. Takže už kolikátý den namáhám svou šedou kůru mozkovou, chodím po baráku s deníkem v ruce a každých pět minut se někoho ptám, jestli si myslí, že je blbost psát do hnědého deníku s notami a houslemi, s látkovou záložkou a krémovými listy čtenářák. Už tím všem okázale lezu na nervy a ignorují mě. Ale to je mi jedno, stejně sem se rozhodla, co s ním udělám, ale pořád mám výčitky, že do něj vůbec budu něco psát. Nejspíš ho pasuji na svůj "Oficiální deník". Asi dvakrát sem už zkošuela vést si deník, ale vydrželo mi to asi týden. Když budu psát do něčeho tak hezkého, budu muset popsat všechny stránky ikdyby se mi z toho dělalo nevolno. Nejsem geniální? No, asi ne, ale občasné záblesky selského rozumu by se u mě asi našly.

Nevinnost

20. dubna 2011 v 20:04 | El |  Kresbičky
Středy jsou takový hloupý dny. Měly by to být světlé dny v týdnu, protože máme málo hodin, ale nejsou. Jsem zvyklá se pořád na něco učit, pořád dělat nějaké domácí úkoly nebo dlouhodobější projekty, a když mám volno, najednou nevím co s časem. Známky mám dost špatné ale vlastně jsem založením šprtka. Takže, když byla dneska ta středa, tak sem po nákupu neměla co dělat a vytáhla sem pastelky. Jelikož manga je moje nejoblíbenější téma na kreslení, spatlala sem jednu školačku. Já prostě miluju ty jejich uniformy!


Praštěná radioaktivní muchomůrkou

17. dubna 2011 v 18:49 | El |  Deník
Mám pocit, že začínám být mírně hysterická.
Celý tenhle týden byl vůbec nějaký divný. Cítím se jak feťák protože moje nálada je chvílemi na bodu varu Fahrenheitovi stupnice, kdy se směju naprostým blbostem a za několik minut se koupu v tekutém dusíku, hluboko pod bodem mrazu a štěkám na každého, kdo poruší mou osobní zónu minimálně tři metry odstupu. Okolí je na to naštěstí zvyklé, ale některým příbuzným už ze mě tečou nervy. To je totiž jediné co mi jde, naštvat lidi kolem sebe, vyčerpat je na pokraj nervového zhroucení a pak se ještě divit, copak že se jim to stalo, že vypadají nějak přejetě.
Taky zjišťuju, že geny mých rodičů, pedantských osob zaměřených na pořádek, se schopností vidět i neviditelné skvrny, se začínají projevovat. Já uhlazuju ubrusy, srovnávám záclony, rovnám knížky a bratra nutím, aby po sobě odnášel talíře co použije. Docela mě to děsí, na rodičích sem vždycky nesnášela ten přehnaný důraz na čistotu a pořádek, a najednou zjišťuju, že jim začínám být podobná. Přitom na mém seznamu "Co v dospělosti nedělat svým dětem" je jedna z vysoko postavených položek právě "Nechutné buzerování a pobízení k neustálému úklidu". Je docela bída vidět, že ze mě roste věrná kopie mé mamky s prachovkou z barvného peří v ruce.
K mému psychickému nepříliš dobrému rozpoložení se přidává i fakt, že co nevidět budu mít narozeniny. No jasně, narozeniny má každý rád. Jenže já ne. Nikdy sme doma nedělali oslavy, protože já nemám koho pozvat (a můj bratr ostatně taky ne, slavíme narozeniny ve stejný den, což je někdy dost otravné ale zároveň i výhra, nemusím "slavit" narozeniny i jiných členů rodiny příliš často). Někdy sem si představovala, jaké by to bylo, kdybych měla taky takovou kupu kamarádek jako mají všichni kolem mě, jak bych je pozvala k nám domů, udělala takovou tu pyžamovou párty, jak je vždycky ve filmech a koukaly bychom na nějaký film na který bychom měly zakázáno koukat. Jenže tohle se mi asi nikdy nesplní. Kamarádky vlastně téměř nemám a pochybuju, že nějaká by chtěla přijít k nám domů, pod dozor mých rodičů a do mého malého nevkusného pokojíčku. A vlastně je to dobře, já o to ani nestojím. Nakonec, sem se svými okolními vztahy mimo rodinu celkem spokojená, kamarádku mám a to dobrou, tak co řešit? A že se s ní vlastně nesmím vídat, to je jen detail.
Jo, takže prostě narozeniny nemám ráda. A navíc, moje starší nevlastn ísestra i se svojí rodinou se u nás začíná slušně zabydlovat. Takže na Čarodějnice u nás určitě bude, protože přece máme zahradu a narozeniny s námi jistě oslaví, sme přece jedna velká šťastná rodina. Mě z ní ale laskavě vynechte.

Romeo

13. dubna 2011 v 17:21 | El |  Kresbičky
Moje nejlepší kamarádka je hrozný blázen do anime a mangy. Viděla už opravdu hodně seriálů, nejradši má Hetálii a mangu skupuje ve velkém, má doma přes 35 výtisků. Já sem tak trochu příživník a většinu si od ní přečtu. Nikdy sem se jí nezeptala jestli jí to vadí, doufám že ne. Vlastně je to pak docela zábava, když jdeme do čajovny a pořádně zdrbneme každý výtisk. Jeden starší co si pořídil byl Romeo a Julie. Opravdu krásné a srozumitelné vydání v manze. Když jsem to dočetla, nakreslila jsem takový rychlý obrázek Romea co mě napadl. Nejsem žádná malířka ale zase tak děsivé to doufám není.


Aspoň že je hezky

10. dubna 2011 v 10:53 | El |  Deník
Jednou na tu svojí lenost vážně dojedu. V pátek jsem si slíbila, že se budu o víkendu učit na velký test z matiky, udělám úkol do biologie, naučím se pojmy na češtinu, udělám blbý obrázek na IVT a konečně začnu cvičit na zkoušky z klavíru. Ty jsou sice ještě daleko, ale učitelka to po mě už vyžaduje protože je ze staré školy a chce se na takovou předpotopní věc jako zkoužky připravit s bůchvíjakým předstihem, abych jí neudělala ostudu. Samozřejmě, jak je mým zvykem, je neděle, a já nemám hotovou ani jednu z mého příšerně dlouhého seznamu povinností. Jenže já musím dostat dobrou známku z matiky, protože můj průměr je otřesný, musím udělat úkol do bižule protože chci letos dostat plný počet kreditů, musím se naučit pojmy na češtinu protože chci dostat na vysvědčení za 1, musím udělat super obrázek na IVT protože nechci před učitelem vypadat jako blbec (ikdyž si to o mě už myslí) a musím cvičit na zkoušky, protože klavír mě baví a chci v něm být dobrá. Na všechny tyhle úkoly mám už jen asi 5 hodin, pak musím jít na příšernou rodinnou oslavu narozenin jednomu chlápkovi, kterého skoro neznám a mamka by se "asi propadla hanbou, kdyby tam nešla moje dcera, bude tam celá rodina, tak tam prostě půjde a odmítám se o tom s ní dohadovat". Takže mám skvělé vyhlídky na odpoledne. Budu tam sedět, celou dobu žmoulat nechutný chlebíček s krevetovou pomazánkou, nutit bratra aby zabavil mojí neteř a synovce a přemýšlet o tom, jak je život děsný. Aspoň si budu moct v duchu hezky postěžovat!
Ještě se mi nechce jít se učit, takže tu budu ještě chvilku psát o blbostech. Mohla bych třeba rozebrat výměnný pobyt. Bude sice až za rok, ale němčinářka mě s ním slušně vyděsila. Prý bude muset každý student co si zvolil němčinu, jet příští rok do Německa tam ze sebe dělat šaška a ještě nejspíš i chodit do školy. Já tam umřu! Vždyť do teď neumím ani kváknout německy, natož abych rozuměla výkladu na hodinách, zeptala se, kde je koupelna, kolik je hodin, co bude k obědu a kde bude další hodina. Tam se prostě nedožiju ani jednoho dalšího rána. Vždyť třeba angličtinu se učím přes šestl let a mluvit skoro neumím, natož abych něco vyžbleptla německy.
A pak ten trapas, až přijede někdo z toho Německa k nám. Já neumím německy, bratr taky skoro ne, taťka už všechno zapoměl a mamka se vytasí maximálně s "Der, die, das, psí vocas". Vypadá to, že osoba z Něměcka u nás taky umře. Hold náš gympl se umí mezinárodně představit vždy jen v tom nejlepším světle. Stejně skvěle jako v pátek. Přijel k nám do školy orgchestr tvořený studenty z jedné střední školy v Americe. Náš pan ředitel, neumíc ani slovo anglicky, se je snažil uvítat příšerně špatně gramaticky utvořenými větami které si někde opsal z Google překladače. Tlumočník se jim prý někde ztratil takže do akce vyslal jednoho profesora angličtiny, zrovna toho největšího cvoka. Když hráli v aule, několik lidí se ze začátku strašně smálo, zajímalo by mě, co je tak zábavného na svkěle zahraných Slovanských tancích. Potlesk byl chvílemi dost vlažný a po vyzvání, že si s nimi klidně někdo může jít popovídat se nezvedl absolutně nikdo. A za to "velice milé a pohostinné přijetí" jsme do školní knihovny dostali několik knih o Kalifornii a učitelé trička a kšiltovky co nosil ten orchestr. Někdy mi je z naší školy vážně dost trapně...

Jarní kolekce psů

7. dubna 2011 v 20:22 | El |  Fotky

Dokázala jsem nemožné. Dala jsem svůj první koš za svůj život v basketballovém zápase! Bože, já se vážně musím pochválit. Sice to byl dost omyl ale to je jedno. Sice sme prohrály ale to je taky jedno. Sakra, já sem vážně dobrá!
Dneska bylo venku vážně krásně a zrovna sem celý den musela sedět ve škole. Ikdyž sem spíš typ, co má radši pošmourné počasí, dneska jsem neodolala a vytáhla velice dlouho nepoužívaný foťák který už toho hodně pamatuje a šla jsem fotit. Bohužel, buď jsem já tak nešikovná nebo moji psi se prostě nedokáží tvářit trošku inteligentně, případně alespoň normálně, vyšly z toho fotky dosti nevkusné. Ale přesto, moji psi jsou nejkrásnější na světě takže se prostě pochlubit musím:)


Přítel za pár kliknutí

3. dubna 2011 v 10:40 | El |  Myšlenky a názory
Je éra počítačů, internetu, virtuálního světa a možností, které by si člověk před dvaceti, třiceti lety ani nedovedl představit. Pokrok jde hrozně rychle kupředu (to je dost otřepané klišé) a lidé tráví před počítačem čím dál tím více času. Není se tedy čemu divit, že když si křivíme páteř na hrami, sledováním novinek se světa a nakupováním na slevových portálech, přihodíme k tomu i hledání nějakého vhodného protějšku. Konec konců, ono je to přece mnohem jednodušší než jít ven a "úplnou náhdou" třeba vrazit do toho sexy brigádníka v pizzerii a ještě k tomu zrovna když roznáší právě hotovou šunkovou pizzu. Tomu chudáčkovi nezbyde nic jiného než tě pozvat někam na koktejl...Ale ty přijdeš o krásné tričko. Na internetu ale stačí jen registrace a naťukání pár kritériií pro tvého vyvoleného. Navíc, když je někdo hodně nervózní, rudne, koktá, kouká do země, dělá blbosti a trapasy jsou jeho denním chlebem, vidí jako jediné řešení jeho osamělosti to, že si bude nevinně chatovat a každou odpověď třikrát promyslí, případně si do toho bude psát i s kamarádkou a bude se radit co odpovědět, aby okouzlil osobu na druhém konci jednoho z milionu kabelů. Je relativně velká šance, že se to povede, pokud ten druhý nebude mít otázky typu "co mas na sobe??" a "nechces se ted hned stavit?" (takové typy naprosto nesnáším a hrozně mě irituje větší počet otazníků a vykřičníků za větou, ikdyž sama nevím proč). Pokud ale člověk nevleze třeba do místnosti s názvem "Mazlení a sex", tak se to asi nestane.
Jasně, že je taky možnost, že to bude nějaký úchyl. Ale každý má přece v hlavě trochu rozumu, aby s téměř neznámým člověkem nešel do jeho bytu nebo se sešel na zapadlé zastávce tramvaje.Ale když vidím někde fotky téměř nahých holek, začínám o tom pochybovat...
Taky si s někým můžete psát a nakonec zjistit, že si z vás ten dotyčný dělal celou dobu jen srandu. To s oblibou dělá moje neteř které je devět let. Vůbec nevím, kde to chytla ale pokaždé, když je u mě, dožaduje se, abych jí pustila na jednu nejmenovanou internetovou stránky, kde píše úplně kraviny. Každému nakecá, že je z jeho města a domlouvá si s ním schůzku. Je to hrozně hnusná zábava ale když jí to nepovolím, je schopná začít křičet a brečet, že jsem jí třeba schválně uhodila a tak podobně. Radší jí tam vždycky pustím, nejsem hold výchovný typ. Takže holky, pozor na kluka s přezdívkou Superman a kluci na holku s přezdívkou Bella!