Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Květen 2011

Die Hausaufgabe

29. května 2011 v 10:56 | El |  Kresbičky
Toho, kdo vymyslel kreditní systém, bych s radostí strčila do mixéru. Ty blbý kredity mi akorát otravují život a k ničemu dobrému nejsou. Když někdo chybí na třeba na hudebce nebo výtvarce, hned mu to povážlivě nabourá rozpočet, a když chybí víckrát, musí se prostě smířit s tím, že si třeba pokazí známky na konci školního roku úplně pitomým předmětem. A do toho jsou ještě procenta zameškanosti v hodinách, to by jednoho...
Zrovna teď mám nějakou chřipku nebo co, je mi blbě ale do školyp prostě musím jít, jinak bych měla moc zameškanosti a N na konci roku fakt nechci. Doteď sem dělala úkol do VV, mám málo kreditů, takže sem včera běhala po městě s uhlem a dělala frotáže chodníků, zdí, soch a tak podobně. Možná proto sem se krapet nastydla. A ani to nestálo za to, ten úkol se mi vážně nepovedl. Naštěstí, špatnou známku mi z nedostatku talentu dát nemůžou.



Prázdné kecy

25. května 2011 v 14:20 | El |  Deník
Bohužel (pro mě), u nás na gymplu končí maturity, takže se náš rozvrh vrací relativně do normálnu. Což je docela blbý, protože doteď sme měli třeba matematiku poskrovnu a němčina s češtinou skoro nebyly, takže sem si nemohla kazit známky. Letos mi totiž s češtiny vychází jednička, takže čím míň hodin bude, tím míň bude testů a tím míň případných špatných známek, které by to celé ještě mohly rozhodit. To bych fakt nerada, jinak mám vcelku dost blbý známky, takže čeština je mezi nimy takový malý světlý bod. Navíc, když nebudeme mít hodiny, učitelka nás nemůže pořádně připravovat na slohovou práci, která by u mě specielně dopadla asi bídně, takže bychom jí nepsali. Zjistila sem totiž, že prostě nedokážu napsat úvahu. Mám sklon myšlenky rozebírat tak, jak jdou za sebou, takže dost neučesaně. Když sem si jí psala nanečisto, zjistila sem, že sem se v půlce naprosto odklonila od tématu. To se mi stává docela často, pamatuju si, že sem kvůli tomu ještě v dávných dobách v primě dostala dvojku. Nejsem prostě ten typ, co by dokázal psát na povel. Já si píšu kdy se mi chce, a co se mi chce. Navíc nemám potřebu sdělovat své neintimnější myšlenky na téma"Potraty=genocida". Tohle téma si určitě vymyslela kvůli tomu, že naše škola se zase zapojila do osvětového projektu nebo co, dneska, když sem šla domů, byli na plotech kolem budovy nalepené plakáty právě o potratech. Krev mi zrovna nevadí, ale ty obrázky, ty byli vážně nechutné. Byli tam dokonce i obrázky těch malých dětských tělíček (ale vůbec to jako dítě nevypadlo) těsně po zákroku. To bylo fakt hnusný. Celý tenhle projekt se mi vlastně ani trochu nezamlouvá, je to přece volba každé ženy. Neříkám, že s tím souhlasím, vzít život nevinnému člověku je zvěrstvo, ale co když se někdy nedá nic jiného dělat, že? Když je třeba žena znásilněná, tak je snad jasné, že se jí bude jen hnusit ta představa, že má v břiše dítě násilníka. Stejně potraty moc časté nejsou, tak nechápu, proč se lidi nestarají o větší a závažnější problémy...
Já se třeba starám, o větší a závažnější problémy. Řeším, jestli se mám zúčastnit jedné literární soutěže, co nám dneska ukazovala profesorka. Asi je to blbost, ale pořád na mě významně koukala. Nechápu proč, podle mě si o mě myslí, že sem úplná slepice, zvlášť po tom, co sme měli začít psát kousek té úvahy a já napsala úplnou blbost. Museli bychom jí práce, co cheme poslat donést ukázat, takže by viděla co sem spatlala a to bych vážně nerada. Takže ještě uvidím, jak se rozhodnu, vlastněz toho celého nekouká nic dobrého.

Propast

22. května 2011 v 14:19 | El |  Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa
Vůbec nic se mi k mému výtvoru nechce psát. Mám vážně blbou náladu...

Tuhle noc
bylo to stejné jako vždy
v tom lese havraním
viděla sem propast.

Stála sem u ní
jen v noční košili
a ten pohled mě děsil
jak krutost na Zemi.

Kolem dokola nebylo nic
jen pusté křoviny
krvavý Měsíc
a hejno havranů

Mlčky sem se dívala
do té jámy bezedné
a rozhodla se utéct od všeho
od té lži průhledné.

Otočila sem hlavu
pohlédla do rudé záře
přehoupla nohy přes okraj
a zmizela v šedé páře.

A nad pustinou
ozval se řev,
to tisíc havranů
chtělo další krev.




Bractea

18. května 2011 v 18:07 | El |  Deník
Poslední dobou často přemýšlím nad tím, co semnou bude dál.
Znáte ten pocit, že se vám všechno sype pod rukama? Že to, na co sáhnete, se pokaždé pokazí? Já ho znám taky.
Když sem šla na gyml, což je teda už pěkných pár dní zamnou, myslela sem si, že na něj jdu proto, že na něj mám. Že mám na to, mít dobré známky, být dobrá, zvládat všechny úkoly a nakonec pokračovat i na tu VŠ, kterou si zvolím. Jenže ono se mi to nějak nedaří. Snažila sem se, podávat vždycky dobré výkony, ale když se tak rozhlídnu, zjišťuju, že ve třídě patřím mezi tu horší polovinu. Mezi tu horší polovinu! Já! Není to tak, že bych si o sobě bůchvíco myslela, jen mě to udivuje. Nechápu, co se děje, proč sem se poslední rok tak strašně zhoršila...Je sice fakt, že teď doma máme nějaké problémy, ale to není omluva na to, že teď skoro propadám z matiky, a budu mít co dělat, abych to vůbec nějak zvládla. A když to zvládnu, ještě pořád mě čeká maturita z matiky, a ještě takovým debilním stylem. Tak mi držte palce, ať to přežiju!


Z neznámých důvodů

15. května 2011 v 9:54 | El |  Co čtu
Autorka: Zdena Frýbová

Rodiče Anny Berkové jsou oba dva významní a velmi talentovaní mladí architekti. Žijí jen pro práci a to, že mají devítiletou Aničku si sotva uvědomují. Paní Berková je velmi krásná, iteligentní a schopná žena, která si svůj život umí zařídit. Bohužel, její sestra Lucie nikoliv. Nemá nikoho kromě jí a "přítele" Marka. Vůbec si ale nepřipouští, že Marek o ní nestojí a donutí ho jít s ní na návštěvu k Berkovým. Tam se mladý doktor seznámí s holčičkou, která ho okouzlí a připoutá ho k sobě. Setkal se s Ankou.
Anka přirozeně trpí nedostatkem zájmu, a paní Berková jí tedy občas předává do rukou hodné tetě, která žije v ulici sama. Je to rodilá francouzka co nikdy nemohla mít děti, a Aničku si zamiluje. Jelikož dívenka je velmi bystrá, brzy jí teta začne učit francouzky, a Berkovým se jeví příležitost, jak se Aničky zbavit na ještě větší dobu. Nacpou jí k tetě a později jí umožní studium ve Francii, kde se Anka seznámí s panem Dutourdem a jeho rodinou. Stane se nejlepší kamarádka jejich dcery a obě se nadchnou pro práci pana Dutourda který je biochemik. Slíbily si, že každá z nich se stane slavnou biochemičkou, a to se taky za několik let splnilo.

Když bylo Ance patnáct let, rodiče jí tragicky zahynuli v autě. Neměla nikoho, teta co jí učila francouzky zemřela. Jediný žijící příbuzný byla tedy teta Lucie, co stále uháněla Marka ale ta jí neměla ani trochu ráda. Marek Aničce od návštěvy před šesti lety často volal, a tak se jevilo přirozené, že Ance nabídl, aby u něj žila. Ta jeho nabídku přijmula a postupem měsíců se z nich stal velmi dobře fungující pár. Jednoho dne, po vystudování VŠ, ale Anička zmizela, na stole nechala jen dopis, že si našla jiného přítele. Marek tomu absolutně nerozumí, a jeho život je v troskách.

Anka nastoupí do ústavu Teoretické a aplikované biochemie, kde se velmi rychle pro svou až dětinskost zabydlí. Nadřízený Prokop z nejdříve není příliš nadšený, Anička je stejně jako on paličatá, neustupná a výbušná. Jenže je také nesporně talentovaná a inteligentní, a tak jí přijme do své laboratoře zabývající se antimetabolity. Za rok si Prokop sežene dva svérázné biochemiky, Zámiše a Forejta, a spáruje je s Aničkou. Ta s nimy bezvadně vychází a přichází jejch první velký úspěch - vymysleli nový, levný a rychlý test na teratogenicitu (škodlivost látek na plod vyvíjející se v těle matky). Anka se seznámí s manželkou Prokopa, Hedou a jejich čtveřice každý týden jezdí na chatu a Anička se začíná vzpamatovávat z šoku, kvůli kterému opustila Marka. Je si jistá, že už nikdy nebude moct žít s mužem. To se ale změní, když potká ředitele ústavu. Nakonec se spolu domluví, že se vezmou, protože z toho každý bude něco mít. On totiž pan ředitel je minulosti velmi pošramocená bytost. Za několik let manželství se to projeví, a Anka ho uvážlivě zabije.

Knížka Z neznámých důvodů mě nadchla od začátku do konce. Je to podobný žánr, jako romány od Artura Hayleye, pojednávají o pracovním prostředí jehož pozadí je velmi dobře prozkoumáno. Spisovatelka Z.Frýbový v knize mapuje příběhy několika lidí a charaktery jsou dost propracované. Kupříkladu Anka, to je strašně svérázná bytost. Při čtení jsem jí nejdřív měla hodně v oblibě, ale postupem času už sem jí tolik ráda neměla, protože byla dost dětinská a lidi kolem sebe absdolutně nerespektovala. Přesto, na konci knihy mi došlo, že to vlastně byla chudák holka. Celkově je tenhle sociologistický román od začátku do konce napínavý, a i přes rozsah (500 stran) je stále čtivý. Chvílemi bylo obtížné zorientovat se v množství cizích názů, a tak se přeskakovala části, kdy někdo zaujatě vyprácí o složitém biochemickém problému. Jinak ale za sebe musím vřele doporučit.

Známka: 10/10

Rady pro nespavce

11. května 2011 v 13:06 | El |  Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa
Je to asi rok, co různě často trpím někdy dost nepříjmenou nespavostí, která dost otravuje život, a tak sem se rozhodla sepsat pár rad pro lidi, které trápí podobné problémy a nechtějí nebo nemůžou brát nějaké chemické hnusny. Jsou to rady mnou osobně prověřené a vyzkoušené, jen bohužel nemůžu zaručit, že to všem a vždy zabere.

1) Nechoď spát v oblečení, které tě kouše/svědí/škrtí nebo je ti jinak nepříjemné. Když sebou budeš pořád mlít a škrábat se, moc ti to ke klidnému spánku nepomůže.

2) Já často mívám ten problém, že v pokoji mám moc horko nebo zase zimu. Když rodiče slušně požádáš, aby přestali tolik topit určitě ti vyhoví. Pokud máš topení přímo v pokoji, jednuduše si ho zreguluj na potřbonou teplotu. Když je ti zima, nanos si do postle víc dek a pořádně se zachumlej.

3) Pro ty, co se bojí tmy tahle rada bude asi k ničemu. Opravdu se lépe spí, když je v pokoji absolutní temnota. Chodila sem spát s rozsvícenou maličkou lampičkou a spaní se mi trochu zlepšilo, když sem jí zhasnula.

4) Je jasné, že v hluku se spát moc dobře nebude. Jestli máš mladšího sourozence, je to asi trochu problém, ale pokud máš sourozence staršího, popros ho, ať si ztlumí televizi nebo hudbu. Když to bude sobec a nevyhoví, klidně si stěžuj rodičům. Až bude mít problém, je to jeho mínus, má tě nechat spát!

5) Vybodni se na diety a kašli na pravidlo, že se nemá jíst 3-4 hodiny před spánkem. Je lepší, vzít si alespoň jablko nebo chleba se sýrem než se půlku noci trápit se staženým žaludkem. Nehledě na to, že je to nezdravé.

6) Můj taťka mi nespavost jeden čas vyčítal tím, že se nemám divit, že nemůžu zabrat, když se celý den válím u počítače nebo televize. Asi na tom něco bude. Zkus se nějak zabavit. Neříkám, že musíš na celý den jít běhat, chápu nechuť k fyzické činnosti když sama k ní mám vztah jak kus hovězího, ale můžeš přes den třeba kreslit, hrát stolní hry, vařit, jít se projít, učit se, uklidit si pokoj...

7) Na mě nikdy počítání oveček nezabíralo a už vůbec ne, mít plnou hlavu myšlenek. Pokus se před spaním nerozebírat to, že propadáš z matiky a ten vysoký blonďák ze školy si tě nevšímá.

8) Měj před spaním nějakou činnost, kterou budeš dělat každý den. Nejlepší je asi sprcha nebo koupel, můžeš totiž použít nějaký voňaý šampon, po kterém se ti bude hned líp spát.

9) Těsně před ulehnutím do postele si dojdi na záchod a trochu se napij, aby ses v noci zbytečně nebudila. Případně is postav sklenici s pitím do pokoje.

10) Pokud na tebe nic nezabírá, v lékárně najdeš speciální čaje pro lepší spánek. Jestli ani to ti nepomůže, asi je nejlepší čas vyrazit k doktorovi.

Brain

8. května 2011 v 13:22 | El |  Kresbičky
Ani nevím jak se to stalo, ale je zase neděle. Sice netrpím nějakou přehnanou averzí ke škole a nepředstírám žlučníkový záchvat když zazvoní budík, ale že bych byla nadšená vyhlídkou 9 hodin ve škole, kdy máme navíc tělocvik a já jdu potom do ZUŠky, to se říct nedá. Takže tu sedím u bráchova počítače, píšu pár vět protože se snažím přehlušit výčitky pramenící z víkendového nicnedělání a neučení. Opět sem si udělala seznam, co chci přes volno udlěat, a nakonec sem splnila jen dvě položky z devíti, a to ještě ty nejjednodušší. Vyčistila sem akvárko pískomilům a učila se na unitku z angličtiny. Ale to se dá počítat tak z50%, během toho sem ještě cosi kreslila. Výsledek je ničím překvapující-alespoň pro mě.



Hapy brzdaj tů jů!

5. května 2011 v 17:53 | El |  Deník
Každé ráno je krvavé střetnutí snílkovy duše s realitou. Horší to ale bývá, pokud vám vaše maminka s nadšením v hlase oznámí "Jak se vyspal můj osalvenec? Poslední probuzení v tomhle věku!"
Asi je to klišé, že narozeniny mají všichni rádi. Mám pocit, že tohle už moc neplatí. Alespoň lidé v mé třídě z narozenin nikdy nejsou tak odvázaní, jak by asi chtěli jejich maminky. Narozeniny sem měla ráda jen jako malá, už si moc nepamatuju, kdy sem si vlastně začala uvědomovat přibývající povinnosti které se načítali stejně jako můj věk. Když mi bylo 12, lidé mi říkali, že jsem hodně chytrá holčička. 5. května mi došlo, že mi teď možná tak řeknou, že jsem vcelku bystrá slečna, protože prostě od 13leté holky se čeká něco úplně jiného než od 12leté dívenky. Bída, co? Jeden jediný den, a najednou, když se seznámíte s někým novým a oznámíte mu svůj věk, jste vlastně někde naprosto jinde.
Letos to už vůbec bylo takové na houbiozní. Ještě mi není 18 let, ale každým rokem k tomu spěju a je to děsivé. Lidé ode mě stále víc a víc očekávají, že budu rozumná, že budu mít dobré známky, že začnu chodit na francouštinu a vyházím plyšáky z pokoje. Jenže to já absolutně nechci. Chci mít pořád občasné záblesky dětské naivity která se obejde bez pozdvyžených obočí, francouština by mě absolutně nebavila a je mi fuk že jí jednou budu potřebovat, známky už mít asi lepší nebudu a maturita je za dlouho, tak co bych si jimy teď přehraně stresovala a snažila se vylepšit nevylepšitelné a jestli mi někdo někdy šáhne na moji plyšovou psí rodinku, tak přísahám, že mu ukousnu ruku! A je mi jedno, že je to nedospělé chování!
Takže jediné dobré na narozeninách jsou vlastně dárky. Od mé přemilované sestřičky jsem dostala naušnice (made in she, jak překvapivé!), od brášky dvě celkem pěkná trička. Mamka mě donutila jít nakupovat s ní, takže bylo od začátku jasné, že to bude hrůza. Taky že byla. Cokoliv sem si vybrala, bylo zkritizováno jako nemoderní a hnusné, a jako doplněk k hanění mého vkusu bylo to, že se mě tradičně pokoušela narvat do malých kalhot a džín. Nejsem tlustá (nesnáším když o sobě kdokoli, kdo není očividně prostorově objemnější říká, že je tlustý. To bych vraždila.), ale cpát mě do minišortek a snažit se zapnout knoflíky, které div neuletí, to je děs. Takže nakonec sem odcházela z obchodu za výkřiků mé mamky, že se nejen oblékám příšerně, ale ještě k tomu kalhoty vypadají jak pytle. A pak se divila, že po nás celý obchod kouká...
Ještěže další narozeniny jsou až za rok!

Something like a...moje sestra!

1. května 2011 v 9:18 | El |  Deník
Tak by mě zajímalo, jestli jsem doopravdy tak nepřejícná, zlá, vztahovačná a já nevím co ještě, jak mi to včera řekla mamka.
Celý včerejšek by se dal shrnout jednou větou, která by mi i po deseti letech zhruba řekla, jak sem se celý den měla.
Byla u nás moje sestra.
Bylo ode mně naivní myslet si, že alespoň na 30. dubna by si mohla dát pokoj. Jasně že si nedala. Máme přece velký dům, zahradu, ohniště a krásný altánek, tak co by něpřišli opéct si buřty a pobavit se? Na Vysoké se za vstup přece platí, a my jsme rodina. Není to super, jen tak i k někomu vlézt na 8 hodin 50 minut a zadarmo vyžrat půlku spíže?
Dobře, to už trošku přeháním, sem až moc kousavá. Ale co, tohle si stejně nikdo z mých příbuzných nikdy nepřečte.
Zažila sem nejhorší 30. duben mého života. Celý den sem se nemohla na nic soustředit, protože jsem prostě tušila, že oni přijdou. Ještě ke všemu měla přijít i moje druhá sestra, jenže tu mám moc ráda a děsila mě představa, že budou v jedné místnosti i s tou druhou. Protože Pavlínka mě jaksi svojí přítomností neodpuzuje a Šárka ano, což by mohl být značný problém. Navíc Pájiny děti jsou nehorázně roztomilé, kdežto Šárčiny ani omylem. Žel bohu, vrazili do baráku téměř na minutu stejně.
Ikdyž vlastně to bylo štěstí, koncentrovaná kyselina sírová byla zředěna neutrální kapalinou.
Od Páji sem dostala dárky k narozeninám, a až přehnaně sem jí děkovala a tvářila se strašně šťastně, aby Šárka viděla ten rozdíl, až mi dá nějaké hnusné korále co prodává. Teda, nejsou ošklivé, jen se mi k ničemu absolutně nehodí. A já jak nemám cit pro módu, tak u těch obřích náušnic vážně poznám, že se mi to nehodí k černé mikině. A navíc, jsou to ty dárky které patří do kategorie "Na, tohle už nepotřebuju". K minulým narozeninám mi dala růžové (!) naušnice ze kterých se loupal lak a k Vánocůlm mi dala držák na šperky, kterému se jedno ramenu nalomilo. Jistěže nečekám bůchvíjaké dary, vlastně od ní nechci absolutně nic ale dát mi něco, co je rozbité, případně jí to leží na skladě dva roky a je jasné že se to neprodá a myslet si, že mi to nedojde, to mi přijde jako z nějakého filmu o tchýních. Vždyť mi proboha mohla říct, že mi nic nedá, a hotovo. Bylo by to lepší.
Celý včerejšek nemohl zkončit jinak, než že se všichni bezvadně bavili až do noci a já byla zavřená u sebe v pokoji a už sem neměla co uklízet. Když sem naštvaná nebo mě něco mrzí, často si uklízím pokoj. Jenže v něm nikdy není dost velký bordel aby mi to vydrželo déle než půl hodiny. Ale nakonec sem to nějak přežila. Jenže za čtyři dny mám narozeniny, a to už ani mé nejvíc naivní já nemůže předpokládat, že by se tu neukázala s dalším otlučeným držákem.
Asi vypadám, jako ten nejnesnášenlivjěší člověk na světě, že? Jenže ikdyž sem píšu takovéhle věci, moje sestra si stále myslí, že jí mám docela ráda. Sice nejsem příliš přívětivá, ale zase není chytrá, ani normálně inteligentní, takže to vážně nepozná. Cha cha, je to tak divný pocit, poprvé v životě nemít někoho ráda a napsat o něm, že je idiot!
PS: Zmínila sem se o tom, že je nevlastní?
PPS: Ale ono je to vlastně jedno...