Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Srpen 2011

Vše krásné jednou skončí

29. srpna 2011 v 13:48 | El |  Deník

Včera byla poslední prázdninová neděle, ale můj mozek jaksi odmítá fakt, že ve čtvrtek se ráno probudí s tím, že hromadu příštích měsíců bude počítat rovnice, učit se němčinu a dělat rozbory vět. Odporná představa. Je to zvláštní, většinu prázdnin sem se na konci srpna už celkem těšila do školy, teď se mi ale vůbec nechce. Asi j to tím, že sem si první půlku vůbec neužila a necítím se ani nějak odpočatá a osvěžená. Včera mi táta říkal, že doufá, že se co se týče známek zlepším, ale já to moc na změnu nevidím. Jasně, že se budu učit víc, jenže se mnou to není tak jednoduché. U mě ta snaha prostě nestačí. Nejvíc mě pokaždé demoralizuje to, když se na testy učím víc než bratr a známka je stejně horší. To si pak často říkám, že to nemá cenu, že sem na gympl asi blbá a na jiné střední by to bylo lepší. Jenže se svým prospěchem bych se nikam nedostala. A asi bych nakonec ani nechtěla. Přece jenom, i když se mi to zdálo nemožné, tak mi gympl přirostl k srdci.

Už docela dlouhou dobu každý den kontroluji webové stránky školy, protože čekám, kdy se zveřejní rozvrh. Před pár dny sem se dočkala a musím říct, že by bylo lepší dozvědět se ho až ve škole a nezkazit si posledních pár dnů volna. Nechápu, jak nám mohli připravit něco tak příšerného a na první pohled mučícího, jako tenhle rozvrh. Schválně sem se koukla, kolik hodin měla minulý rok třída před námi a máme rozhodně víc. Navíc nám tam šoupli nějaké sportovní hry nebo co, takže máme v jeden den až do 18 hodin a z toho poslední dvě hodiny budeme lítat na hřišti za míčem. Co sem komu udělala?! Ještě ke všemu se bude rozvrh co pár měsíců kompletně měnit, takže je téměř nemožné vytvořit si nějaké mimoškolní aktivity. Sem zvědavá, jak to udělám s klavírem a houslemi, protože toho se vážně nemíním vzdát. Tenhle školní rok asi nebudou mé priority relativně dobré známky, ale to, jak přežít ve zdraví.

Kolečka!

25. srpna 2011 v 15:55 | El |  Kresbičky
Dneska jsem po dlouhé době vypadla z domu za kamarádkou. Už jsme se strašně dlouho neviděly a jelikož jí nefungoval internet, tak sme si ani nemohly chatovat, takže světe div se, někdo používal poštu pro její nejprvnější účel a psaly jsme si dopisy. Někomu to možná přijde staromódní, ale on je to strašně hezký pocit držet v ruce obálku s vaším jménem a vědět, že někdo si dal takovou práci a napsal vlastnoručně dopis. Bylo v tom něco kouzelného.
Když se s někým dlouho nevidím, sem vždycky z takových setkání dost nervózní, pokaždé se obávám, jestli to bude zase takové porozumění jako třeba před půl rokem. Vždycky se takhle stresuju úplně zbytečně, je to pokaždé super :)
Včera u nás nefungovala skoro celý den elektrika (brácha z toho málem umřel, nemohl pa PS3 :)) takže sem nemohla na blog dát nový obrázek. Je to absolutní vrchol mého umu. Ano, správnně. Kolečka. Ono se to nezdá, ale umíte si představit, kolek to dalo práce? :)


Hudební nebe

22. srpna 2011 v 10:42 | El |  Kresbičky
Bože můj, tohle je poslední týden prázdnin! To je nehoráznost, že tak strašně rychle utekly. Za pár dní už zase budu počítat rovnice a učit se německá slovíčka. Mám pocit, že se z toho brzo osypu.
Myslím, že sem někdy psala, že chci hrát na housle. Během pár týdnů sem si to ale rozmyslela. Jenže moje mamka byla iniciativnější než já a 1. září jdeme do ZUŠky za nějakou učitelkou a ta prý posoudí, jestli jsem na to vhodná, nebo ne. Na jednu stranu nechci zažít ten trapas až řekne, že nejsem vhodná a na druhou stranu nechci, aby řekla že mi to půjde, protože mě pořádně nejde ani klavír, natož ještě housle. Co sem komu provedla?
I když mi tvorba hudby moc nejde, dneska sem ráno něco načmárala. Ani pořádně nevím co to je, je to takové hodně jednoduché, ale snad se na to dá koukat.


City a pocity

19. srpna 2011 v 14:23 | El |  Deník
Ach jo. Zrovna sem se dozvěděla takovou zvláštní zprávu. Přítel mojí sestry se s ní rozešel a já mám v hlavě tak trochu zmatek, takže tady budu psát asi úplné nesmysly. Kromě toho se mi moje velevážená škeble tak divně motá, takže mám pocit, že za chvíli klávesnice bratrova počítače uvidí, co sem měla dneska k obědu.
Dneska dopoledne, když sem s bratrem na zahradě "hrála" badminton (mému výkonu se ani nedá říkat hraní) sem jen tak prohodila, že sestra tu už dlouho - takže asi tak tři dny- nebyla. No samozřejmě, jako naschvál se tu před chvílí objevila. No a právě při takové památeční chvíli, jako byla návštěva mého kutlochu a oslovení "Janísku, ahoj" sem se dozvěděla, že její přítel se s ní rozešel. Kdybych se to dozvěděla třeba v březnu,tak z toho měla možná takovou menší zlomyslnou radost, ale teď? Já nevím, co se semnou děje. Je mi jí vlastně i tak trochu líto. A to i přes to, že v sobě mám ten hrozný pocit vyvrhele rodiny a myslím, že za to může tak trochu ona. Všichni - táta, máma, bratr, ségřiny děti - ti všichni budí dojem velké, šťastné rodiny. Jenže já do ní, bohužel, nepatřím. Člověka to zamrzí, i když si říká, že mu na nich nějak moc nezáleží. Jenže to je blbost. Já si sice říkám, že se bez nich obejdu, když na mě táta křičí nebo mi mamka řekne, že sem egoistický sobec, ale není to pravda. Mám je strašně ráda a mrzí mě, že oni to nevidí. No, ale co se dá dělat. Teda, asi se něco dělat dá, ale já nevím co.
Takže shledávám, že možná ke své nevlastní sestře nechovám takovou nenávist, jak sem si myslela. No, nenávist je asi silné slovo. Vlastně pořádně nevím, jaké slovo se na to hodí. Je to zvláštní, vždycky sem se považovala za člověka velmi stálého co se týče myšlenek, citů, názorů a najednou tu píšu, že je mi mé sestry líto a přitom to není tak dávno, co sem po ní plivala žluč. Není ovšem vyloučeno, že za týden sem nenapíšu další hnusy o ní.

Samé podivnosti

16. srpna 2011 v 17:28 | El |  Deník
U nás doma se teď dějí dost divné věci.
Brácha má teď skoro každý den fotbalový trénink a obvykle ho tam vozí táta, jenže ten teď nemá dovolenou, takže to padlo na mamku která pracuje doma. Včera ráno mi teda oznámila, že veze bráchu na fotbal a navrhla mi, že s ní můžu jet taky a když tak se stavíme v nějakých obchodech a koupí mi něco na sebe. To je samo o sobě dost divné, moje máma si myslí, že se za oblečení vyhazuje zbytečně moc peněz (ale oa sama má samozřejmě oblečení tak třikrát víc než já), takže sem si myslela, že mi chce oznámit nějakou hodně špatnou zprávu a tímhle si to u mě chce vyžehlit. A světe div se, ona se žádná apokalypsa nekonala! S mámou teda nakupuju dost nerada, pokaždé totiž vybírá věci, které se vůbec nelíbí a vykládá, že se potřebuju "nějak zvýraznit", takže to nemohlo dopadnout jinak, než sem na ní před kabinkou syčela, že jestli si teda mám koupit tu otřesnou minisukni, tak že můžeme jít rovnou domů. Navíc, moje máma má příšernou vlastnost a to tu, že mi s oblibou rozhrne celý závěs u kabiny a ptá se mě, jak mi to sedí. Samozřejmě ještě ani nejsem oblečená a půlka obchodu zírá na moje kalhotky. Vážně super! Ale asi to by ten nejlepší nákup na světě, na který mě máma vytáhla, protože mi nakoupila tolik věcí a za takové peníze, jako nikdy. Opravdu nechápu, co se to s ní děje. Ale ne že by mi to nějak vadilo...:)
Bohužel, dneska se zase předvedla. Šly sme na kontrolu k očnímu a opět se mi zhoršily oči, takže sme musely jít ještě k optikovy pro nové brýle. Já sem už u doktorky byla naštvaná, protože opět neprošel můj návrh na kontaktní čočky, prý to není pro oči dobré. Myslím ale, že doktorka pěkně kecá. Nechápu sice proč, ale není mi 5 let, abych se o čočky nedokázala starat. U optika to bylo ještě horší, máma mi pořád cpala otřesné brýle a zase vykládala, že se potřebuji "nějak zvýraznit". Z obchodu sem odcházela s vědomím, že si celý další rok ty brýle, ke kterým mě přemluvila, budu vyčítat.
Asi je to tou pubertou, že se doma tak často hádáme. Ale brácha to tak nemá. To sem zas já ta špatná?

Batika

14. srpna 2011 v 17:15 | El |  Fotky
Ach bože, mám pocit, že nejspíš velmi brzy zemřu nudou. Teda, ono to zas tak strašné nebude, jen už mě nebaví stále dokola lakování nehtů a následné odlakování, hraní The Sims 3 a lízání zmrzlin. Dokonce ani v klidu vyspat se nemůžu, máma mě každý den budí! Na to se vždycky těším nejvíc, až budu moct spát do deseti hodin a místo toho musím vstávat už v osm. No, bohužel už mám takové rodiče. Zajímalo by mě, jak jsou na tom ostatní, jestli se jejich prázdninové plány také neschodují s rodiči. U mě nejde jen o to, spát do kolika chci. Chtěla jsem taky jet k moři, dokonce sme to s bráchou měli slíbeno, na poslední chvíli nám ale bylo oznámeno, že se nepojede a to kvůli mě! Já vážně netuším, co sem udělala tak hrozného že se kvůli mě ruší rodinná dovolená. Naštěstí to brácha vzal sportovně a kromě desetiminutového záchvatu vzteku ho to už přešlo. Možná to tak je lepší, mám totiž takový pocit, že u moře bychom se asi všichni pozabíjeli. Navíc by se mi šíleně stýskalo po mém hafíkovi, musela bych ho tu nechat sestře a ta by ho určitě krmila jen dvakrát denně!
Ale abych se dostala k jádru tohohle článku. Při náhodném prohrábování věcmi v šuplíkách sem objevila tři balíčky barvy na textil a rozhodla sem se, že s tím něco spáchám. Takže pod touhle větou je fotka trička, které sem si dneska vytvořila. Měla sem na výběr jen růžovou, zelenou a červenou. Jelikož růžovou moc nemusím a červené batikované tričko už mám, tak sem si vybrala zelenou. Není to až zas tak děsné, ne? Nebo jo...?


Family trouble

8. srpna 2011 v 13:25 | El |  Deník
Je neuvěřitelné, že už je polovina prázdnin za mnou. Člověk se na ně celý rok těší jak blázen a pak dny volna tak rychle utíkají. První den prázdnin sem si uvědělala seznam všeho, co chci do konce stihnou a zjišťuji, že sem neudělala téměř nic. Mám přečetých už několik knížek do školy ale to nejdůležitější - čtenářský deník - nemám. Mě baví číst a to strašně moc ale zapisovat děj, to je nehorázná nuda. Pokud chci ale alespoň něco splnit tak sebou musím hodit. Měla bych sem taky napsat nějakou tu knížku co sem přečetla, jenže lenost je strašná mrcha...Jakmile něco nemusím, tak to nedělám. Týká se to úplně všeho. Třeba sem dostala hromadu not pro klavír, které bych měla cvičit, ale za den k tomu sednu tak dvakrát na pět minut, rozčílím se, že mi to nejde a vykašlu se na to. Před učitelkou budu vypadat jako úplný tupec, že sem nezvládla ani pár blbých etud. A to sem chtěla začít hrát ještě na housle! Já! Nechápu, kam na ty nápady chodím.
Mamku dneska chytla divná nálada. Taková mě občas taky lapne a musím říct, že jí mám docela ráda. Mám vždycky strašnou chuť změnit něco na svém životě a to úplně cokoliv. Obvykle nalepím do pokoje spoustu plakátů, uklidím tam jak při velkém úklidu a celý den ležím v knížkách protože si umíním, že se zlepším ve škole. U mamky ale tahle nálada není zrovna k užitku, ona chce totiž obvykle měnit různé členy domácnosti. Dneska sme spolu sami doma, takže to padlo na mě. Vynadala mi za to, že mám příšerné vlasy a měla bych si je obarvit, že si dělám příliš málo účesů, můj styl oblékání je děsný a měla bych se začít malovat. Takže teď před počítam sedím zmalovaná s prominutím jak děvka a mám otřesný účes. Nejhorší je, když se mě mamka snaží nacpat do oblečení, které se jí zdá "in". Vypadám po tom ještě hůř, než když se oblékám sama. Takové tričko s flitry které je nad pupík, to je něco pro mojí mámu. Ještě že mě nedonutila jít s ní nakupovat! Děsím se toho, kdy přijede bratr protože ze mě bude mít dalšího půl roku nehoráznou srandu. Tím bohužel dnešní mamčina kreativní nálada nekončí. Její kamarádka (té bych nejradši zakroutila krkem) pořádá přehlídku klobouků, na kterou nutně potřebuje pár modelek. A co udělala moje maminka? Smoazřejmě se mě ani nezeptala a přihlásila mě tam! Vůbec nevím, co budu dělat ale rozhodně nebudu jak šašek předvádět klobouky. Musím vymyslet, jak se z toho vyvléknout. Zatím mě jen napadlo zlomit si nohu...

Snad zpátky

6. srpna 2011 v 15:20 | El |  O mě
No to to travlo. Moji rodiče se konečně uklidnili natolik, že mi dovolili normální prázdninový režim. Na jejich obranu musím říct, že kromě zákazu počítače to nebylo tak hrozné. Musela jse m jen denně odevzdat určitý počet příkladů a když má člověk nějakou tu motivaci tak i ta rovnice jde spočítat. Měla sem během toho celého měsíce dost času na to, abych si v hlavě urovnala některé důležité věci a rozmysela si celý svůj přístup k životu, škole a lidem kolem mě. Ten zarach totiž nebyl jen za školu. Řekla bych, že semnou začaly trochu víc sloumat návaly hormunů a i já jinak klidná a poslušná sem začala být přidrzlá. No co, myslím, že nejsem jediná puberťačka na světě. Asi to moji rodiče vidí tak černě proto, že můj stejně starý brácha je absolutně v klidu, na gymplu má vyznamenání a do toho stíhá hrát ještě profesionálně fotbal. Ale nežárlím na něj, on mi strašně pomáhá.
Dneska, když mám tak dobrou náladu sem se rozhodla nakreslit něco strašně optimistického a barevného. Já nejsem žádný Piccaso ale tenhle obrázek se mi líbí právě proto, že sem do něj dala část své radosti.