Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Prosinec 2011

Temnota

31. prosince 2011 v 12:45 | El |  Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa
Tenhle tentonoc jsem psala asi před dvěma týdny, takže v době mé nepřítomnosti. S jednou kamarádkou jsem se domluvila, že mi k tomu nakreslí nějaký obrázek, protože nádherně kreslí, ale nějak to vázne, takže sem se rozhodla, že to zveřejním bez toho a obrázek přidám. Teď se to tu stejně možná bude obrázky jen hemžit, protože moje nejlepší kamarádka mi k Vánocům věnovala všechno, o nakreslila za poslední dva roky ale nechce je zveřejnit, protože na její blog se nehodí, takže to asi udělám já. Když se na tu básničku koukám zpětně, přijde mi vlastně docela trapná. Ale co...

Kdysi dávno
v poli černém
stála mužská postava.
Dívala se temně k městu
pěsti vztekle zatíná
vybrala si tuhle cestu
kde myšlenka je nečistá.

Pohledem svým volá blesky
obléká se do pláště
vyšla krokem podle stezky
do větru a do záště.

Pevným krokem dojde k bráně
ani na ni nezaklepal
rozpřáhne svou ruku k ráně
rudou září ji rozmetal.

Vzplane oheň, lidé křičí,
na nic nedbá tento ďas
smrtící zář vše ničí
tu náhle ozve se hlas:

Ach, vy lidí nevědoucí
nevíte, co jste zrobili,
když vaše nohy mrzké
na tuto zem vstoupily.

Už toho mám dosti,
již není cesty zpět
nechť se vaše kosti
promění ihned v led.

A jak řekl, tak se stalo
cosi za lidmii se hnalo
a z živé vesnice
stala se teď lednice.

O pár měsíců dál
již teplý vítr vál
tam, kde město stálo,
už mnoho černých rostlin kvetlo.

Uteklo spoustu let
a stálo město jako květ
dlouho byly temné noce
a jeden stín věděl,
že nebudou mít konce.

Reiki...už zase?!

29. prosince 2011 v 22:43 | El |  Deník
Někteří pravidelní čtenáři výplodů mé (doslova) choré mysli si snad ještě pamatují, že jsem napsala tento a tento příspěvek na podobné téma a to je reiki. Odpoledne jsem se k mé úlevě vrátila a relativně zdravá. Nedávno jsem zjistila, že celou tuhle "reiki akci" zařídila moje teta, která si nejspíš dala za úkol udělat z celé rodiny duchovní ozasenstvo, což se jí - zatím - nedaří. Je to moje milovaná tetička a mám ji moc ráda, takže jí vůbec nazazlívám, že mě dopoledne dotáhla k té ženské. Přece jenom, snaží se mi pomoct. Zvykla jsem si teď spát až do osmi hodin, což je naprostá nehorásnost, dneska sme ale už v půl deváté měli být v Podkrkonoší a to není právě nejblíž. V autě sem byla dost omámená, jelikož mi napsali prášky na nespavost, které zapůsobily velmi dobře, takže sem celou cestu prospala na bráchově koleni, protože jinak se mi spalo příšerně. Dojeli sme se spožděním, takže teta už nás prozváněla a hnala nás k té Jakžesejmenuje. Popravdě, z celého tříhodinového sezení si pamatuji tři věci : Za prvé, ten jorkšírek, který tam pořád loudil pohlazení byl vážně k sežrání a to i přes to, že sem spíš na velké psy. Za druhé, ta ženská mluví víc sprostě než můj bratr a polovina kluků od nás ze třídy. A za třetí, hrozně mě iritovalo ten její způsob mluvy. Vždycky dávala hrozně přehaný důraz na určité slabiky. Třeba to její "výýpal" mi zní v hlavě doteď. Jo a mimochodem, nepijte šípkový čaj, je vážně hnusný.I když to vypadá jako že to bylo hrozné, našly se tam věci, které byli určitě důležité a to nejenom pro mě, ale i pro vás a všechny lidi na této planetě. Každý má nějaké problémy, ale jak je všechny řešit stejně? Je to hrozně jednoduché - stačí myslet pozitivně, protože myšlenka není nic jiného, než energie. A energie podle zákona fyziky nemizí, jen se přeměňuje, takže tím jak myslíme, můžeme měnit nejenom svůj malý svět, ale i ten velký. To je zrovna věc, které já osobně věřím. A to hodně.

Povánoční pohodička

26. prosince 2011 v 10:09 | El |  Deník
Tenhle člávek je důležitý, i když v něm vlastně nic důležitého nebo zajímavého není. Není zajímavý svým obsahem, úpravou nebo enormním obsahem pravopisných chyb a překlepů. Důležitý je tím, že je je to první článek, který jsem napsala na SKVĚLÉM A ÚŽASNÉM NOTEBOOKU! Ach pane Bože, už je to tady, ta skvěle propracovaná technická hračka je tu. Nemůžu tomu uvěřit. Touchpad jemný jako satén, obrazovka s nejlepším rozlišením, podmanivá světélka svítící z jeho různých otvorů (nehledejte v tom nic perverzního) a božsky čistý zvuk. To je on. Pan Bůček. Ano, správně, to není překlep, opravdu se jmenuje pan Bůček. Jak sem na to přišla? Pokud to někdo ví, tak mi dejte vědět, protože fakt netuším, odkud to vzniklo. Kdybych ho pojmenovala třeba nanuk Míša, tak to pochopím, protože ho miluju, ale bůček, který nesnáším? To mi nějak nejde do hlavy. Skvělý článek, že? Snažím se dělat rozbor své mysli, za který by mě určitě pan Freud pěkně seřval. Ale co, stejně tohohle pána moc nemusím. Nepřijde vám krapet přitažené za vlasy, že podle něj se všechno točí jen kolem sexu? Mě to teda normální nepřijde. Zas sem malinko odbočila. Ještě sem se chtěla pochlubit, co mi Ježíšek nadělil. Mám krásný nový batoh do školy, penál, mycí gel na obličej, suchý šampon, takže si teď už nemusím vlasy mýt denně, knížku o teenagerech, pásek, příšerné tričko, knihu o lidském těle a kalendář klubu BSP (bernských salašnických prů). Vím, že si to vůbec nezasloužím, tenhle rok se mi moc nepovedl. Cítím se trochu provinile, že i přes to, co se semlelo jsem toho tolik dostala. Vím, že si to ani trochu nezasloužím. Všíchni se mi snaží tak pomoct a já ne a ne se pohnout z místa.
A co vy? Copak vám Ježura nadělil?

Cože? Už?

24. prosince 2011 v 12:38 | El
Nevěřícně zírám na datum v kalendáři. To už je 24. prosince? Ne, to přece není možné! Ještě mám živě před očima dárky z minulých svátků, to, jak se můj pejsek bál ohňostroje nebo příjemné chvilky strávené u nových knížek od bráchy. Jak to, že to uteklo tak rychle? Když jsem byla malá, čas který zbýval do narozenin, svátků a vůbec všech příležitostí při kterých se dostávají drobnosati nebo sladkosti, se mi neuvěřitelně vlekl, ale posledních pár let to letí raketovou rychlostí. Asi je to tím, že stárnu. Tuhle sem se sebou měla takovou menší rozmluvu na téma dospělosti. Když jsem nastoupila do základky, tak sem se strašně těšila na to, až už budu velká, budu mít práci, budu moct být dlouho vzhůru, koupit si co chci... To asi chce každé dítě. Psotupem času se ale dospívání čím dál tím víc bráním a nechci, aby přišlo. Budu se muset protloukat tím nehostinným pracovním světem a na každém rohu bude číhat někdo, kdo se mě pokusí obrat o to, co si těžce vybojuju. Momentálně když mám nějaký vážný problém tak se pořád ještě můžu obrátit na učitele, tet, stejdy a prostě celou rodinu a oni udělají co nejvíc pro to, aby mi pomohli. Jenže mám takový dojem, že to někdy dělají hlavně proto, že jsem ještě "malá", nedospělá. Co když takové to domácí zázemí zmizí? Možná mám jen zbytečně pesimistický pohled na svět, ale pořád lepší než být sklamaná. Co si o tomhle tématu myslíte vy?
No, zase sem malinko odběhla od toho, co sem má tu chtěla sdělit. Je 24. prosinec, ten kouzelný den, Štědrý večer. Dnes máme být všichni spokojení, bezstarostní a veselí. Já bych vám všem chtěla strašně moc popřát nádherné prožití vánočních svátků, bohatou nadílku a hlavně klid a pohodu a šťastné vykročení do Nového roku.


Tak trochu do větru

15. prosince 2011 v 17:14 | El |  Deník
Sedím tady u počítače a najednou nějak nevím, co napsat. Přijde mi tak vzdálené, co jsem sedala ke klávesnici s jasnou myšlenkou co napsat a slova se ze mě sypala tak, že sem o nich ani pořádně nepřemýšlela. Ráda bych napsala něco o tom, jaký byl poslední týden, poslední měsíc, ale vlastně nemohu. Nevím, jestli bych chtěla, nebo ne. Je to všechno tak zamotané a spletené, já fakt nevím, co mám dělat. To, co se teď děje, mě vlastně provází už skoro čtyři roky. Jednou, nebo dvakrát do roka vždycky takhle zmizím, ale v mém okolí to není žádné tajemství, kde jsem a proč. Toho lituju, přála bych si, aby o tom věděli jen ti nejbližší. Je to stejné jako když se vám stane něco opravdu trapného. Taky nechcete, aby se to šířilo dál, do vaší třídy, školy, ulice. Tohle je dost podobné. Možná je to taky trapné. Asi právě proto to nechci napsat, sdělit to někomu jinému než rodině. Kdybych teď šla třeba na lide.cz, nebo kamkoliv na chat, klidně bych to tam napsala, ale teď, když sem si k tomuhle blogu pěstovala téměř rok vztah, když mám opravdu ráda všechny ty blogery, co mi tady přispívají komentáře a když si jich neskonale vážím, tak to prostě nejde. Nejde to sem napsat. Nechci ztratit tohle místečko, kam můžu zajít vyplakat se, sdělit svoje úspěchy nebo jen bezduše tlachat o úplných zbytečnostech. Teď si asi myslíte, bůchví co sem neprovedla, že? Ale mrtvolu u mě ještě nehledejte, zas tak hrozně to není. Možná to celé není tak hrozné, ale já se za to stydím. Moc. Vím, že to sem jednou napíšu. Vlastně mě i trochu zajímá, jak to berou ostatní lidé. Jestli jim to přijde trapné, nebo ne. Jenže minimálně dnes na to nejsem připravená. Možná na Vánoce, o prázdninách. Ale jednou určitě...

Zpět. Ale na chvíli.

2. prosince 2011 v 21:24 | El |  Deník
Páni. Dva měsíce. Dva měsíce sem nebyla na tomhle blogu a to je co říct. Tak dlouho jsem nenavštívila blogy žádných mých přispěvovatelek, ale ne schválně, nebo z lenosti či nedostatku času. Je v tom bohužel něco většího, něco, co bych sem tak moc chtěla napsat, ale nejde to. Okolí to docela bere, ale nevím, jak by ste se k tomu postavili vy, moji blogoví přátelé. Nejsem připravená to říct, mám příliš velký strach, že by ste se ke mně obrátili zády a ohrnuli byste nos. Nechci ztratit tenhle svět, kde se můžu vypsat a vykřičet ven svoje pocity, starosti a problémy. Paradoxně ten můj největší problém sem napsat nemůžu, i kdyý bych chtěla. Je to všechno tak strašně obtížné a já vlastně nevím, co sem psát, když nemůžu říct kde sem se celé dva měsíce toulala a nevím, kdy mě cesta zase zavede domů k rodině a k internetu. Celá ta situace je pro mě obtížná, ale musím bojovat a jít dál. Už kvůli rodině. Asi to takhle zní divně a myslíte si bůchví co sem udělala nebo co se stalo. Ale nebojte, nikoho sem nezabila :). Jen jsem prostě byla dlouho pryč a nevím, kdy se zase ukážu. Nejradši bych byla, kdybych mohla poslední dva měsíce smazat a navždy je zapomenout, ale ono to nejde. A nejspíš ty další měsíce nebudou o nic lepší. Doufám, že sem jen zbytečně pesimistická a vidím to moc černě. Chtěla bych to změnit, ale to taky nejde, prostě nic není tak jednoduché, jak bych chtěla. Někdy si říkám, jestli to má vůbec nějakou cenu, ta moje snaha všechno urovnat a dát život sobě i rodině do pořádku. Nedokážu na to najít odpvěď a tak se jen tak plácám stále v tom samém a chodím do kola. Pořád dělám ty stejné chyby, ale překážky jsou tak dobře maskované, že si jich mnohdy nevšimnu. Je málo lidí, kterým se můžu svěřit a není nikdo, kdo by mi poradil. Na tohle jsem jen já sama a jestli to nedokážu srovnat já, tak už to nepřísluší nikomu. Svoje chyby by člověk měl napravit sám. Jenže já nevím, jestli to dokážu...