Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Únor 2012

No...

28. února 2012 v 11:40 | El |  Deník
Správný nadpis článku, co? Když já fakt nevím, jak mám to svoje řečnění pojmenovat, protože to snad ani nejde. Chci něco napsat, protože jsem už dlouho nic nesesmolila, ale nějak nevím, o čem psát, protože v mém životě se zrovna nic moc zajímavého neděje. Maximálně na mě jde jarní únava a jestli to existuje, tak i jarní deprese. A když to nebude existovat, tak sem to právě objevila. Válím se doma, jelikož mám jarní prázdniny a defakto nemám co dělat. Včera sem se pokoušela udělat prezentaci do němčiny a do angličtiny, ale prostě to nešlo, takže dneska to bezpodmínečně musím udělat. Když přijdu domů unavená z celého školního dne, tak je pro mě jednodušší dokopat se k učení, než když celý den nemám co na práci. Zrovna sem se vrátila z města, kde sme byli s mamkou nakupovat. Mamka dělá účetnictví mojí obvodní doktorce a já sem k ní potřebovala jít, tak sme tam šly spolu a potom sme byli nakupovat oblečení. Možná, že vám teď budu připadat jako socka, nebo tak, ale my skoro vždycky chodíme k vietnamcům. Jo, já vím, je to... spíš není to... Někdy se tam seženou pěkné věci, ale i tak je to strašně blbý pocit vůči ostatním "značkovým" lidem. Kupovala bych si to z kapesného, ale to je skoro nulové, takže mám hold smůlu. Šaty do tanečních jsme ale naštěstí jely vybírat do normálního butiku a nějaké pěkné úlovky mám. Bohužel mi ale většinou tu pěkné nesedí. Buď do nich mám velký zadek, nebo malá prsa. Super...

Zápis do tanečních

21. února 2012 v 20:08 | El |  Deník
Dneska ve čtyři hodiny odpoledne sem vytáhla svého značně brblajícího bratra a vyrazila na zápis do tanečních. Všichni ze třídy, kteří se do tanečních chystali, vyrazili společně, ale mě se nějak nezamlouvala představa, že bych se svou třídou měla trávit více než nezbytně nutnou dobu, a tak sem radši šla sama s bráchou. Sice sme tam pár lidí potkali, ale je to lepší, než kdybychom šli přes celé město v houfu jak...gympláci. Spousta lidí nás nemá ve městě ráda jen proto, že jsme "ti jakože nóbl" z gymnázia. Upřímně, mě je to celkem jedno. Stejně, i když už ve svém městě žiju patnáct let, tak se v něm zas tolik lidí neznám, takže nějaká moje pověst mi je celkem u... všichni víme. Když sme dorazili do tanečních školy a konečně vlezli do správné místnosti, tak mě překvapilo, kolik stejně starých lidí, kteří se chtějí kulturně vzdělat, v okresu máme. Ten počet mě trošku vyděsil, až sem měla chuť vyocuvat. Nějak mi nedošlo, před kolika lidmi ze sebe budu dělat blbce. Kolik holek bude protáčet oči vsloup až uvidí mé šaty a to, jak sem se poprala s účesem. Ba co hůř, kolik to uvidí těch tvorů z Marsu! S kolika podivnými tvory budu tančit... zachraňte mě!

Jak je to dlouho?

15. února 2012 v 17:16 | El |  Deník
V poslední době nemám vůbec na nic čas. V pondělí sem byla nějaká zkleslá, tak sem se jen trochu učila a šla spát prakticky po večerníčku, protože kdo spí, nemyslí. V úterý máme školu jen do dvanácti, jenže pak sem měla dvouhodinové doučování matiky, které mě, popravdě, málem zabilo. Profesorka ke které chodím, je strašně hodná a milá starší paní a opravdu umí učit, jen kdyby nemluvila tak...strašně...pomalu. Jak kdybych byla úplně blbá. No, ikdyž...:D Ale je fakt, že za ty dvě hodiny sem se toho naučila víc, než za poslední měsíc. Zítra tam jdu znova, takže se připravuju na neskonalé psychické vyčerpání, protože školu mám do čtyř a pak jdu rovnou k ní, takže budu pořád v zápřahu a domů přijdu někdy v sedm hodin večer. To se leda tak najím, vykoupu a půjdu spát. No a dneska sme končili taky ve dvanáct, takže sem se domů dostala kolem ejdné hodiny a od té doby sem vlastně pořád na počítači. Čím víc volného času mám, tím míň se učím. Když přijdu domů v pět, tak se normálně učit jdu, ale když přijdu po obědě, tak an to celý den nesáhnu. Sem já to lenoch, co? Radši se tu nebudu moc vykecávat a půjdu udělat alespoň ty úkoly na matiku...

Žárlivý bratr

9. února 2012 v 20:53 | El |  Deník
Nějak sem se od lenivého víkendu dopracovala ke čtvrtku večer a k dalšímu nudnému a lenivému víkendu mě dělí jen přežít pátek. Vzhledem k tomu, že nemáme němčinu, to nebude tak hrozné. Fakt v ní strašně plavu a stejně je to i v matice, takže každý den trávím podstatnou část svého volného času s německou gramatikou, rovnicemi a grafy. Sama nedokážu uvěřit tomu, že najednou ve škole zabírám jako husky na sněžném závodě. Taky už mi z toho věčného počítání trošku hrabe, ale to už hrabalo před tím, takže to zas taková změna není. Ale opravdu se na ten víkend těším, snad si trošku oddechnu, i když se musím učit na slepou mapu, ty fakt nesnáším. Ale proč vlastně píšu tyhle žvásty... věřili byste, že žárlivou scénu vám může udělat vlastní dvojče? Já teda do dneška ne. Je to takové zamotanější. Jelikož sem dlouho chyběla, tak toho mám hodně zameškáno a musím dohánět učení. Ve třídě máme takového typického šprta, prostě jak z filmu - silnější, snaživý, chytrý, profesoři ho mají rádi... no a je i trošku mimo. Vždycky, když se třídě kdokoliv baví o učení, se k němu nacpe a dělá hrozně chytrého. Ale já ho mám ráda, on je strašně hodný a ochotný vždycky pomoct. Není divu, že je u mé lavice každou hcvíli, protože ví, že pokaždé potřebuju s něčím pomoct. A to se nelíbí mému bráchovi, doteď jedinému učiteli. Prostě žárlí. O volné hodině se se mnou Vlasta učil chemii a to bratra naštvalo tak, že mi vyseknul žárlivou scénu hodnou americké telenovely. Prý buť on, nebo Vlasta. Neskutečný :D

Naprosto o ničem

3. února 2012 v 22:22 | El
Někteří lidé mají úžasný dar a dovedou mluvit absolutně o ničem, prostě o blbostech. Nebo dokážou stále dokola omílat tutéž věc dokola a dokola a dokola... Jako moje drahá sestřička. To byste nevěřili, co ona dokáže vymyslet. Ale to sem nepatří. A co sem tedy patří? Asi nic. Tenhle výplod mé fantazie je taky o ničem. Píšu ho jen proto, že mi přijde blbý sem dát jen video, jako se to dělá na těch "ÚpLně nejÚúŽasNějŠích BlogÍsQácH". Celý den byl takový.. no, jak to říct slušně... asi nijak. Dopoledne sem byla čtyři hodiny u kadeřnice, kam mě po mnohých protestech dotáhla mamka, že prý si musím něco udělat s vlasy. Ona prostě nechápe, co se mi líbí, no chápate to? Prý "Musíš se obarvit, a taky sestříhat..." a "Koukni na tu červenou barvu, ta by ti slušela!" či "Udělej si rozcuch, jako mám já". Bože. Sem ráda, ž to nakonec dopadlo jen tím melírem, mohla sem taky přijít oškubaná jako ona. Nebo kuře. Ale ten melír je fakt děsnej, ještě, že vydrží jen měsíc. Muhehehe :D

No, a to video. Ukázal mi to brácha, když sem byla ve stavu úplné vysmátosti, takže tohle mě málem zabilo. I když je to blbost.


Taneční

1. února 2012 v 13:36 | El |  Deník
Uvědmila jsem si, že na tomhle blogu vlastně nikdo ani neví, kdo jsem. Jak se jmenuju, kolik mi je, jakou barvu ponožek nosím... Takové ty základní údaje jsem sem nechtěla psát proto, že nechci aby se tahle stránka nějak dostala do povědomí v mé třídě, nebo aby se o ní dozvěděli rodiče a tak. A později, když mi sem začali přispívat stále stejní lidé a já je začala mit v oblibě, tak sem se zase bála, že když řeknu kupříkladu svůj věk, tak mě to jen dekraduje. Nejsem si jistá, kolik si myslíte, že mi je, ale dneska to říct musím a chci, protože chci napsat článek o mém, dalo by se říci specifickém dívčím problému, a to jsou tanční. Jo, je mi patnáct. Skoro. To sem škvrně, co? Já, čtrnáctka si tady vylívám srdce, jsem ta holka, která přece neví nic o životě, takže asi dělá ze svých maličkých starostí celosvětové problémy. Jenže je fakt, že já si věci nepřibarvuju, prostě mi takové přijdou. Ale řekla bych, že takhle to má každá holka v tomhle věku. To by mě zajímalo, co ste třeba měli ve čtrnácti za starosti vy. Třeba já teď hrozně řeším ty taneční. S kamarádkou jsme se už o tom bavily, protože každá chodíme na jinou školu, takže se pokusíme zařídit si to tak, abychom chodily ve stejnou dobu a viděly se víc, než nám tvrdá rodičovská ruka dovolí. Ona má už dávno partnera, což mě trošku mrzí, protože sem si vždycky tak nějak (bůchví proč) malovala, že kluka budu mít první, ten bude mít nejlepšího kamaráda a ten se stane jejím klukem. Hold představy osmileté holky :) Do tanečních se může jít i bez partnera, ale mám strach, že až se řekne věta "Pánové, zadejte se", tak mě všichni obloukem oběhnou a ten poslední, který na mě zbyde, se bude tvářit jako...no, však víte. Jedinou možností se mi tedy jeví přemluvit své milované dvojčátko, které by se mnou šlo. Už k tomu mám slušně nakročeno, včera při obědě řekl, že když si dojdu přidat a dám mu svou porci (bylo knedlo, vepřo, zelo a on si byl už dvakrát přidat), tak se mnou půjde. Zbývá jen ho k tomu dokopat. Lidi, já se tak těším na ty šaty!!!