Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Březen 2012

Konsternovaný koncert

31. března 2012 v 17:11 | El |  Deník
Sedám si k počítači a prsty se mi klepou. Za mnou se válí na na posteli vybrakované oblečení z mých dvou skříní. V tom chumlu svetrů, mikin, kalhot, pásků, halenek a šatů by někde mělo být schované nějaké spásné oblečení, ale ačkoliv se v těch oděvech hrabu minimálně dvě hodiny, tak jsem nenašla žádný pořádný kousek. Celý týden bylo krásně, tak sem si plánovala, že si na dnešní koncert, na který jdu s kamarádkou a jejím (naštěstí) kamarádem, vezmu šaty, jenže dneska je sychravo, zataženo a zima. To by samo o sobě vůbec nevadilo, já klidně budu mrznout, jenže až mamka uvidí, že se z domu blížím v šatech, tak jí asi klepne. Jenže já ty šaty prostě musím mít na sobě, on si kvůli tomu koupil novou mikinu, tak přece vedle něj nebudu jak... holka, které je to setkání tak ukradené, že si vezme džíny a svetr. Jo, já vím, je to jen koncert, ale je to koncert, na který jdu s nejlepší kamarádkou, která si mimochodem bere sako, a hlavně tam bude on a já bezpodmínečně musím vypadat dobře, prostě musím. Ach jo, sem z toho tak zmatená. A neskutečně nervózní. Nevím, jestli se mám namalovat a nalakovat si nehty jinak než bezbarvým lakem, protože netuším, jestli se mu to líbí. Nevím, co si udělat s vlasy, co si vzít na sebe, kolikrát si vyčistit zuby a jaké zvolit boty. Měla bych se uklidnit, to si v poslední době říkám často, ale ono to nejde. Ještě, že je tady tenhle blog, je tu vždycky, když ho potřebuju a nereptá, že si pořád jen stěžuju. Radši se půjdu proplížit do ložnice, kde je zrcadlo a zjistit, v čem vypadám nejméně hrozně.

Moje...srdce

25. března 2012 v 21:11 | El |  Deník
No, ehm...takže... je to tak těžké začít první větu. Na jednu stranu strašně moc chci psát, dostat to ze sebe ven, ale na druhou stranu nemůžu, nevím, co napsat. Když se mě někdo zeptá co se to se mnou děje, nejsem schopná mu odpovět, protože to sama nevím. Ale ten pocit je silný, prostupuje mnou a já nevím co s ním, netuším, co dělat. Tak dlouho si člověk přeje, aby to přišlo, aby to zažil, cítil, jaké to je a když to pak přijde, když dostane to, po čem toužil, tak je z toho zmatený a ptá se sám sebe, jestli je tohle doopravdy to, co si přál. A přesně tak se teď ptám já sebe, je to vážně to, co sem si tak přála? Asi ano, ale... ach jo, jsem tak zmatená. V hlavě mi víří tisíce myšlenek, každá se dere na povrch a křičí, že ona je ta nejdůležitější. Před tímhle duševním zmatkem se nemůžete schovat, utéct, nebo dělat, že ho nevidíte, protože je ve vás a provází každý váš čin, drží se vás a dožaduje se pozornosti a tak si ho nejde nevšímat. Člověka v tomhle rozpoložení dokáže zabolet všechno víc, než jindy a stále dokola rozebírá všechno sám se sebou a mnohdy si uvědomí, že je na všechno vlastně sám. Některé věci prostě nemůžete říct nikomu, ať mu věříte sebevíce, je to něco tak intimního, tak osobního, že si to musíte nechat pro sebe, jenže pořád v sobě máte tu touhu svěřit se a pere se to ve vás a když se k tomu přidá všechno to okolo, tak to není právě jednoduché. V sázce je tolik věcí, přátelství s člověkem, který mi v životě už mnoho dal, iluze o tom, že svět přece jenom nemusí být nehostinný a krutý, moje svědomí, mé já, touhy, přání, prchavé chvilky štěstí. smysly opojené novou situací a mé jistoty, věci, kterým věřím. Cožpak všechno tohle může záležet na jednou jediném člověku?

PS: Sice jinak poslouchám absolutně něco jiného, ale tohle má prostě...svoje kouzlo a řekla bych, že to momentálně dost vystihuje.


Kdo miluje kavárny?

22. března 2012 v 17:13 | El |  Deník
Tak nějak cítím potřebu sem něco napsat, i když prakticky nevím, co by to mohlo být. Je to takový zvyk, jednou za čas sem něco napsat a už mi přijde, že sem o sobě nedala příliš dlouho. Teda, ne, že by to někoho zrovna zajímalo.
Celý tenhle týden je... no, ne právě skvělý. O víkendu se doma rozpoutala menší Třetí světová válka a ta prakticky trvá až doteď, takže to není klidný návrat domů po ne příliš vydařených dnech ve škole. Člověk ani neví, kam se mu chce míň, jestli domů, nebo do školy. Pondělí, to nebylo tak hrozné, měli jsme dlouho školu a to mi v poslední době vyhovuje víc, než když máme jen pár hodin, protože člověk alespoň nemá tolik času přemýšlet sám o sobě, o svých problémech a vůbec se vrtat sám v sobě, vrátí se domů po sedmé hodině a je tak unavený, že si je udělá úkoly, z donucení chvíli cvičí na klavír a pak tak jedině zaleze do sprchy a následně se stočí do klubíčka a zavrtá se tak hloboko pod deku, že ho nikdo nenajde. Stejně tak mi v poslední době vyhovuje i úterý, i když máme školu do dvanácti, ale čím dám častěji se v tenhle den vídám s mojí skvělou kamarádkou a ta mi vždycky dovede "rozsvítit" den. Není snad chvíle, kdy bych se s ní cítila špatně, s ní jsem vážně.... ježiši, to je klišé, ale fakt sem s ní šťastná. Cítím se s ní jako normální holka, taková, jaká nikde jinde být nemůžu a za to sem jí hrozně vděčná. Sice tohle úterý tedy bylo dost pitomé, ale díky ní sem se domů vrátila s úsměvem na tváři. Nesmím samozřejmě opomenout jejího kamaráda, ten byl absolutně epesní. A hádejte co! Uvidím se s ním už v sobotu! A s kamarádkou taktéž a dokonce i v jedné úžasné kavárně! Tohle nemá chybu. Víte co? Já tady ten článek utnu, vyvolala sem si tak krásné vzpomínky, že si je nehodlám kazit tím, že budu myslet na špatné dny. Asi bych se měla do něčeho pustit, ta nečinnost, případně zaboření do učebnic mi tedy na duchu právě nepřidávají.

O čem to vlastně píšu?

16. března 2012 v 17:15 | El |  Deník
Ou yeah (nebo jak se to píše)! Pátek! Pro většinu z nás to znamená to, že začíná slastný víkend ale pro mě ne. Mě totiž už začal. Ha! Z absolutně nevysvětlitelných důvodů nám škola dala volno, takže se muselo stát něco takového, jako že naše školní koza bude mít trojčata, nebo leguána unesli mimozemšťané. Koza tedy vypadá, že by ty tročata mohla mít, nebo je tak tlustá, to já nevím. A leguán...který mimozemšťan by kradl něco, co je zelené jako on a kývá hlavou, když k němu přijdeš? Já být na mimozemšťanově místě, tak ukradnu mě. Se mnou není moc práce, dejte mi do ruky knihu a Big Milk a celý den ode mě máte pokoj. Jo, a notebook taky není špatný... ale to sem nepatří.
Nějak se mi ten týden nepovedl. Pondělí a včerejšek sem si pěkně pobrečela, snad nejvíc za posledních několik měsíců a to vše v jednom týdnu. Jak se z těch věcí vyhrabu, to teda nevím a tím víc nad tím pořád přemýšlím. Včera, jak sem tak brečela do polštáře, tak sem si uvědomila, že vlastně není nikdo, komu bych se s tím mohla svěřit. Rodiče, ti jsou v tom zainteresovaní, jednoho bráchu to nezajímá, s druhým se o tom stydím mluvit a vím, jakou odpověď bych na to dostala, s jednou sestrou je to to samé, s druhou sestrou nemluvím, nejlepší kamarádka, té to nemůžu udělat, protože si myslím, že bychom se pak obě dvě cítily v té situaci trapně a taky jí tím nechci zatěžovat, prostě je to složité, a jiné lidi vlastně neznám. Ach, samozřejmě, je tu tenhle blog a několik opravdu velcie prima lidí, ale obávám se, že takovo uvěc snad ani na internet dát nemůžu, hrozně bych se styděla a nechci to o sobě příliš šířit. Takže sem se nakonec svěřila deníku, i když to není příliš ideální řešení, ale co se dá dělat. Spíš zamrzí takové zjištění, že se vlastně nikomu svěřit nemůžete, i když je kolem vás tolik lidí...

Žádné dlouhé okecávání

10. března 2012 v 20:56 | El |  Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa
Jo, přesně tak, nechce se mi tu nějak dlouze vybavovat. Možná proto, že absolutně nevím o čem, mám takovou špatnou náladu z toho, co se děje kolem mě a mám v plánu o tom něco napsat, ale ne dnes, dnes fakt ne....
Tohle sem napsala včera večer. Já vím, nic moc, ale přesto to sem chci dát, protože tohle je přesně místo, kam se to hodí. Tady je kniha mého života a to sem patří.

V koutě tu klečím
nahá ve svém ponížení
zostuzena slovy Tvého srdce
vydána Ti na pospas.

Jsem tu sama jako vězeň
vězeň ve své vlastní hlavě
okleštěn, topící se v reji Tvých slov
padající do propasti žalu.

Sebral jsi mi vše, co jsem měla
srdce, duši i mysl,
a já už nemám, nemám nic,
nemám víc co ti dát,
i když tolik chci.

A Ty, Kaine, stojíš tu nade mnou,
zahalen do mého studu
a pohled Tvých chladných očí,
zhasil poslední jiskru života,
uvnitř mého srdce.

Jsi líná! Já vím...

4. března 2012 v 16:53 | El |  Deník
Jak je to možné? Chápate to? To je už zase neděle? To snad není pravda. Po prázdninách a dvou víkendech se jde do školy se srdcem ztěžklým neuvěřitelným žalem. Prázdniny by vlastně neměly být, člověku je po nic akorát hůř, ale na co bychom se pak těšili? Měla sem tolik času an to udělat všechny domácí úkoly, ale samozřejmě, já blbec, je dělám dneska. Tedy, asi dvě hodiny sem se celkově učila, ale to je u mě docela na nic. Já si potřebuju sednout a biflovat se do skonání, jinak donesu zase pětky. Moment, to je vlastně normálka. Někdy si říkám, proč se tak snažím... Navíc sem udělala pěknou blbost. Máme v němčině prezentovat jednu pamatáku z našeho města a má to být na pět minut, přitom smíme použít jen pět neznámých slovíček. Já se to fakt snažila udělat, ale nešlo mi to, tak sem vlezle poprosila o pomoc geniální sestru mé neméně geniální nejlepší kamarádky, jestli by mi to za drobnější úplatek neudělala a ona souhlasila. Jenže ona je někdy trošku laxní, takže je neděle skoro večer a němčina pořád nikde. Jestli to nestihne, tak sem pěkně v háji. A co dělám já? Sedím tu u notebooku a nemůžu se dokopat k tomu, abych začala něco dělat. Maximálně sem si připravila do školy a učila se zeměpis, prakticky je to ale celkem na houby. Jak já tohle zvládnu, to by mě tedy zajímalo...