Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Duben 2012

Hups..

27. dubna 2012 v 18:58 | El |  Deník
Nějak je toho na mě v poslední době moc. Ale ne, konec s výmluvami, není toho moc, i když by tedy mělo být, jelikož ve škole je to všechno na houby, nic se mi nedaří, testů čím dál víc, já je nezvládám a do toho je tu ještě kolosální hádka doma. Jo, zase ta zpropadená škola... taky máte takový pocit, že se kolem vás roztahuje jako nestrvůra a zacpává všechny vaše skulinky k dýchání, až vám nezbude nic jiného, než její děsivý stín a její studený dech cítíte i když spíte? Přesně takový pocit mám já, jako by se situace, minimálně doma, shlukla jen do starostí o tom, kolik kreditů mám z němčiny, jestli sem šla na třetí doučování za týden a jak jsem dopadla v testu z matematiky. Jistě, to chápu, rodiče se mají zajímat o takové věci, když oni se ale nezajímají o nic jiného a to je někdy trošku depresivní. Taky mi po té hádce zakázali počítač, i když ne ta dak docela, můžu na něj každý den na chvíli, ale můžu na něm tvořit jen věci do školy, takže to není žádná výhra. Dřív by mi to vadilo prostě z principu, taky bych se někdy nudila, ale to je tak celé, teď mi ale vadí hlavn to, že si němůžu psát s Ním. Mám strach, že na mě zapomene a bude radši s těmi holkami, které nemají zakázaný počítač a se kterými se vídá víc, než se mnou. Ach jo, tohle je tak nejisté, nedovedu přemýšlet pomalu o ničem jiném než o něm a o tom, proč mi neodepisuje. Řekla sem něco špatně? Ne, stop, začínám se chovat jako bláznivá puberťačka, radši půjdu od počítače, jsem tu tajně a kdyby na to taťka přišel, tak zítra nesmím ven a to mi za to nestojí. Zvláště, když jdu s Ním.

Jo, vím, že sem něco slíbila, ale...

20. dubna 2012 v 16:40 | El |  Deník
Já vím, ano, slibovala sem, že o Něm už tu nepadne, minimálně ne v tomto článku, ani slovo, jenže ono to prostě nejde. Mám pocit, že se mi život scvrknul jen na vídání s Ním a s kamarádkou, chatování s oběma, případně čekání na to, až sem mi On ozve. Asi mám trošku zpřeházené životní hodnoty, ale já si nedovedu pomoct. Ve škole se znažím soustředit co to jde, ale když je matika, tak se většinou přistihnu, jak tupě zírám do neznáma a v hlavěm i dokolečka zní několik podařených vět, které padly v chatu. Nebo opačně, v hlavě mi sice zní věty co jsme si spolu řekli, nebo co napsal, ale neobjevuje se při nich mravenčení v podbřišku a nepřítomný úsměv na rtech, nýbrž úzkostný pocit a neustálé omílání strachu, že sem řekla něco špatně, že on o mě nestojí a tak podobně. Dovedete pochopit, že se někdo div ne zhroutí z toho, když se pár pitomých vět nepovedlo? Ale asi ano, ono to tak zažívá spousta lidí, ale pro mě je to něco nového. A někdy pěkně pitomého. Ale zase na druhou stranu, ten opojný pocit a štěstí, které dovede zkazit jen něco, co řekne nebo napíše on, to za to asi stojí. Ach bože, je to měsíc co ho znám, jeden jediný měsíc a za tu dobu se toho tolik změnilo! Když mi kamarádka domluvila první schůzku za účelem doučování, tak mi to bylo téměř jedno a jediné, co mě na tom těšilo bylo to, že na mě kamarádka myslela. Kdybych to tak věděla! Šla bych do toho? Ano, šla, protože tohle je prostě... já nevím, prostě i když mám kolikrát pocit, že mi z toho praskne hlava a že unudím kamarádku k smrti těmi svými řečmi o něm, kdy dokolečka rozebírám jednu jedinou situaci s ním, tak za tohle mi to opravdu stojí. Ať to dopadne jakkoliv.

Cože? Růže?

15. dubna 2012 v 20:48 | El |  Deník
Eh... poseldní dva dny byli opravdu citově a myšlenkově dost vyčerpávající. Určitě to všichni znáte, ten pocit svírajícího žaludku, kdy máte pocit, jako by vám tam skákala žába a do toho vás lechtalo tisíce drobných ručiček a ne a ne to přestat. No, tak něco podobného sem zažívala já prakticky několik hodin denně celý tenhle víkend, takže by mnozí mohli říct, že jsem si vůbec neodpočinula, ale to vůbec není pravda, protože tenhle víkend mě zregeneroval mnohem víc než ty, kdy člověk prakticky nic nedělal.
Nějakou, mě stále nepochopitelnou náhodou, jsme se já a On dohodli, že půjdeme v sobotu ven. Vlastně to byla vážně strašlivá náhoda, vůbec tomu nemůžu uvěřit, ale nějak se to prostě seběhlo ab bylo to. A bylo to super. Šli jsme do lesa, celý jsme ho prošli, vedle nás spokojeně cupitala berňačka Ejminka a prostě to bylo... to snad ani nejde adekvátně popsat, nejsou na to vhodná slova. A víte co? Dal mi růži! Chápete? Růži! Mě, té nepopulární a nehezké holce dal někdo růži a ještě ke všemu mi jí dal On! Já mám v poslední době nějaké až zarážející štěstí a to nevěstí nic dobrého, co se vždycky něco stane. Brr, raději na to nemyslet, prostě se pokusím si to užít co to půjde. Byli jsme spolu opravdu hodně dlouho a klidně bych s ním byla ještě déle, ale musela sem už domů. Je mi skoro patnáct a můžu být venku jen do půl šesté, to snad doma nikdo nemá. Tedy, dřív mi to nevadilo, protože jsem vlastně nic moc nepodnikala, ale teď se to celé mění a zjišťuji, jak jsou okovy rodičovské péče mnohdy překvapivě svazující.
No a dnes jsme měli zase doučování. Musím se přiznat, že dneska mi to šlo doorapvdy hrozně, až sem se za sebe styděla, protože co sem dovedla říct, to bylo vážně... Divím se, že to se mnou vydržel, ta hodina a půl mu musela dát vážně zabrat. A mě taky. Naštěstí to zachránila velice příjemná procházka po městě, ta byla vážně prima. Mám chuť tady rozvinout ódy na to, jaký je úžasný, ale musím se krotit, protože je mi jasné, že už to tedy určitě nikoho nebaví. Příště se pokusím napsat něco, kde se nebude vyskytovat On. Slibuju! :)

Jak pojmenovat článek, který o ničem nepojednává?

12. dubna 2012 v 21:33 | El |  Deník
Ém, tak to mi to zase trvalo, dostat se k nějakému smysluplnému článku. Moment, moje články vlastně nikdy nejsou smyslupné, takže prostě jen k článku. Co se za ty dny změnilo? Tak počkat, vezmu to pěkně popořádku, jinak to nedám dohromady. Víkend byl, když to sečtu, průměrný. V sobotu jsem prakticky nic nedělala, byl to takový podivný líný den, který vlastně nejde ani moc popsat, protože se odehrává jen ve vaší hlavě, nevšímáte si dění kolem, protože jste příliš ponořeni do vlastních nicneříkajících myšlenek. Protože mi vyšla pouť minimálně normálně, tak sem se na nedělní doučování s kamarádkou a s Ním dost těšila a vlastně jsem ani nebyla nervózní, vážně to byl fajn pocit. No jo, ale ono když se něco daří, tak se to samozřejmě musí hned pokazit, tedy tak je to u mě. S kamarádkou to bylo, jako vždy, moc fajn, na to si stěžovat nemůžu, to ani nejde, ale On...nepřišel. Teda, přišel, ale asi s hodinovým spožděním, protože na to zapoměl. Jo, vím, tohle se může stát každému, ale by se to nestalo. A proč asi? No, byla sem z toho trošku vykolejená, ale na místě jsem si to prakticky ani moc neuvědomovala, protože kamarádka na mě působí strašně pozitivně, vedle ní se nedovedu cítit smutně, nebo špatně, takže mi to plně došlo až doma, v celé své... ne, krásně ani zrůdnosti ne. Prostě mi to došlo. Naštěstí se ale řeči kolem toho vysvětlily, vlastně to nebylo tak hrozné. A víte co? Uvidím se s ním už v neděli! A jak sem se dnes dozvěděla, tak tam nebude kamarádka. Začínám být nervózní...

Pouť

6. dubna 2012 v 13:03 | El |  Deník
Chtěla bych se na skok vrátit k poslednímu příspěvku, který se týkal koncertu. Podle mých katastorfických představ nás cestou do kina málem srazilo auto, během vystoupení vybuchla bomba a já kamarády pozvracela, protože sem snědla příliš mnoho popcornu, následně vystupujícího ranila mrtvice z mých otřesných šatů k na závěr přiletěli mimozemšťani, kteří nás unesli na miliony světelných let vzdálenou planetu, kde nás použili jako obětní beránky při krvavém rituálu. K mému nevýslovnému štěstí se nic takového nestalo, dokonce to dopadle opravdu dobře, prostě tak, jak bych to vůbec nečekala. Jednak, bylo to opravdu podařené vystoupení, vtipné, kulturní a dobře připravené a když se k tomu přidal fakt, že vedle mě seděla moje nejlepší kamarádka, která je prostě tak úžasná, že na popsání tohoto faktu nestačí slovní zásoba ani Platóna a z druhé strany seděl velice pohledný, vtipný a intelifentní mladý muž, tak řekněte sami, komu by se to nelíbilo? Dokonce mě i doprovodil k parkovišti a to byla pěkná zima! Dobrá, měla bych se uklidnit, chvílemi to dost přeháním. Momentálně si s ním stojím docela dobře, až tak dobře, že mě pozval na pouť. Jdeme tam jen mi dva. Jsem mnohem nervóznější, než před tím koncertem. Když o tom tak přemýšlím, tak sem určitě nemusela být tak nervózní, protože většinu času co jsme byli spolu zaplnilo vystoupení, takže teoreticky se nemohlo nic stát, kromě výše popsaných věcí a navíc, byla tam se mnou kamarádka a ta, kdyby se něco dělo, by to jistě zachránila, takže prakticky o nic nešlo, jenže teď je situace jiná, ona tam nebude, takže jsem v tom sama. Je to už zítra. Teda, jestli tohle dopadne dobře, tak... tak...budu šťastná. Jednu chvíli ho beru jako úplně obyčejného kluka, vlastně ho tak asi beru pořád, ale do těch pocitů se vždycky vetře něco, co mi říká, že je prostě jiný. Jiný pro mě. Držte mi palce :)