Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Květen 2012

O ničem...

26. května 2012 v 23:32 | El |  Deník
To je zase doba, co jsem nic nenapsala, ale mám toho teď celkem hodně. Dobře, tak zase tolik toho není, ale já jsem většinou po dni tak unavená a vyřízená, že se mi nějaký článek na blog vůbec nechce psát, takže podle toho to taky vypadá.
Taky máte pocit, že tenhle školní rok utekl hrozně rychle? Já ještě pořád vidím naše první hodiny chemie s novým profesorem, vybavuji si ten strach z němčináře, ranní bečení ovcí co máme na školní zahradě, všechny ty momentky jako kdyby byli týden staré, ne osm měsíců. Až zkončí tenhe školní rok, tak za sebou mám neuvěřitelné čtyři roky na gymplu a to se mi vůbec nechce věřit. Vždyť je to jako včera, kdy jsme stáli s bráchou před školou a věděli, že tohle bude naše nové místo, kde strávíme dalších osm let a najednou je půlka z té doby pryč a já nad tím jen kroutím hlavou, jak to všechno letí... Jako malé mi čas ubíhal hrozně pomalu a čím víc stárnu, tak mám pocit, že mi všechno jakoby proplouvá mezi prsty, že nestíhám ani pozorovat co se kolem mě děje a ono to už odchází. Někdy bych se zase vrátila do té doby, kdy jsem byla malá, bezstrarostná holka, kterou nic netrápilo. Kéž by tak existovaly stopky, které dovedou stopnout čas (přesně tuhle větu jsem dneska říkala, když u mě byl On. Krásné to chvíle...). Kdo by to byl řekl, že z holky, která byla premiantka se samými jedničkami se vyklube někdo, kdo v kvartě propadá z matiky a každým rokem se jeho prospěch víc a víc horší. Kupodivu rodiče z toho nijak nešílí, sice jim to není zrovna příjemné, ale nečekala bych, že se k takové skutečnosti postaví tak, jak se postavili. Jenže jak se k tomu vlastně postavit, když ono se asi ani celá tahle situace nedá brát jinak. Bylo by pošetilé psát, že se teď půjdu učit, protože vím, že v půl dvanácté v sobotu se k tomu absolutně nemůžu donutit, takže bude nejlepší si asi jít lehnout a vrátit se myšlenkami do odpoledne, kdy tu byl On.

Pohledy zpět

19. května 2012 v 12:29 | El |  Deník
Tenhle výtvor jsem psala v jedné z mnoha chvil, kdy sem si nadávala, jak sem úplně pitomá a všechno kazím. Tyhle chvíle mívám pořád ale, díky bohu, už sem se naučila ze svých přešlapů, blbých vět a podobných věcí nedělat tak těžkou hlavu.
Jen tak na okraj, teď se mám dobře, ani ne za dvě hodiny jdu na rande (nějak pořád nemůžu uvěřit tomu, že mám doopravdy rande), tak snad mi to dobře dopadne. Jsem z toho pokaždé nervózní, i když se vlastně nikdy nestalo nic tak hrozného. Kdy já se toho zbavím...

Mlčky tu sedím, dívám se do trávy,
já nedošla jsem tam, kam jsem chtěla.
Kdo říká nedbej na své rány,
neslyší slova, co mi duší zněla.

Poslední můj krok zůstal viset ve vzduchu,
a armády pěšáků už k srdci mému šplhají.
Nedostála jsem svému trpkému dluhu,
jsem dívka beze jména co nic nezdědí.

Kavalerie vran k duši mé stoupají
poslední jiskru naděje zadusil jsi v sobě,
ty modré oči už nedoufají,
já nechci, nechci být s Tebou v hrobě.

Schola ludus?

12. května 2012 v 20:35 | El |  Deník
Chci zkusit napsat pro změnu článek, kde se ani slůvkem nezmíním o tom, o kom se tu zmiňuji téměř pořád. Jo, já vím, že sem to slibovala už jednou před tím, ale tentorkát to určitě vyjde, i když mám strašné nutkání začít psát zase o tom dnešku a o tom, jak sedím u Skypu jak zmoklá slepice a hodinu čekám jako absolutní magor. Stop, tohle jsou ty chvíle, o kterých teď rozhodně psát nechci, takže...ehm... co se v mém životě děje jiného? Tak předně mám opravdu problémy se školou a teď už to nejsou jen nějaké špatné známky, ale vážně problémy, jenže bohužel absolutně netuším, jak z nich mám vybruslit. Mohu mít čisté svědomí v tom ohledu, že se fakt snažím, chodím na doučování, počítám příklady, učím se i nenáviděnou fyziku, dělám dobrovolné úkoly, prostě všechno možné, ale nějak to nejde. Měla jsem minulý rok podobné problémy, jen to nebylo tak hrozné, tedy nehrozilo mi to, že bych snad neprošla ročníkem, ale teď už tu takové nebezpečí je celkem reálné. Jediné možné východisko vidím v tom, že napíšu dobře srovnávací testy z matiky devátých tříd, které píšeme asi za čtrnáct dní, jinak mám pak poslední šanci u čtvrtletky. Každopádně jeden z těhle testů musím napsat dobře, jinak sem v loji, v opravdu hustém loji a cesta z něj už nepovede, i když vím, že naše učitelka nenechá v drtivé většině případů někoho propadnout, už několikrát lidem dala čtyřku, pokud to nebyli úplní flákači, mezi které mě snad nepočítá, ale bylo by dost hloupé spoléhat se na to, že se nade mnou někdo smiluje a pomůže mi. Tohle je můj boj a musím jen vyhrát sama, jenže zatím se mi to nějak nedaří. V takových chvílích si říkám jestli já vůbec na ten gympl patřím, jestli nezabírám místo někomu lepšímu, jestli na to mám... proč mě všichni stále dokola ujišťují že to zvládnu, když to nezvládám? Rodiče mají plnou pusu řečí o tom co dělám špatně, ale když se jich tedy otážu jak to mám dělat jinak, lépe, tak mlčí a neví nic. To je pořád samé "učíš se špatně", ale oni sami neví jak jinak se mám tedy učit, vlastně ani nevidí chyby, nikdy nepoukážou na konkrétní problém, vidí v tom prostě jen jeden celek, celek špatných známek. Snad abych se šla raději učit, jenže ono je to tak těžké odhodlat se k něčemu, co je zjevně na nic...

Ach ano, už zase On...

5. května 2012 v 21:02 | El |  Deník
Dnešek byl opravdu skvělý den, troufám si říct, že jsou to nejlepší narozeniny mého života, i když nutno dodat, že vyhrát v tomto souboji není tak těžké, moje narozeniny většinou stály za houby, pokud nepočítám ty 10, to u nás byla kamarádka a dostala sem pískomily, ale to tomuto dni neubírá nijak na lesku, prostě to bylo skvělé. Ani to jinak dopadnout nemohlo, protože když se spojí On a kamarádkav jedno, tak to prostě musí být fajn. Těžko říct, která pasáž z odpoledne se mi líbila nejvíc. Válení s ním v trávě, skvělé posezení u poháru, krásné dárky, film na který jsme všichni se zaujetím koukali (a že mi dalo chvílemi dost velkou práci nekoukat pokradmu jen na Něj) nebo to, jak jsme se bezostyšně pusinkovali před taťkou, všechno bylo krásné a nezapomenutelné. Stále nemůžu uvěřit tomu, že najednou mám takové štěstí, že se všechno tak obrátilo a že i to, co se nezměnilo mi najednou starosti vůbec nedělá. Co na tom, že vysvědčení bude hrozné a že téměř propadám z matiky? Koho to má zajímat, když mám najednou plnou hlavu jen jeho. Vím, že ty známky už nevylepším, celé pololetí dřu co to jde, dvakrát týdně mám doučování a stejně to k ničemu nevede, tak proč se tím trápit, když je to zbytečné? To si radši budu užívat svého štěstí dokud to jde. A víte co? Zítra se zase vidíme!