Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Červen 2012

No, ehm...

29. června 2012 v 12:41 | El |  Deník
Co říct... marně hledám nějaká slova, kterými bych dokázala vyjádřit přesvědčivě, pravdivě, nezkresleně a tak, jak to skutečně je tuto skutečnost, ale asi je to marné, já nejsem žádný velký literát, rozhodně nedostanu Nobelovku za literaturu, takže popis věcí v jejich zrůdnosti asi přenechám někomu jinému. Přesto se však toužím o to podělit, vysvětlit vám to, jenže ať uvažuji nad čímkoliv, co sem o této věci už lidem řekla, tak mi dochází, že sem nikdy nevyjádřila ani setinu, ani zlomek té bolesti, smutku, ukřivděnosti a milionu dalších pocitů, které se ve mě sváří. Vidíte? Už zase brečím. Je to téměř týden, celý dlouhý týden uplynul od té události a já stále nejsem schopná dát se dohromady, ačkoliv bych ,kdybych toho byla v tuto chvíli schopná, bych na sebe byla hrdá, jak to dovedu zakrýt, jak dovedu dělat, že se nic neděje, ačkoliv se děje absolutně všechno. Samozřejmě mi to nejde úplně dokonale, protože jakmile není akutně nutné dělat šťastnéhého studenta, kterému končí prázdniny, tak upadám do... dejme tomu letargie, já to prostě neumím popsat, každý mi říká, že vypadám různě. Taťka se na mě osočuje, že sem jak hysterka a chodící mrtvola, mamka s výčitkami říká, že jsem jak z Dachau a bratr si ze mě tropí žerty. Jsou to moji nejbližší lidé, přesto mám pocit, že si nikdo z nich neuvědomuje, co se vlastně stalo. Jo, fajn, rozešel se s tebou přítel, ale co na tom, seber se, přestaň brečet a dělej, že se nic neděje. Ale jak mám sakra dělat, že se nic neděje, když mě ne opustil, ale když se na mě prostě vykašlal někdo, koho mám ráda ?! Vždyť mě opustil, měl jinou, choval se jak ignorant, nevšímal si mě, využil mě a pak mi ani nebyl schopen nic říct, prostě odešel... chápete to? Prosím, alespoň vy to chápejte...

Všechno je v háji

22. června 2012 v 18:29 | El |  Deník
To je snad poprvé, co sem neměla problém vymyslet název článku, protože k tomuhle se snad ani nic jiného vymyslet nedá. Já tak nějak nedovedu přesně všechno vyjádřit, je toho příliš mnoho, abych to dokázala smysluplně sepsat do jednoho článku, vlastně to asi nebude smysluplné ani tak, ja kto napíšu, protože vůbec nevím, jak začít, jak to popsat, asi bych to neměla psát vůbec, protože mám pocit, že v poslední době si jen stežuju, vlastně na blogu si asi stěžuju asi pořád, ale nechci zatěžovat lidi kolem sebe svými problémy, navíc to taky nemám komu říkat, protože nikoho to nezajímá, takže to většinou píšu v kostce sem, tedy spíš jen tak dám najevo světu, že všechno není růžové, víc toho napíšu do deníku, ale tam se taky všechno nevleze a ruka bolí, případně se vyzpovídám kamarádce, což, když se nad tím pozastavím, dělám prakticky pokaždé, když se vidíme nebo si píšeme a už je to dost trapné, takhle jí zneužívat jako svou vrbu a pořád jí zatěžovat plitkými řečmi o tom co On zase řekl nebo neřekl, co udělal nebo neudělal, co mám dělat nebo nedělat a tak podobně. Asi bych s tím měla přestat, nebo jí totálně odradím od jakékoliv konverzace se mnou, ale já si vážně nedovedu pomoct, protože je toho tolik, co chci někomu sdělit a ona je prostě... všichni známe nejlepší kamarády (tedy doufám). Jinak, abych se tedy dostala k jádru věci, tak s Ním je to teď opravdu dost na hraně, vlastně se to asi už zachránit nedá, jenže mozek jaksi tuto skutečnost odmítá přijmout a stále si hledá nové a nové únikové cesty a možná právě tohle prodlužování situaci dělá ještě horší, ale jak se, pane bože, mám rozejít s někým, koho mám ráda?! Kdo to zvládne je buď úžasný, nebo bezcitný, nebo ho prostě nemá tak rád, nebo já vážně nevím, ale já na tohle prostě nemám. Vida, a už sem zase u toho, už zase se mi v hlavě rojí myšlenky na to, že to třeba tak není. Je, ale já si to prostě nedokářu na 100% připustit. Oproti tomuhle se můj reparát z matiky a N z němčiny jeví poněkud pitoreskně...

Je to jasné

16. června 2012 v 18:40 | El |  Deník
Nevím co psát, ačkoliv moje hlava je myšlenkami a pocity naplněná k prasknutí, víří v ní a ani na chvíli mi nedají pokoj. Od minulé soboty se toho hodně změnilo, vlastně se celá situace kompletně změnila a rozhodně ne k lepšímu. Přestože se změnilo několik věcí, jsou mi úplně ukradené, kromě jedné, která zastínila všechno ostatní. Co na tom, že v němčině sem neprovedla obhajobu a nejspíš dostanu N, co na tom, že je na mě taťka naštvaný na nejvyšší míru, co na tom že propadám z matiky, když se stalo něco mezi námi, něco mezi mnou a Jím. Měli bychom si promluvit, chci si promluvit a cítím, že to mezi námi leží jak balvan a ten potřebuje odvalit, aby byla cesta volná, ale za boha nevím jak začít a nevím, co vlastně přesně chci řešit, protože nevidím tu základní věc, tu kvůli které jemi tak hrozně, takže jsem tak nějak zamrzla na místě. Navíc myslím, že on to řešit nechce, nejspší ani nevidí nic k řešení a co hůř, nejspíš už nemá vůbec zájem, jinak si jeho chování nedovedu vysvětlit. Nejdřív sem to brala, jak říkala kamarádka, že je to prostě slepičí mozeček, jenže teď už prostě úplně vidím, že ztratil absolutně zájem, že už mě nechce, jinak si to nedovedu vysvětlit. Tenhle víkend se neuvidíme. Původně jsme měli vidět i s kamarádkou, což mě troch mrzelo, ale ne kvůli té podstatě, spíš prot, že on mi řekl, že "už mu to bez ní přijde blbé". Fajn, úžesné, takže naše rande mu přijdou blbé, fakt super. Kdyby ale alespoň nějaké bylo, teď žádné nebude, protože mmi dopoledne napsal, že nemůže. Byl hodinu na Skypu, napíše mi jednu větu a když odepíšu, tak mi neodpoví a bez rozloučení odejde. Ne, tohle vážně nechápu. Nebo chápu, ale nechci si to připustit. Že je to jasné? Bože můj, nebertme mi ho!

Výměnný pobyt

9. června 2012 v 13:01 | El |  Deník
Ani si nejsem jistá, jestli jsem na blog vůbec psala o tom, že u nás v říjnu byli studenti z gymnázia v Německu na výkměnném pobytě. Já jsem z toho, popravdě, moc odvázaná nebyla, ale zrovna ten "můj" Němec byl jeden z mála normálních kluků, kteří přijeli. Včera sem se vrátila z toho německého města, kde jsem byla od pondělí do pátku ubytovaná v rodině toho mého Němce. Musím říct, že z toho mám takové smíšené pocity. Tedy, jestli tak úplně smíšené to nevím, ale prostě nechci ten pobyt nějak hanět, nebo něco podobného, ale od nás ze třídy se tam nelíbilo nikomu. Většine lidí vadilo to, že Němci si nás vůbec nevšímali, což byl úplný opak jejich pobytu v Česku, kde jsme se hrozně snažili, abychom se bavili všichni společně, ale tady na nás ti Němci vyloženě kašlali, takže ostatním to přišlo nefér. Já, jakožto člověk ne až tak úplně extrovertní nespadám do této skupiny, proto nemůžu říct, že by se mi tam vyloženě nelíbilo, ale zase mi vadily věci, které ostatním ani v nejmenším nevadili, takže alkohol, cigarety, tráva... jo, hádejte, kdo byl zase jediný, který si nevzal ani jednu z těhle tří věcí? Ale jinak to tam ušlo, ke mě se ta rodina chovala mnohem lépe, než je podle mě v Česku obvyklé, byli hrozně srdeční a přátelští, takže sem se mezi nimi necítila vůbec nějak špatně, ale to myslím, že nikdo od nás ze třídy, tam je to asi standart. Suverénně nejlepší část těch pěti dnů byl včerejšek, protože jsme jeli do Drážďan a dostali jsme tam na tři hodiny rozchod a já, vybavena penězi, jsem prolezla nákupní centra, takže mám spoustu moc pěkných věcí, které sem si odtamtud odvezla. Bohužel, ten chrapot už tak prima není...

Zimní vítr

3. června 2012 v 13:06 | El |  Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa
Tak nějak nevím, co bych sem ze svého života měla napsat, protože všechno je takové... takové, že já sama tomu příliš nerozumím, natož abych to dovedla přepsat do literární roviny a něco tady vysvětlovat, to vážně nejde, takže sem po delší době přidám jednu básničku, kterou jsem nedávno dopsala.
Stává sae vám taky, že vás nápady napadají pravidelně jen ve škole?

Petrolejka zapraskala
tichý sten zhasil svíce
kde jsou slzy, co jsem vyplakala
už nejsou žádné, už nikdy více.

Doteky tmy, toť jediný kdo touží
již nedoletím za světlem
perly lásky s krví mou se snoubí
tam daleko, tam za severem.

Kousek příze omotal mou duši
z náprsní kapsy tys vytáhl lež
ach, myšlenky, vy barbaři hluší
zkončete to rychle, než...