Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Červenec 2012

Vážně je to nejhorší za mnou?

31. července 2012 v 19:34 | El |  Deník
Mám takový pocit, jako by se v mém životě nic moc nedělo. Tedy, ono se většinou neděje nikdy, já vedu vlastně dost nudný a usedlý život, na patnáctiletou holku, ale teď je to vážně takové mrtvé. Musím přiznat, že to nejhorší období je (snad) už za mnou, už tolik nebrečím, tolik na Něj nemyslím a vůbec, je to lepší, ale ne dobré. Teď se mi povedlo být pár dnů docela v pohodě, nejsem si ovšem jistá, jestli sem se jen podvědomě nesnažila chovat se jako že je vše v pořádku, což je přijatelné vysvětlení pro to, že stačilo jen aby mě za den potkala jedna nepříjemnost a už to zase jelo, i když ten pláč docela pročistí vzduch, ale stejně ho nemám ráda, ačkoliv bych si na něj nejspíš měla zvyknout, teď je to takový můj parťák. I tak je to ale už lepší, teď je doma kamarádka, což je skvělé, protože chodíme ven a to je na smutek a splín snad to nejlepší, je to příjemné zpestření jinak všedních prázdninových dnů a já si na to už tak zvykla, že si nedovedu představit školní rok, kdy se budeme vídat tak jednou týdně, pokud budu mít štěstí a vyjde nám oběma nějaký rozumný rozvrh hodin. Ačkoliv mě čekají na konci prázdnin dvě opravné zkoušky a stále sem se neoklepala z rozchodu, nehodnotím tyto prázdniny nějak špatně, vlastně jsou lepší, než moje prázdniny obvykle bývají, jelikož jako mladší sem se doma dost nudila, ale teď se strašně moc chci zabavit a daří se mi to skoro u všeho, je to takový obranný mechanismus těla, které ví, že když bude v klidu, tak mu myšlenky na Něj nedají pokoj a tak dělám s dychtivostí i to, co bych za normálních okolností dělat odmítala. Třeba teď sem se dala víc na kreslení, ačkoliv ví, že mi to vůbec nejde a popravdě ty moje výtvory jsou dost bídné, ale kupodivu mě to baví a zkouším to co to jde, dokonce zítra jdu za kamarádkou ab udeme společně kreslit, i když z toho mám trochu obavy, ona kreslí vážně mnohem lépe, než já. Ale nějakou abstrakci snad svedu :)

Ehm... the second trip?

22. července 2012 v 20:15 | El |  Deník
Tak se mi tu týden s týdnem sešel a já dělám rekapitulaci toho, co se povedlo.Je lepší dělat rekapitulaci toho, co se povedlo, i když je to mnohem těžší, než přemýšlet nad tím obsáhlým seznamem toho, co se nepovedlo, nicméně je rozhodně povzbudivější najít tři věci dobré věci za týden, než dvacet špatných za den. Za tenhle týden se mi určitě povedl dnešní výlet do Prahy - tentokrát už povolený od rodičů, kteří mi dokonce přispěli sedmi stovkami,ale znáte to, někam jedete a peníze se od vás kutálejí tak rychle, že se s nimy ani nestihnete rozloučit, a to nejsem zrovna rozhazovačný typ, řekla bych že na svůj věk docela umím šetřit, prakticky za nic neutrácím, ale uznejte, nechali byste v knihkupectví tři úžasné knížky a cédéčko s vaším oblíbeným houslistou? Ne, na to nemá srdce snad nikdo. Sice se výlet do Prahy nedá tak úplně hodnotit jako že se povedl, ale byl to rozhodně nejlepší den za celý týden, i když ta kavárna s jedním klukem, který kvůli mě skočil k nim domů v bouřce pro deštník byla taky fajn...:) Jinak je v mém životě až nudně obyčejné, nudně nudné, ale já si nemůžu stěžovat, mě ten poklidný způsob i tak trošku vyhovuje, protože kolikrát vážně nemám sílu něco dělat a tak se jen děsím toho, až začne škola, děsím se toho více něž kdykoliv předtím. Možná je to tím, že na konci prázdnin dělám dvoje zkoušky a vůbec mi to na ně nejde, nebo tím, že přestupuji na vyšší gymnázium, což přináší hodně změň a rozhodně ne k dobrému, nebo prostě tím, že se necítím zrovna připravená k tomu jít dál v životě, když někdo, na kom mi záleží, nejde se mnou...

The first trip to the Prague

16. července 2012 v 11:12 | El |  Deník
Nějak nevím, co psát. Všechny dny jsou teď takové fádní, stejné, neměnící se. Každý den usínám s pocitem, že vím, co bude zítra, ráno se probudím do nového dne a vím, co mě za den čeká. Nic. Nedokážu určit, jestli je dobře, když víme, co nás druhý den čeká. Asi je to dobře, pokud to ovšem není tak jako u mě, že jsou všechny dny stejné, že nebude žádná odychlka a když bude, tak je většinou špatná a proto se snažím na ní příliš nemyslet, nebo-li co se může pokazit, to se pokazí a je to pravda. Včera sem vlastně zažila nejhezčé den těchto prázdnin, byly jsme s kamarádkou v Praze. Pro většinu lidí je to zcela normální, ale já v Praze byla jen párkrát se školou, jednou na letišti a pár měsíců v nemocnici, ale jinak ne, natož abych tam byla bez dozoru jen s kamarádkou. Chtěla jsem tam jet na patnáctiny a zpečetit tak to, že už jsem dost samostatná na to, abych to zvládla, ale mamka to rezolutně zamítla a kamarádka po několika měsících tento nápad vytáhla znovu a já se rozhodla, že tam prostě pojedu, že nic horšího než co se stalo se už stát nemůže, tak sem doma prostě řekla, že jedeme do sousedního města do aquaparku a nakupovat, což mi bylo svoleno. Byl to doopravdy úžasný den, moc mě to bavilo a na celou tu dobu sem zapomněla na Něj, byl to tak úlevný pocit se zase bavit, na chvíli odhodit tu šedou škrabošku smutku a být šťastná, šťastná jako ostatní. Jenže sem přijela domů, mamka sem i prohrabala v kapsách a vytáhla účtenky z obchodů, na kterých samozřejmě byli adresy obchodů, takže velmi rychle přišla na to, že místo v Kolíně sem byla v Praze. Kupodivu jí to ale nerozlobilo, dokonce to ani neřekla taťkovi, který by mě za to zabil, jen jsme si popovídaly o tom co je správné a špatné a řekla bych, že odteď můžu do Prahy už jezdit oficiálně. Alespoň něco se povedlo.

Myšlenkový hurikán

9. července 2012 v 11:29 | El |  Deník
Nějak nevím, jak vyjádřit to, co cítím, všechno je tak složité, propletené a zamotané do sebe jako sluchátka MP3 když je vytáhnete ven z kapsy. Je to zvláštní, že se cítím tak zmatená a nešťastná, že je všechno tak iracionální, že mé myšlenky a prožitky víří v hlavě a já jim nerozumím, přestože přes den se nic neděje, sedím doma, dělám to co obvykle, ale nic z toho nemá pražádný význam a jedinou opravdovou činnost, kterou vyvíjím je přemýšlení, následné zoufalé pokusy o odehnání představ a obrazů s Ním, pláč, poslouchání stále dokola písniček které mi ho bůchví proč připomínají, v horším případě dubstepu, který je jeho nejoblíbenější hudební žánr a pokusy o to zavrtat se co nejhlouběji pod deku a už nikdy nevylézt. Včera to bylo čtrnáct dní od doby, co jsme se rozešli a mě přijde, že se to nelepší, ba naopak, že s každým dnem je to horší a horší. Sice méně pláču, ale myšlenky jsou o to horší, nastupuje otupělost, bolest a pak se k tomu opět přidruží ten pláč a já už opravdu nevím, co mám dělat. Asi bych se měla pokusit vyvíjet nějakou činnost, být s někým, cokoliv, jen nesedět doma, jenže když jsem venku sama, tak je kolikrát ještě horší a mě je trapné na veřejnosti brečet, lidi pak na mě koukají jako na úplného blázna. Čím dál častěji se mi taky stává, že mě mezi lidmi oslovují úplně neznámí občané a ptají se mě, jestli se mi něco nestalo, že prý nevypadám dobře. Dřív se mi to stávalo jen ve škole od profedorů, ale to, že mě sem tam takhle někdo venku zastaví, mi tedy zrovna na optimismu nepřidá. Tedy, oni ti lidé nejsou úplně neznámí, bydlím na předměstí a tady znám prakticky všechny alespoń od vidění, z obchodů a tak podobně, což je možná ještě horší, protože takhle se to za chvíli dostane k rodičům a já opravdu nemám zájem a tom, aby se dozvěděli, že něco není v pořádku, oni si totiž myslí, že je všeno fajn, protože sem celý den zavřemá v pokoji, vidí mě jen u jídla a tam docela dobře dovedu hrát šťastnou studentku. Asi už bych měla přestat psát, jen nevím, co teď dělat, spát totiž nemůžu, mě se o něm totiž začíná už i zdát...

Snažím se, ale nejde to

6. července 2012 v 16:20 | El |  Deník
Je mi... ano, to bych taky ráda chtěla vědět, jak mi je. Ráno se probudím zhruba v pět a čtyři hodiny se neklidně převaluji v posteli, aby rodičům nebylo divné, že jsem tak brzo vzhůru, nechci jim dělat starosti a navíc, je to beztak ani nezajímá, nikdy je takové povrchní věci jako jak se má jejich dcera, nezajímaly, ti byli spíš na známky, co na mě říkají učitelé a jak dlouho jsem cvičila na klavír, takže to, že se se mnou rozešel někdo, koho mám (ano, stále mám) ráda, je nechává zcela chladnými. Mamka se mě nejprve snažila kostrbatě uklidnit, asi sem jí musela celkem vyděsit, jak sem spadla před domem a brečela sem, ale po piktosekundě po tom, když zjistila proč brečím, toho nechala a taťka mi přišel do pokoje náležitě vynadat, že se chovám jako hysterka, takže nač je vůbec zasvědcovat do toho, že všechno není tak, jak má být, když se setkám se zcela zjevným nezájmem a budu označena za slabocha, ufňukance, bačkoru a ještě dostanu přidáno tím, že mi řeknou, že je to beztak moje vina. A ona asi je, jiné řešení tady nevidím, což mi celou situaci ještě zhoršuje. Teď zírám v noci do tmy a moje vlastní mysl mě zrazuje tím, že mi šeptá, jak sem to celé zkazila, do toho mi ještě ukáže představy, jak se On vodí s nějakou jinou dívkou které teď říká jak jí má rád a tak se to opakuje každou noc a k lepšímu spánku mi nepomáhají asi tyto rady. Když tedy konečně usnu, tak se zase vzbudím za čtyři hodiny, takže si vůbec neodpočinu a když si vezmete, že takové myšlenky mám celý den, tak se už někdy v poledne cítím tak strašně unavená, že bych si nejradši zalezla do nějakého tmavého koutku a tam zůstala už celý život. Jenže to nejde a musím to nějak doklepat až k večeru, kdy už je společenky přijatelné, abych si šla lehnout, jenže samozřejmě neusnu a tak se další čtyři hodiny převaluji z boku na bok a snažím se najít polohu polohu, kde by mi ty myšlenky daly alespoň ns chvíli pokoj. Začínám opravdu chápat Bellu Swannovou, chápu tu její díru v hrudi, všechno...