Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Srpen 2012

Už se to blíží..!

28. srpna 2012 v 21:06 | El |  Deník
To je hrůza, už ani pořádně nemůžu spát, jak sem ve stresu z těch zkoušek, je to jak na začátku školního roku, to jsem taky tak vystresovaná ze školy, ze známek, z učitelů, prostě z celé té budovy, že mám celý den stažený žaludek a nervozita lomcuje s každým nervovým zakončením. Proč tenhle stres mám ale podstupovat v době, kdy bych si měla odpočinout? Jo, to jsou ty moje pitomé absence, kvůli kterým mám tyhle problémy na krku, ale já vím, můžu si za to sama, teď už je na stěžování trochu pozdě... Každopádně sem se kvůli těm dvěma měsícům permanentní nervozity rozhodla, že už žádné takové výluky mít prostě nebudu, protože další takový nervák bych už asi nepřežila. Mě stačí speaking z angličtiny, natož komisionální zkoušky. Nejhorší na tom je, když si člověk uvědomí, jak strašně moc na tom vlastně záleží, kolik lidí zklame, jak se sám sobě nebude moct podívat do obličeje. Půjdu o třídu níž, bude se muset sehrát s kolektivem, ale po celou dobu studia už pro ostatní budu jen ten propadlík, celý život budu ten propadlík, i když třeba jen ve své hlavě. Žít s vlastní blbostí a chybou, která se s vámi potáhne celý život, to je podle už docela dobrý důvod k depresičnu. Asi bych neměla být tak ve stresu, někteří lidé to mají o to horší, že mají doma nepřátelské prostředí, rodiče je děsí výhružkami a vidina prohry je o to horší, ale u nás doma mě všichni ještě podporují, jenže já vím, že je to i tak bude dost mrzet. Vždycky sem byla ta premiantka, ačkoliv sem si to nikdy nepřiznala a pro rodiče to musí být asi těžké, že jejich dceři, vždycky té lepší z dvojčat, najednou hrozí propadnutí. Nedovedu určit, jestli ej to horší pro mě, nebo pro ně... Nějak nemůžu uvěřit, že se zítra vzbudím a budu vědět, že druhý den mám zkoušky. Už teď je mi na zvracení.

Jak zvládat stresové situace?

23. srpna 2012 v 18:28 | El |  Deník
Uf, to je hrůza... V životě sem s takovou nevolí neočekávala začátek nového školního roku. Vždycky sem se, kupodivu, už ke konci do školy těšila, protože sem se doma nudila, ale teď je to úplně jiné. V hlavě mi z a poslední dny leží jen reparát a začínám mít opravdu silné nutkání se učit. Pořád. Když se neučím, dokonce i teď, když píšu tenhle článek, mám výčitky svědomí z toho, že netrávím všechen svůj čas nad učebnicemi. Nadávám si za to, jak sem strašně... nevím, líná a hlavně lhostejná - lhostejná k tomu, že bych mohla propadnout, že zklamu své bližní, což ale samozřejmě není pravda, jen můj pitomý mozek se mě tak snaží ještě víc dokopat k učebnicím. Těžko říct, jestli mám větší strach z komisionálních zkoušek z němčiny, nebo z reparátu v matice. Na němčinu máme dost nepříjemného profesora, já sem v naší třídě ale asi jediný, kdo z něj má takovou hrůzu, což rozhodně není zrovna plus k mému kontu na udělání zkoušek. Jenže na druhou stranu mám dva pokusy a němčině rozumím víc, než matematice, k tomu na mě bude mluvit jen on sám, v jedné místnosti, bez čumilů v podobě spolužáků, nebo cizích profesorů, což má i výhodu v tom, že možná tak nezkazím svou závěrečnou řeč (rozumnějte mluvení do pěti minut na jedno téma. Německy, bohužel), z té mám největší strach. Možná právě proto, že sem se k ní stále nedostala a umím as první dvě věty. Matematice, té nerozumím skoro vůbec. Jako něco vím, ale takové primitivnosti, jako zvětšení, nebo zmenšení úsečky, nějaká ta práce s kalkulačkou, pár věcí s funkcemi, ale to podle mě na čtyřku stačit nebude. Navíc mě děsí to zkoušení u tabule, to já z hloubi duše nesnáším. Moje bývalá matikářka to věděla a proto mě vůbec nevyvolávala, což bylo skvělé, ale teď by se mi trocha praxe hodila... Na druhou stranu všechny ty profesorky, co u toho budou jsou fajn a nemyslím si, že by mě chtěly nějak potopit, narozdíl od mých dvou spolužaček ,které taky dělají reparát. Jedna do školy skoro nechodí a když přijde, hraje na notebooku o hodině hry a druhá je prostě arogantní, namyšlená a drzá flákačka. Alespoň že nejsem, jako ony...
Už to nemůžu vydržet, musím se jít učit, jinak s zblázním. Už mám jen týden...

17.8?!

17. srpna 2012 v 15:43 | El |  Deník
Taky tomu nemůžete uvěřit, stejně jako já? Jak je možné, že už je téměř konec prázdnin? Tedy, mě přijdou chvíle ve škole strašlivě vzdálené, jako by se školní docházka odehrávala někde v mém minulém životě, ale na druhou stranu mi nejde do hlavy, že by se ty dva měsíce nicnedělání měli chýlit ke konci, že za dva týdny začne opět školní dril, nevyspání, stres ze známek a profesorů, ranní vstávání, méně času na kamarády a další a další negativa. Když o tom tak přemýšlím, co je vlastně na škole pozitivního? Kdyby se mě někdo zeptal před dvěma lety, kdy jsem se školou žádné problémy neměla, kdy sem neměla zase jiné problémy kolem a prázdniny sem prožívala tak, že sem se valnou část z nich nudila, určitě bych jich dokázala vyjmenovat hodně, ale teď... Vyšší gympl, jiní (a horší) profesoři, dvě zkoušky na krku, několik nových ne právě skvělých spolužáků, kteří si s radostí smlsnou na někom, jako sem já a samozřejmě jako naschvál jsou tohle snad první prázdniny, kdy se vůbec nenudím, takže je to zařízené opravdu brilantně a mě čeká další "skvělý" rok. Tedy snad, pokud udělám ty zkoušky, o čem každým dnem čím dál tím víc pochybuji a mám k tomu pádné důvody. Speaking na němčinu ještě nemám opravený, takže ho neumím, pořád se mi plete pretéritum a perfekt u nepravidelných sloves, slovíčka mi nelezou do hlavy a z matiky, ani po měsíci a půl snažení, neumím skoro nic, takže to vypadá, že snad nedám ani tu jednu zkoušku. Já vím, že bych měla myslet pozitivně, ale jak krucinál mám myslet pozitivně v téhle chvíli?

Ejmi - pes pro každý případ

13. srpna 2012 v 9:38 | El |  Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa
"Nenechtě se vysmát, hošani, největší mám já!"
Tuhle reklamu asi neznáte, však je taky nejspíš jen v rádiu Středočeského kraje, ale přesně se hodí na tuto situaci, protože nenechte se vysmát, hošani, ale největšího, nejkrásnějšího, nejchytřejšího a nejroztomilejšího psa na světě, mám já! Ona je vážně nefalšovaně opravdovým nejlepším přítelem člověka v takovém rozsahu a takové poetičnosti, jako by si každý, nejen milovník psů, přál, stejně tak jako snad ani nemůže existovat člověk, který by si nepřál takového kamaráda, jakým je Ejmi, tříletá fenka bernského salašnického psa, která právě teď spí v boudě našeho druhého, neméně úžasného labradora, na koberci, který jí její absolutně nekreativní panička tři hodiny tkala a ona ho, náležitě jako jedinou pokrývku podlahy v boudě, nevytahuje ven.
Každý majitel psa by mohl vyprávět hodiny o tom, co všechno jeho pes umí, u mě se to dá shrnout do třech slov - všechno a nic. Ejminka není typický vycvičený pes, který by za piškot chodil i po uších, kdyby to uměl, ona neumí žádný povel a to prostě a jednoduše proto, že žádný povel ani umět nechce. Každý den mi dokazuje, jak je to chytré a bystré stvoření, takže její neovládání žádného povelu nesvědčí o tom, že je hloupá, ale o tom, jak je hrdá a inteligentní. "Proč bych, proboha, měla dělat takové skopičiny?" Nejspíš něco podobného se jí honí hlavou a pro její nedostatek kázně, této myšlence a toho, že okamžitě rozpoznala, že jí chceme učit, jsme nikdy já a žádný jiný člen naší rodiny neměli příležitost jí něco naučit. Pokud se nám náhodou podařilo odchytit jí při pokusu zavrtat se do boudy, obdařovala nás všechny hraným nechápavým pohledem a myslela si svoje. Není to zvířátko úžasné?
Častokrát se cítím jako matka, ačkoliv teď asi urazím každou matku, která by si případně tento článek přečetla. Ne, já prostě tenhle pocit nedovedu přirovnat k ničemu jinému, než k mateřství, protože Ejmi není jen má nejlepší čtyřnohá kamarádka, je zároveň něco jako moje dítě, ve všech věcech týkajících se jí, se projevuji jako typická neurotická máma, která se může zbláznit, když se na její dítě někdo podívá byť jen trochu křivě, okřikuje každého, o kom má pocit, že jejímu mláděti teoreticky může skřit chloupek a konzervu v obchodě koupí až po důkladném pročtení složení a konzultaci s majitelem zverimexu, který o tom stejně houby ví. Ano, já vím, neměla bych to přehánět, ale řekněte sami, když vidítě tohle zvíře, dokázali by jste jí nechránit?


Ne, není.

5. srpna 2012 v 21:11 | El |  Deník
Vzpomínáte si na minulý článek? Tedy lépe řečeno na jeho nadpis? Ne, asi ne, takže asi je hloupé nazvat tenhle článek takhle, když to nikdo nepochopí, ale což, teď opravdu nemám příliš síly na to vymýšlet nějaký "inteligentní" nadpis. Víte, jedna z obzvláště nechutných vlastností života je ta, že když už si myslíte, že je všechno v pořádku, že teď konečně přišla ta chvíle, kdy všechno bude jinak, život se otočí a s radostným šklebem vás nakopne do zadku se slovy "to se tedy pleteš". A přesně tak nějak je to teď i u mě, ale asi bych neměla být tak melodramatická a všechno hned přehánět, jenže nejhorší je, že mi to tak vážně přijde. Asi sem jeden z těch nepřízpůsobivých křehoučkých a zhýčkaných dospívajících lidí dnešní generace, když všechno hned vidím tak černě. Tedy, ono je víceméně všechno černé, ale teď sem měla pocit, že sem našla svítilnu, která mi svítila na cestu a vždycky sem viděla kousek před sebou. To je lepší, než nevidět nic. No jo, ale nebyla bych to já, kdyby se nakonec i ta svítilna nerozbila a nebylo zase všechno tmavé a studené. Teď je to horší, protože člověk si bolestněji uvědomuje, o co přišel, protože když víte, že je světlo, o to víc vás bolí tma. Jo, já vím, nic moc se neděje, ale já z toho prostě vždycky musím udělat něco většího, nebo v tom musím vidět víc, než ostatní. Dřív sem byla spíš smutná, než naštvaná sama na sebe, ale teď sem možná i víc naštvaná, než smutná. Tedy nejdřív sem smutná a pak naštvaná, protože smutek přichází v těch nejméně vhodných chvílích. Třeba u kamarádky. Třeba u kamarádky, který si na vás udělá celé odpoledne čas, u kamarádky, která se vám věnuje, projde s vámi obchody, je na vás hrozně milá a pak vám ještě zaplatí Colu, protože má pocit, že něco udělala špatně. A víte, jak se jí za to odvděčím já? Rozbrečím se nad její třídní fotkou, protože je na ní i můj bývalý přítell, zbytek dne se mnou není žádná řeč a druhý den udělám téměř to samé, jen tentokrát na delší dobu a bez jakéhokoliv důvodu. Sem já to ale kouzelná kamarádka...