Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Říjen 2012

Nudný život?

26. října 2012 v 10:20 | El |  Deník
Přemýšlím, co se v mém životě za poslední týden změnilo. K lepšímu. Dobře, nebudu tak kritická a budu přemýšlet nad tím, co je všeobecně jinak, ale když se tak dívám na uplynulý týden, nevidím nic moc nového, můj život je vážně chvílemi dost nudný, oproti ostatním lidem, které znám, jsem až povážlivě stagnující, kdežto všichni kolem mě mají pořád tolik práce... Je to zvláštní, oni by dali cokoliv, aby si chvíli mohli odpočinout a já bych si zase přála vrátit úplný začátek školního roku, kdy jsem nevěděla, kam dřív skočit. Tedy ne, že by teď bylo učení méně, to vůbec ne, ale mám pocit, že jsem si práci přidělávala povědomně záměrně, to jsem byla na své sešity až pedantská, když sem něco musela škrtnout, hned jsem trhala stránku a přepisovala, díky bohu mě už ale tahle mánie přešla, ačkoliv doteď to ve mě přetrvává. Takže to se určitě změnilo za poslední týden. Jinak jsou změny spíš k horšímu, třeba mi opět strašlivým způsobem nejde matematika, nějaká absolutní hodnota iracionálních čísel, Vennovy diagramy na třetí a podobné věci, to je vážně děs, absolutně se nechytám, takže by mě opravdu zajímalo, co budu dělat, zatím se uklidňuji tím, že je říjen a když bych to nezvládla, tak v pololetí to nevadí, ale stejně, já, která jsem na základce patřila mezi nejlepší ve třídě v prváku div nepropadám z matiky, takže mi moje znmky nejsou lhostejné, ale o to je to horší, protože mě to trápí víc, než notorické flákače. Musím si sehnat doučování, ale jak mě se do toho nechce... A co vy? Jaký máte vztah k počítání? Jde vám to?

Arabeska

20. října 2012 v 17:02 | El |  Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa
Líné, líné, ale opravdu líné sobotní odpoledne a mě se zmocňuje podivný pocit roztříštěnosti, pocit, který nedovedu vyjádřit žádnými slovy, nedovedu ho ani v duchu popsat, je takový zvláštně melancholický, trpký a osamělý. Stává se vám to taky, že se ocitáte v myšlenkových a citových pochodech, které nedovedete vyjádřit?


Arabesko, arabesko
není dne bez nás,
arabesko, arabesko,
řekni co chystáš.

Arabesko, arabesko,
nenechej mě sám
arabesko, arabesko,
víš, že strach mám.

Arabesko, arabesko,
co s tím žalem v nás,
arabesko, arabesko,
život bez slunce je náš.

Arabesko, arabesko,
konec je už zde,
arabesko, arabesko,
nezapomeň na mne.

Do tanečních bez rizika újmy na zdraví

12. října 2012 v 13:42 | El |  Deník
Ještě než začnu psát samotný článek, ve kterém ani nevím, co bude, chtěla bych vám všem poděkovat za komentáře pod minulým článkem o tanečních, vážně mi dost zvedly náladu a hlavně, což je asi trošku divné, dodaly odvahu k tomu, abych se rozhodla, že nebudu už tančit s bratrem. Já nikdy nechtěla, jenže on má problém navazovat kontakty s holkami, jelikož se ke všem chová jako ke mě a nedovede pochopit, že co mu projde u mě, neprojde u jiné a přemlouval mě tak dlouho, až mi ho bylo líto a svolila jsem, že tedy odmítnu nabídky ostatních a půjdu s ním. Že se to ukázalo jako chyba, to sem si uvědomila už dřív, ale když ono je někdy tak těžké odmítat lidi, zvlášť když vám na nich záleží, ať jsou jacíkoliv. Vím, že mám tenhle problém, já na sobě kolikrát nechám dříví štípat, než si nakonec s vypětím všech mravních sil dovolím pípnout, což je jedna z vlastností, kterou u sebe nemám moc ráda, protože je to kolikrát vážně dost omezující. ale v situaci tanečních se to nakonec vyřešilo tak, že po rodinné dohodě k spolu, k bratrově nelibosti, tančit nebudeme. A je to... jako samotný fakt, že nebudu tančit s ním, je fajn, jenže problém je, že mám několik opravdu "úžasných" známých, které se mi dařilo držet od těla jen proto, že si mě bratr při volkách ulovil první, jenže takhle sem jim vydaná na pospas a do tance s nimi se mi opravdu, ale opravdu nechce. Tomu se říká z deště pod okap, co? Ale oproti bratrovi je to rozhodně lepší, tihle na mě alespoň (doufám) nebudou křičet. Jinak se v mém vesměs nudném životě nic neděje. Vstát, jít do školy, vrátit se domů, učit se, jít spát, jít do školy... Zvláštní je, že třeba o prázdninách ten režim byl ještě volnější a nijak mi to nevadilo, ale teď z toho mám takový nepříjemný pocit, nechci, aby bylo všechno stejné, jenže potíž je ta, že ten život zrovna v mém případě nejde moc oživit. Jak vlastně probíhají takové vaše klasické školní/pracovní dny?

Proč?

6. října 2012 v 12:38 | El |  Deník
Proč všichni můžou mít normální taneční, ale já ne? Proč musím tančit s bratrem, který na mě křičí proto, že kvůli svým pitomým, ač krásným, šatům zakopávám a každou chvíli mi na ně někdo šlápne? Proč mi drtí ruku tak, že v ní dostanu křeč a nemůžu jí držet napnutou? Proč mi schválně šlape na nohy a kope mi do nich, ačkoliv to dost bolí a mě nejde udržet rytmus? Proč všechno, co se při tanci stane, svaluje na mě, přestože on jde absolutně mimo rytmus a kroky dělá úplně jiné, než se mají? Proč mi nadává a vymýšlí si jakékoliv důvody pro to, aby mě mohl pořádně přímo na parketu, vedle ostatních, seřvat? Proč mě ubrečenou drží tak pevně, že se nemůžu hýbat a utéct pryč od něj, pryč od všech? A proč doháje zrovna ve chvíli, kdy se mu vysmeknu, utíkám pryč, brečím a řasenku mám rozmazanou přes půku obličeje, proč musím sakra potkat svého bývalého přítele?!

Škola, škola, škola.

2. října 2012 v 17:41 | El |  Deník
Ve škole je to teď takové podivné. V jednu chvíli jsou na nás profesoři div ne milí a v druhé chvíli na nás křičí, nadávají nám do pitomců národa, ačkoliv nám nedávno opět přípomínali, že mi jsme právě ta elita a zahrnují nás takovým množstvím úkolů, že nevím, kde mi hlava stojí. Kupodivu jsem zjistila, že mi ty doby, kdy mám strašně moc práce vyhovují, asi je to tím, že nemám čas přemýšlet nad věcmi, kterými jsem se předtím, v době volna, užírala, ale musím řešit spousty jiných záležitostí, od školy po vztahy, klavír, maturitní četbu a vztahy. Teď jsem tak přemýšlela nad tím, jak je vlastně to rozvržení času nás lidí zvláštní. Když jsme malí, máme defakto spoustu času, ve škole čtyři, pět hodin a pak volno, do kterého ovšem nespadá tolik možností, jako když jsme starší, ale když jsme starší, tak nám nahrnou takových povinností, že mnohdy ani nestačíme naši nově nabitou svobodu zužitkovat. Jak ráda bych chodila víc ven, zašla do kina, na koncert, je toho tolik, co bych chtěla zkusit a zažít, jenže ten pitomý čas mi kazí plány, nehledě na to, že mám doma, oproti jiným lidem, takový trochu vojenský režim, já vlastně nikam pomalu nesmím. Zajímalo by mě, čím sem si tohle vysloužila a v poslední době mi to celkem začíná vadit, na druhou stranu se ovšem rodiče staví poněkud mírněji k mým vztahům k mužskému obyvatelstvu, v tomhle razí heslo, že já si musím nabít čumák sama. A zatím nabíjím. Solidně. No, alespoň že něco můžu, když už nic jiného. Teď tu na mě kouká z tašky sešit z biologie a krystalografie mě už volá a dělá takový rámus, že prostě musím vypnout počítač a jít se na to kouknout, nebo mě zítra ta podezřívavá schyzofrenní profesorka sežere...