Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Prosinec 2012

Rok 2012... Tedy třináct.

31. prosince 2012 v 17:14 | El |  Deník
Ach jo, tak je to zase tady, Silvestr, nový rok. Ne, že by mě mrzelo, že odchází tenhle rok, ten ať jsi jde někam hodně daleko a už se nevrací, spíš se tak pozastavuji nad tím, že jsem zase o rok dál, že jsem zase o rok starší, připravenější pro život "velkých", který je, ať jsem si za poslední čtyři roky prožila co jsem chtěla, určitě těžší. Zajímalo by mě, co nového přijde s dalším rokem, jestli zase takhle někdy v únoru potkám Pana Úžasného, který mě za pár měsíců kopne tam, kam slunce nesvítí a na obloze se neobjeví tahle žlutá kulička ještě dobrého půl roku. Nebo že bychom dostali nějakého skvělého profesora, který mě bude pronásledovat i ve spaní a nakonec kvůli strachu z něj nezvládnu předmět? I když, možná bych neměla být tak pesimistická, není to dobré, ale já se bojím být optimista, vždycky když jsem byla, tak to nedopadlo dobře a člověk je pak zklamaný... Ale mohla bych si dát alespoň nějaké předsevzetí na ten nový rok, ale zatím mě napadají jen samé hrůzné, jako třeba začít konečně chodit běhat, ale to dopředu vím, že nesplním, takže bych si mohla vybrat nějaké další klišé, jako třeba... no, dieta u nás neprojde, tak snad leda lepší známky. Mám to pěknou vyhlídku. Dáte si také nějaké předsevzetí? A jak vlastně slavíte Nový rok? :)

Pozor na ten balicí papír, můžeme ho použít ještě příští rok!

25. prosince 2012 v 12:16 | El
A je to tady. Tedy vlastně už není, musíme si počkat ještě 364 dnů na to, abychom mohli zasednout ke štědrovečerní večeři a pak se jako malí nadšeně vrhnout pod stromeček až pestrobarevné cáry pečlivě balených dárků létají na všechny strany. Nebyl snad rok, kdy bych nepodléhala všeobecnému vánočnímu šílení, které vždy začalo s uvědoměním toho, že už tu máme prosinec a moje vánoční horečka byla definitivně zpečetěna tím, že se mi do rukou dostal adventní kalendář, který jsem úzkostlivě střežila před bratrem, který všechna okýnka pozotevíral nejpozději to druhého prosince. Když se u mě v pokojíčku skvěl kýčovitý kalendář, začal čas na to, abych se šikovným uměním, které je vlastní téměř všem dětem a puberťákům, pustila do tahání za nitky, až jsem dovedla rodiče přemluvit o onomu vysněnému notebooku, či deseti knížkám, které podle rodičů byly přeci úplně zbytečné. Vrcholem mého přemlouvání byly letošní Vánoce, kdy jsem rodiče dokopala k tomu, aby mi nechali udělat polštářek s nejlepším houslistou světa, který je, jak jinak, nejkrásnějším mužem planety. Mohla jsem dostat drahý telefon, pět svetrů, nahřívacího plyšáka, stohy knih, ale stejně mi největší radost udělala blbost za tři stovky. Co udělalo radost na letošní Vánoce vám? :)


Život je pes. A já ho nechápu.

15. prosince 2012 v 15:59 | El |  Deník
V poslední době přemýšlím nad tím, jak je svět zvláštní. K tomuto tématu jsem se víceméně dostala s jedním kamarádem, kdy jsme rozebírali to, jak je všechno kolem nás ironické, nesmyslné a vlastně svět vůbec nechápeme. Nemusím pro příklady chodit daleko, mé vztahy jsou přímo ukázkovým příkladem. Možná si vzpomínáte na to, jak jsem byla pschicky celkem v háji proto, že se se mnou na konci školního roku rozešel přítel. Ne, že bych ho měla tak hrozně ráda, to jsem si myslela, ale později jsem došla k velmi uklidňujícímu zjištění, že jsem měla ráda to, co jsem si z něj udělala, ale jeho samotného vlastně ne, hold ty růžové brýle, které si člověk někdy nasadí, odpadnou příliš pozdě a já si tuto skutečnost uvědomila až po několika měsících trápení. S bývalým přítelem jsem moc chtěla být, strašně jsem si to přála, ale nakonec nám to vydrželo sotva dva měsíce, což mi připravilo dalších šest měsíců truchlení. Před třemi měsíci jsem se neuvěřitelnou a v tu dobu pro mě dost pitomou shodou okolností dala dohromady s jiným klukem, se kterým jsem vlastně vůbec nic miít nechtěla a v momentě, kdy jsem mu na vztah kývla, jsem sama sebe div nezaškrtila, vážně jsem s ním nechtěla být, přišel mi jako jen jako kamarád a celkově jsem z toho měla špatný pocit, nadávala sama sobě a počítala jsem dny do doby, než bych se s ním mohla rozejít a nevypadalo by to blbě. Nemyslete si ale o mě, že jsem někdo, kdo kývne na vztah každému, to ne, potíž byla v tom, že jsem ho znala poměrně dlouho a měla jsem ho ráda, nechtěla jsem mu ublížit a i když jsem dopředu plánovala, že mu řeknu ne, při tom jeho pohledu jsem to nesvedla. A najednou jsem s ním déle, než s tím, s kým jsem opravdu být chtěla a k tomu všemu mi s ním je čím dál tím lépe. Opravdu nechápu život, proč je tak složitý? Stalo se vám někdy, že to, co jste nechtěli, jste dostali, ale co jste si přáli vám pokaždé uteklo?

Nesem vám noviny...

7. prosince 2012 v 14:38 | El |  Deník
Je sedmého prosince. Prosince. To znamená, že za dva týdny jsou Vánoce, což nějak nedovedu pochopit. To už je to rok, co jsem na tom byla psychicky tak špatně? Už rok mám svůj notebook? Je to vážně dvanáct měsíců, co můj pes běhal po zahradě ve sněhových cestičkách jako v bludišti? Nevím, co se to děje, jestli se zbláznil čas, nebo já, ale vypadá to, že co nevidět začnou k nám domů chodit vánoční pohledy, začnou prázdniny a pečení cukroví bude v plném proudu. Mě ale ne a ne zachvátit ta vánoční atmosféra, mě pořád přijde, že je tak půlka října, ne čtvrtina prosince, jako bych vzlezla do stroje času a objevila se o dva měsíce dřív. Minulý rok jsem se na Vánoce dost těšila a co si budeme nalhávat, bylo to kvůli dárku, tedy kvůli notebooku, u nás totiž nikdy taková ta soudržnná rodinka nebyla, Vánoce mám z dětství spojené s křikem, nadávkami a výčitkami, protože mamka s taťkou byli přepracovaní, nevrlí a já malé dítě, co se nemůže dočkat dárků. Letos jsem ale vážně netušila, co si přát, mám takový pocit, že mám skoro všechno, co bych si přála mít, takže jsem byla nakonec donucena nechat si darovat nový mobil. Jak vnímáte vánoční atmosféru vy? Těšíte se, nebo vás svátky nechávají chladnými?