Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Deník

Je to jasné

16. června 2012 v 18:40 | El
Nevím co psát, ačkoliv moje hlava je myšlenkami a pocity naplněná k prasknutí, víří v ní a ani na chvíli mi nedají pokoj. Od minulé soboty se toho hodně změnilo, vlastně se celá situace kompletně změnila a rozhodně ne k lepšímu. Přestože se změnilo několik věcí, jsou mi úplně ukradené, kromě jedné, která zastínila všechno ostatní. Co na tom, že v němčině sem neprovedla obhajobu a nejspíš dostanu N, co na tom, že je na mě taťka naštvaný na nejvyšší míru, co na tom že propadám z matiky, když se stalo něco mezi námi, něco mezi mnou a Jím. Měli bychom si promluvit, chci si promluvit a cítím, že to mezi námi leží jak balvan a ten potřebuje odvalit, aby byla cesta volná, ale za boha nevím jak začít a nevím, co vlastně přesně chci řešit, protože nevidím tu základní věc, tu kvůli které jemi tak hrozně, takže jsem tak nějak zamrzla na místě. Navíc myslím, že on to řešit nechce, nejspší ani nevidí nic k řešení a co hůř, nejspíš už nemá vůbec zájem, jinak si jeho chování nedovedu vysvětlit. Nejdřív sem to brala, jak říkala kamarádka, že je to prostě slepičí mozeček, jenže teď už prostě úplně vidím, že ztratil absolutně zájem, že už mě nechce, jinak si to nedovedu vysvětlit. Tenhle víkend se neuvidíme. Původně jsme měli vidět i s kamarádkou, což mě troch mrzelo, ale ne kvůli té podstatě, spíš prot, že on mi řekl, že "už mu to bez ní přijde blbé". Fajn, úžesné, takže naše rande mu přijdou blbé, fakt super. Kdyby ale alespoň nějaké bylo, teď žádné nebude, protože mmi dopoledne napsal, že nemůže. Byl hodinu na Skypu, napíše mi jednu větu a když odepíšu, tak mi neodpoví a bez rozloučení odejde. Ne, tohle vážně nechápu. Nebo chápu, ale nechci si to připustit. Že je to jasné? Bože můj, nebertme mi ho!

Výměnný pobyt

9. června 2012 v 13:01 | El
Ani si nejsem jistá, jestli jsem na blog vůbec psala o tom, že u nás v říjnu byli studenti z gymnázia v Německu na výkměnném pobytě. Já jsem z toho, popravdě, moc odvázaná nebyla, ale zrovna ten "můj" Němec byl jeden z mála normálních kluků, kteří přijeli. Včera sem se vrátila z toho německého města, kde jsem byla od pondělí do pátku ubytovaná v rodině toho mého Němce. Musím říct, že z toho mám takové smíšené pocity. Tedy, jestli tak úplně smíšené to nevím, ale prostě nechci ten pobyt nějak hanět, nebo něco podobného, ale od nás ze třídy se tam nelíbilo nikomu. Většine lidí vadilo to, že Němci si nás vůbec nevšímali, což byl úplný opak jejich pobytu v Česku, kde jsme se hrozně snažili, abychom se bavili všichni společně, ale tady na nás ti Němci vyloženě kašlali, takže ostatním to přišlo nefér. Já, jakožto člověk ne až tak úplně extrovertní nespadám do této skupiny, proto nemůžu říct, že by se mi tam vyloženě nelíbilo, ale zase mi vadily věci, které ostatním ani v nejmenším nevadili, takže alkohol, cigarety, tráva... jo, hádejte, kdo byl zase jediný, který si nevzal ani jednu z těhle tří věcí? Ale jinak to tam ušlo, ke mě se ta rodina chovala mnohem lépe, než je podle mě v Česku obvyklé, byli hrozně srdeční a přátelští, takže sem se mezi nimi necítila vůbec nějak špatně, ale to myslím, že nikdo od nás ze třídy, tam je to asi standart. Suverénně nejlepší část těch pěti dnů byl včerejšek, protože jsme jeli do Drážďan a dostali jsme tam na tři hodiny rozchod a já, vybavena penězi, jsem prolezla nákupní centra, takže mám spoustu moc pěkných věcí, které sem si odtamtud odvezla. Bohužel, ten chrapot už tak prima není...

O ničem...

26. května 2012 v 23:32 | El
To je zase doba, co jsem nic nenapsala, ale mám toho teď celkem hodně. Dobře, tak zase tolik toho není, ale já jsem většinou po dni tak unavená a vyřízená, že se mi nějaký článek na blog vůbec nechce psát, takže podle toho to taky vypadá.
Taky máte pocit, že tenhle školní rok utekl hrozně rychle? Já ještě pořád vidím naše první hodiny chemie s novým profesorem, vybavuji si ten strach z němčináře, ranní bečení ovcí co máme na školní zahradě, všechny ty momentky jako kdyby byli týden staré, ne osm měsíců. Až zkončí tenhe školní rok, tak za sebou mám neuvěřitelné čtyři roky na gymplu a to se mi vůbec nechce věřit. Vždyť je to jako včera, kdy jsme stáli s bráchou před školou a věděli, že tohle bude naše nové místo, kde strávíme dalších osm let a najednou je půlka z té doby pryč a já nad tím jen kroutím hlavou, jak to všechno letí... Jako malé mi čas ubíhal hrozně pomalu a čím víc stárnu, tak mám pocit, že mi všechno jakoby proplouvá mezi prsty, že nestíhám ani pozorovat co se kolem mě děje a ono to už odchází. Někdy bych se zase vrátila do té doby, kdy jsem byla malá, bezstrarostná holka, kterou nic netrápilo. Kéž by tak existovaly stopky, které dovedou stopnout čas (přesně tuhle větu jsem dneska říkala, když u mě byl On. Krásné to chvíle...). Kdo by to byl řekl, že z holky, která byla premiantka se samými jedničkami se vyklube někdo, kdo v kvartě propadá z matiky a každým rokem se jeho prospěch víc a víc horší. Kupodivu rodiče z toho nijak nešílí, sice jim to není zrovna příjemné, ale nečekala bych, že se k takové skutečnosti postaví tak, jak se postavili. Jenže jak se k tomu vlastně postavit, když ono se asi ani celá tahle situace nedá brát jinak. Bylo by pošetilé psát, že se teď půjdu učit, protože vím, že v půl dvanácté v sobotu se k tomu absolutně nemůžu donutit, takže bude nejlepší si asi jít lehnout a vrátit se myšlenkami do odpoledne, kdy tu byl On.

Pohledy zpět

19. května 2012 v 12:29 | El
Tenhle výtvor jsem psala v jedné z mnoha chvil, kdy sem si nadávala, jak sem úplně pitomá a všechno kazím. Tyhle chvíle mívám pořád ale, díky bohu, už sem se naučila ze svých přešlapů, blbých vět a podobných věcí nedělat tak těžkou hlavu.
Jen tak na okraj, teď se mám dobře, ani ne za dvě hodiny jdu na rande (nějak pořád nemůžu uvěřit tomu, že mám doopravdy rande), tak snad mi to dobře dopadne. Jsem z toho pokaždé nervózní, i když se vlastně nikdy nestalo nic tak hrozného. Kdy já se toho zbavím...

Mlčky tu sedím, dívám se do trávy,
já nedošla jsem tam, kam jsem chtěla.
Kdo říká nedbej na své rány,
neslyší slova, co mi duší zněla.

Poslední můj krok zůstal viset ve vzduchu,
a armády pěšáků už k srdci mému šplhají.
Nedostála jsem svému trpkému dluhu,
jsem dívka beze jména co nic nezdědí.

Kavalerie vran k duši mé stoupají
poslední jiskru naděje zadusil jsi v sobě,
ty modré oči už nedoufají,
já nechci, nechci být s Tebou v hrobě.

Schola ludus?

12. května 2012 v 20:35 | El
Chci zkusit napsat pro změnu článek, kde se ani slůvkem nezmíním o tom, o kom se tu zmiňuji téměř pořád. Jo, já vím, že sem to slibovala už jednou před tím, ale tentorkát to určitě vyjde, i když mám strašné nutkání začít psát zase o tom dnešku a o tom, jak sedím u Skypu jak zmoklá slepice a hodinu čekám jako absolutní magor. Stop, tohle jsou ty chvíle, o kterých teď rozhodně psát nechci, takže...ehm... co se v mém životě děje jiného? Tak předně mám opravdu problémy se školou a teď už to nejsou jen nějaké špatné známky, ale vážně problémy, jenže bohužel absolutně netuším, jak z nich mám vybruslit. Mohu mít čisté svědomí v tom ohledu, že se fakt snažím, chodím na doučování, počítám příklady, učím se i nenáviděnou fyziku, dělám dobrovolné úkoly, prostě všechno možné, ale nějak to nejde. Měla jsem minulý rok podobné problémy, jen to nebylo tak hrozné, tedy nehrozilo mi to, že bych snad neprošla ročníkem, ale teď už tu takové nebezpečí je celkem reálné. Jediné možné východisko vidím v tom, že napíšu dobře srovnávací testy z matiky devátých tříd, které píšeme asi za čtrnáct dní, jinak mám pak poslední šanci u čtvrtletky. Každopádně jeden z těhle testů musím napsat dobře, jinak sem v loji, v opravdu hustém loji a cesta z něj už nepovede, i když vím, že naše učitelka nenechá v drtivé většině případů někoho propadnout, už několikrát lidem dala čtyřku, pokud to nebyli úplní flákači, mezi které mě snad nepočítá, ale bylo by dost hloupé spoléhat se na to, že se nade mnou někdo smiluje a pomůže mi. Tohle je můj boj a musím jen vyhrát sama, jenže zatím se mi to nějak nedaří. V takových chvílích si říkám jestli já vůbec na ten gympl patřím, jestli nezabírám místo někomu lepšímu, jestli na to mám... proč mě všichni stále dokola ujišťují že to zvládnu, když to nezvládám? Rodiče mají plnou pusu řečí o tom co dělám špatně, ale když se jich tedy otážu jak to mám dělat jinak, lépe, tak mlčí a neví nic. To je pořád samé "učíš se špatně", ale oni sami neví jak jinak se mám tedy učit, vlastně ani nevidí chyby, nikdy nepoukážou na konkrétní problém, vidí v tom prostě jen jeden celek, celek špatných známek. Snad abych se šla raději učit, jenže ono je to tak těžké odhodlat se k něčemu, co je zjevně na nic...

Ach ano, už zase On...

5. května 2012 v 21:02 | El
Dnešek byl opravdu skvělý den, troufám si říct, že jsou to nejlepší narozeniny mého života, i když nutno dodat, že vyhrát v tomto souboji není tak těžké, moje narozeniny většinou stály za houby, pokud nepočítám ty 10, to u nás byla kamarádka a dostala sem pískomily, ale to tomuto dni neubírá nijak na lesku, prostě to bylo skvělé. Ani to jinak dopadnout nemohlo, protože když se spojí On a kamarádkav jedno, tak to prostě musí být fajn. Těžko říct, která pasáž z odpoledne se mi líbila nejvíc. Válení s ním v trávě, skvělé posezení u poháru, krásné dárky, film na který jsme všichni se zaujetím koukali (a že mi dalo chvílemi dost velkou práci nekoukat pokradmu jen na Něj) nebo to, jak jsme se bezostyšně pusinkovali před taťkou, všechno bylo krásné a nezapomenutelné. Stále nemůžu uvěřit tomu, že najednou mám takové štěstí, že se všechno tak obrátilo a že i to, co se nezměnilo mi najednou starosti vůbec nedělá. Co na tom, že vysvědčení bude hrozné a že téměř propadám z matiky? Koho to má zajímat, když mám najednou plnou hlavu jen jeho. Vím, že ty známky už nevylepším, celé pololetí dřu co to jde, dvakrát týdně mám doučování a stejně to k ničemu nevede, tak proč se tím trápit, když je to zbytečné? To si radši budu užívat svého štěstí dokud to jde. A víte co? Zítra se zase vidíme!

Hups..

27. dubna 2012 v 18:58 | El
Nějak je toho na mě v poslední době moc. Ale ne, konec s výmluvami, není toho moc, i když by tedy mělo být, jelikož ve škole je to všechno na houby, nic se mi nedaří, testů čím dál víc, já je nezvládám a do toho je tu ještě kolosální hádka doma. Jo, zase ta zpropadená škola... taky máte takový pocit, že se kolem vás roztahuje jako nestrvůra a zacpává všechny vaše skulinky k dýchání, až vám nezbude nic jiného, než její děsivý stín a její studený dech cítíte i když spíte? Přesně takový pocit mám já, jako by se situace, minimálně doma, shlukla jen do starostí o tom, kolik kreditů mám z němčiny, jestli sem šla na třetí doučování za týden a jak jsem dopadla v testu z matematiky. Jistě, to chápu, rodiče se mají zajímat o takové věci, když oni se ale nezajímají o nic jiného a to je někdy trošku depresivní. Taky mi po té hádce zakázali počítač, i když ne ta dak docela, můžu na něj každý den na chvíli, ale můžu na něm tvořit jen věci do školy, takže to není žádná výhra. Dřív by mi to vadilo prostě z principu, taky bych se někdy nudila, ale to je tak celé, teď mi ale vadí hlavn to, že si němůžu psát s Ním. Mám strach, že na mě zapomene a bude radši s těmi holkami, které nemají zakázaný počítač a se kterými se vídá víc, než se mnou. Ach jo, tohle je tak nejisté, nedovedu přemýšlet pomalu o ničem jiném než o něm a o tom, proč mi neodepisuje. Řekla sem něco špatně? Ne, stop, začínám se chovat jako bláznivá puberťačka, radši půjdu od počítače, jsem tu tajně a kdyby na to taťka přišel, tak zítra nesmím ven a to mi za to nestojí. Zvláště, když jdu s Ním.

Jo, vím, že sem něco slíbila, ale...

20. dubna 2012 v 16:40 | El
Já vím, ano, slibovala sem, že o Něm už tu nepadne, minimálně ne v tomto článku, ani slovo, jenže ono to prostě nejde. Mám pocit, že se mi život scvrknul jen na vídání s Ním a s kamarádkou, chatování s oběma, případně čekání na to, až sem mi On ozve. Asi mám trošku zpřeházené životní hodnoty, ale já si nedovedu pomoct. Ve škole se znažím soustředit co to jde, ale když je matika, tak se většinou přistihnu, jak tupě zírám do neznáma a v hlavěm i dokolečka zní několik podařených vět, které padly v chatu. Nebo opačně, v hlavě mi sice zní věty co jsme si spolu řekli, nebo co napsal, ale neobjevuje se při nich mravenčení v podbřišku a nepřítomný úsměv na rtech, nýbrž úzkostný pocit a neustálé omílání strachu, že sem řekla něco špatně, že on o mě nestojí a tak podobně. Dovedete pochopit, že se někdo div ne zhroutí z toho, když se pár pitomých vět nepovedlo? Ale asi ano, ono to tak zažívá spousta lidí, ale pro mě je to něco nového. A někdy pěkně pitomého. Ale zase na druhou stranu, ten opojný pocit a štěstí, které dovede zkazit jen něco, co řekne nebo napíše on, to za to asi stojí. Ach bože, je to měsíc co ho znám, jeden jediný měsíc a za tu dobu se toho tolik změnilo! Když mi kamarádka domluvila první schůzku za účelem doučování, tak mi to bylo téměř jedno a jediné, co mě na tom těšilo bylo to, že na mě kamarádka myslela. Kdybych to tak věděla! Šla bych do toho? Ano, šla, protože tohle je prostě... já nevím, prostě i když mám kolikrát pocit, že mi z toho praskne hlava a že unudím kamarádku k smrti těmi svými řečmi o něm, kdy dokolečka rozebírám jednu jedinou situaci s ním, tak za tohle mi to opravdu stojí. Ať to dopadne jakkoliv.

Cože? Růže?

15. dubna 2012 v 20:48 | El
Eh... poseldní dva dny byli opravdu citově a myšlenkově dost vyčerpávající. Určitě to všichni znáte, ten pocit svírajícího žaludku, kdy máte pocit, jako by vám tam skákala žába a do toho vás lechtalo tisíce drobných ručiček a ne a ne to přestat. No, tak něco podobného sem zažívala já prakticky několik hodin denně celý tenhle víkend, takže by mnozí mohli říct, že jsem si vůbec neodpočinula, ale to vůbec není pravda, protože tenhle víkend mě zregeneroval mnohem víc než ty, kdy člověk prakticky nic nedělal.
Nějakou, mě stále nepochopitelnou náhodou, jsme se já a On dohodli, že půjdeme v sobotu ven. Vlastně to byla vážně strašlivá náhoda, vůbec tomu nemůžu uvěřit, ale nějak se to prostě seběhlo ab bylo to. A bylo to super. Šli jsme do lesa, celý jsme ho prošli, vedle nás spokojeně cupitala berňačka Ejminka a prostě to bylo... to snad ani nejde adekvátně popsat, nejsou na to vhodná slova. A víte co? Dal mi růži! Chápete? Růži! Mě, té nepopulární a nehezké holce dal někdo růži a ještě ke všemu mi jí dal On! Já mám v poslední době nějaké až zarážející štěstí a to nevěstí nic dobrého, co se vždycky něco stane. Brr, raději na to nemyslet, prostě se pokusím si to užít co to půjde. Byli jsme spolu opravdu hodně dlouho a klidně bych s ním byla ještě déle, ale musela sem už domů. Je mi skoro patnáct a můžu být venku jen do půl šesté, to snad doma nikdo nemá. Tedy, dřív mi to nevadilo, protože jsem vlastně nic moc nepodnikala, ale teď se to celé mění a zjišťuji, jak jsou okovy rodičovské péče mnohdy překvapivě svazující.
No a dnes jsme měli zase doučování. Musím se přiznat, že dneska mi to šlo doorapvdy hrozně, až sem se za sebe styděla, protože co sem dovedla říct, to bylo vážně... Divím se, že to se mnou vydržel, ta hodina a půl mu musela dát vážně zabrat. A mě taky. Naštěstí to zachránila velice příjemná procházka po městě, ta byla vážně prima. Mám chuť tady rozvinout ódy na to, jaký je úžasný, ale musím se krotit, protože je mi jasné, že už to tedy určitě nikoho nebaví. Příště se pokusím napsat něco, kde se nebude vyskytovat On. Slibuju! :)

Jak pojmenovat článek, který o ničem nepojednává?

12. dubna 2012 v 21:33 | El
Ém, tak to mi to zase trvalo, dostat se k nějakému smysluplnému článku. Moment, moje články vlastně nikdy nejsou smyslupné, takže prostě jen k článku. Co se za ty dny změnilo? Tak počkat, vezmu to pěkně popořádku, jinak to nedám dohromady. Víkend byl, když to sečtu, průměrný. V sobotu jsem prakticky nic nedělala, byl to takový podivný líný den, který vlastně nejde ani moc popsat, protože se odehrává jen ve vaší hlavě, nevšímáte si dění kolem, protože jste příliš ponořeni do vlastních nicneříkajících myšlenek. Protože mi vyšla pouť minimálně normálně, tak sem se na nedělní doučování s kamarádkou a s Ním dost těšila a vlastně jsem ani nebyla nervózní, vážně to byl fajn pocit. No jo, ale ono když se něco daří, tak se to samozřejmě musí hned pokazit, tedy tak je to u mě. S kamarádkou to bylo, jako vždy, moc fajn, na to si stěžovat nemůžu, to ani nejde, ale On...nepřišel. Teda, přišel, ale asi s hodinovým spožděním, protože na to zapoměl. Jo, vím, tohle se může stát každému, ale by se to nestalo. A proč asi? No, byla sem z toho trošku vykolejená, ale na místě jsem si to prakticky ani moc neuvědomovala, protože kamarádka na mě působí strašně pozitivně, vedle ní se nedovedu cítit smutně, nebo špatně, takže mi to plně došlo až doma, v celé své... ne, krásně ani zrůdnosti ne. Prostě mi to došlo. Naštěstí se ale řeči kolem toho vysvětlily, vlastně to nebylo tak hrozné. A víte co? Uvidím se s ním už v neděli! A jak sem se dnes dozvěděla, tak tam nebude kamarádka. Začínám být nervózní...

Pouť

6. dubna 2012 v 13:03 | El
Chtěla bych se na skok vrátit k poslednímu příspěvku, který se týkal koncertu. Podle mých katastorfických představ nás cestou do kina málem srazilo auto, během vystoupení vybuchla bomba a já kamarády pozvracela, protože sem snědla příliš mnoho popcornu, následně vystupujícího ranila mrtvice z mých otřesných šatů k na závěr přiletěli mimozemšťani, kteří nás unesli na miliony světelných let vzdálenou planetu, kde nás použili jako obětní beránky při krvavém rituálu. K mému nevýslovnému štěstí se nic takového nestalo, dokonce to dopadle opravdu dobře, prostě tak, jak bych to vůbec nečekala. Jednak, bylo to opravdu podařené vystoupení, vtipné, kulturní a dobře připravené a když se k tomu přidal fakt, že vedle mě seděla moje nejlepší kamarádka, která je prostě tak úžasná, že na popsání tohoto faktu nestačí slovní zásoba ani Platóna a z druhé strany seděl velice pohledný, vtipný a intelifentní mladý muž, tak řekněte sami, komu by se to nelíbilo? Dokonce mě i doprovodil k parkovišti a to byla pěkná zima! Dobrá, měla bych se uklidnit, chvílemi to dost přeháním. Momentálně si s ním stojím docela dobře, až tak dobře, že mě pozval na pouť. Jdeme tam jen mi dva. Jsem mnohem nervóznější, než před tím koncertem. Když o tom tak přemýšlím, tak sem určitě nemusela být tak nervózní, protože většinu času co jsme byli spolu zaplnilo vystoupení, takže teoreticky se nemohlo nic stát, kromě výše popsaných věcí a navíc, byla tam se mnou kamarádka a ta, kdyby se něco dělo, by to jistě zachránila, takže prakticky o nic nešlo, jenže teď je situace jiná, ona tam nebude, takže jsem v tom sama. Je to už zítra. Teda, jestli tohle dopadne dobře, tak... tak...budu šťastná. Jednu chvíli ho beru jako úplně obyčejného kluka, vlastně ho tak asi beru pořád, ale do těch pocitů se vždycky vetře něco, co mi říká, že je prostě jiný. Jiný pro mě. Držte mi palce :)

Konsternovaný koncert

31. března 2012 v 17:11 | El
Sedám si k počítači a prsty se mi klepou. Za mnou se válí na na posteli vybrakované oblečení z mých dvou skříní. V tom chumlu svetrů, mikin, kalhot, pásků, halenek a šatů by někde mělo být schované nějaké spásné oblečení, ale ačkoliv se v těch oděvech hrabu minimálně dvě hodiny, tak jsem nenašla žádný pořádný kousek. Celý týden bylo krásně, tak sem si plánovala, že si na dnešní koncert, na který jdu s kamarádkou a jejím (naštěstí) kamarádem, vezmu šaty, jenže dneska je sychravo, zataženo a zima. To by samo o sobě vůbec nevadilo, já klidně budu mrznout, jenže až mamka uvidí, že se z domu blížím v šatech, tak jí asi klepne. Jenže já ty šaty prostě musím mít na sobě, on si kvůli tomu koupil novou mikinu, tak přece vedle něj nebudu jak... holka, které je to setkání tak ukradené, že si vezme džíny a svetr. Jo, já vím, je to jen koncert, ale je to koncert, na který jdu s nejlepší kamarádkou, která si mimochodem bere sako, a hlavně tam bude on a já bezpodmínečně musím vypadat dobře, prostě musím. Ach jo, sem z toho tak zmatená. A neskutečně nervózní. Nevím, jestli se mám namalovat a nalakovat si nehty jinak než bezbarvým lakem, protože netuším, jestli se mu to líbí. Nevím, co si udělat s vlasy, co si vzít na sebe, kolikrát si vyčistit zuby a jaké zvolit boty. Měla bych se uklidnit, to si v poslední době říkám často, ale ono to nejde. Ještě, že je tady tenhle blog, je tu vždycky, když ho potřebuju a nereptá, že si pořád jen stěžuju. Radši se půjdu proplížit do ložnice, kde je zrcadlo a zjistit, v čem vypadám nejméně hrozně.

Moje...srdce

25. března 2012 v 21:11 | El
No, ehm...takže... je to tak těžké začít první větu. Na jednu stranu strašně moc chci psát, dostat to ze sebe ven, ale na druhou stranu nemůžu, nevím, co napsat. Když se mě někdo zeptá co se to se mnou děje, nejsem schopná mu odpovět, protože to sama nevím. Ale ten pocit je silný, prostupuje mnou a já nevím co s ním, netuším, co dělat. Tak dlouho si člověk přeje, aby to přišlo, aby to zažil, cítil, jaké to je a když to pak přijde, když dostane to, po čem toužil, tak je z toho zmatený a ptá se sám sebe, jestli je tohle doopravdy to, co si přál. A přesně tak se teď ptám já sebe, je to vážně to, co sem si tak přála? Asi ano, ale... ach jo, jsem tak zmatená. V hlavě mi víří tisíce myšlenek, každá se dere na povrch a křičí, že ona je ta nejdůležitější. Před tímhle duševním zmatkem se nemůžete schovat, utéct, nebo dělat, že ho nevidíte, protože je ve vás a provází každý váš čin, drží se vás a dožaduje se pozornosti a tak si ho nejde nevšímat. Člověka v tomhle rozpoložení dokáže zabolet všechno víc, než jindy a stále dokola rozebírá všechno sám se sebou a mnohdy si uvědomí, že je na všechno vlastně sám. Některé věci prostě nemůžete říct nikomu, ať mu věříte sebevíce, je to něco tak intimního, tak osobního, že si to musíte nechat pro sebe, jenže pořád v sobě máte tu touhu svěřit se a pere se to ve vás a když se k tomu přidá všechno to okolo, tak to není právě jednoduché. V sázce je tolik věcí, přátelství s člověkem, který mi v životě už mnoho dal, iluze o tom, že svět přece jenom nemusí být nehostinný a krutý, moje svědomí, mé já, touhy, přání, prchavé chvilky štěstí. smysly opojené novou situací a mé jistoty, věci, kterým věřím. Cožpak všechno tohle může záležet na jednou jediném člověku?

PS: Sice jinak poslouchám absolutně něco jiného, ale tohle má prostě...svoje kouzlo a řekla bych, že to momentálně dost vystihuje.

Kdo miluje kavárny?

22. března 2012 v 17:13 | El
Tak nějak cítím potřebu sem něco napsat, i když prakticky nevím, co by to mohlo být. Je to takový zvyk, jednou za čas sem něco napsat a už mi přijde, že sem o sobě nedala příliš dlouho. Teda, ne, že by to někoho zrovna zajímalo.
Celý tenhle týden je... no, ne právě skvělý. O víkendu se doma rozpoutala menší Třetí světová válka a ta prakticky trvá až doteď, takže to není klidný návrat domů po ne příliš vydařených dnech ve škole. Člověk ani neví, kam se mu chce míň, jestli domů, nebo do školy. Pondělí, to nebylo tak hrozné, měli jsme dlouho školu a to mi v poslední době vyhovuje víc, než když máme jen pár hodin, protože člověk alespoň nemá tolik času přemýšlet sám o sobě, o svých problémech a vůbec se vrtat sám v sobě, vrátí se domů po sedmé hodině a je tak unavený, že si je udělá úkoly, z donucení chvíli cvičí na klavír a pak tak jedině zaleze do sprchy a následně se stočí do klubíčka a zavrtá se tak hloboko pod deku, že ho nikdo nenajde. Stejně tak mi v poslední době vyhovuje i úterý, i když máme školu do dvanácti, ale čím dám častěji se v tenhle den vídám s mojí skvělou kamarádkou a ta mi vždycky dovede "rozsvítit" den. Není snad chvíle, kdy bych se s ní cítila špatně, s ní jsem vážně.... ježiši, to je klišé, ale fakt sem s ní šťastná. Cítím se s ní jako normální holka, taková, jaká nikde jinde být nemůžu a za to sem jí hrozně vděčná. Sice tohle úterý tedy bylo dost pitomé, ale díky ní sem se domů vrátila s úsměvem na tváři. Nesmím samozřejmě opomenout jejího kamaráda, ten byl absolutně epesní. A hádejte co! Uvidím se s ním už v sobotu! A s kamarádkou taktéž a dokonce i v jedné úžasné kavárně! Tohle nemá chybu. Víte co? Já tady ten článek utnu, vyvolala sem si tak krásné vzpomínky, že si je nehodlám kazit tím, že budu myslet na špatné dny. Asi bych se měla do něčeho pustit, ta nečinnost, případně zaboření do učebnic mi tedy na duchu právě nepřidávají.

O čem to vlastně píšu?

16. března 2012 v 17:15 | El
Ou yeah (nebo jak se to píše)! Pátek! Pro většinu z nás to znamená to, že začíná slastný víkend ale pro mě ne. Mě totiž už začal. Ha! Z absolutně nevysvětlitelných důvodů nám škola dala volno, takže se muselo stát něco takového, jako že naše školní koza bude mít trojčata, nebo leguána unesli mimozemšťané. Koza tedy vypadá, že by ty tročata mohla mít, nebo je tak tlustá, to já nevím. A leguán...který mimozemšťan by kradl něco, co je zelené jako on a kývá hlavou, když k němu přijdeš? Já být na mimozemšťanově místě, tak ukradnu mě. Se mnou není moc práce, dejte mi do ruky knihu a Big Milk a celý den ode mě máte pokoj. Jo, a notebook taky není špatný... ale to sem nepatří.
Nějak se mi ten týden nepovedl. Pondělí a včerejšek sem si pěkně pobrečela, snad nejvíc za posledních několik měsíců a to vše v jednom týdnu. Jak se z těch věcí vyhrabu, to teda nevím a tím víc nad tím pořád přemýšlím. Včera, jak sem tak brečela do polštáře, tak sem si uvědomila, že vlastně není nikdo, komu bych se s tím mohla svěřit. Rodiče, ti jsou v tom zainteresovaní, jednoho bráchu to nezajímá, s druhým se o tom stydím mluvit a vím, jakou odpověď bych na to dostala, s jednou sestrou je to to samé, s druhou sestrou nemluvím, nejlepší kamarádka, té to nemůžu udělat, protože si myslím, že bychom se pak obě dvě cítily v té situaci trapně a taky jí tím nechci zatěžovat, prostě je to složité, a jiné lidi vlastně neznám. Ach, samozřejmě, je tu tenhle blog a několik opravdu velcie prima lidí, ale obávám se, že takovo uvěc snad ani na internet dát nemůžu, hrozně bych se styděla a nechci to o sobě příliš šířit. Takže sem se nakonec svěřila deníku, i když to není příliš ideální řešení, ale co se dá dělat. Spíš zamrzí takové zjištění, že se vlastně nikomu svěřit nemůžete, i když je kolem vás tolik lidí...

Jsi líná! Já vím...

4. března 2012 v 16:53 | El
Jak je to možné? Chápate to? To je už zase neděle? To snad není pravda. Po prázdninách a dvou víkendech se jde do školy se srdcem ztěžklým neuvěřitelným žalem. Prázdniny by vlastně neměly být, člověku je po nic akorát hůř, ale na co bychom se pak těšili? Měla sem tolik času an to udělat všechny domácí úkoly, ale samozřejmě, já blbec, je dělám dneska. Tedy, asi dvě hodiny sem se celkově učila, ale to je u mě docela na nic. Já si potřebuju sednout a biflovat se do skonání, jinak donesu zase pětky. Moment, to je vlastně normálka. Někdy si říkám, proč se tak snažím... Navíc sem udělala pěknou blbost. Máme v němčině prezentovat jednu pamatáku z našeho města a má to být na pět minut, přitom smíme použít jen pět neznámých slovíček. Já se to fakt snažila udělat, ale nešlo mi to, tak sem vlezle poprosila o pomoc geniální sestru mé neméně geniální nejlepší kamarádky, jestli by mi to za drobnější úplatek neudělala a ona souhlasila. Jenže ona je někdy trošku laxní, takže je neděle skoro večer a němčina pořád nikde. Jestli to nestihne, tak sem pěkně v háji. A co dělám já? Sedím tu u notebooku a nemůžu se dokopat k tomu, abych začala něco dělat. Maximálně sem si připravila do školy a učila se zeměpis, prakticky je to ale celkem na houby. Jak já tohle zvládnu, to by mě tedy zajímalo...

No...

28. února 2012 v 11:40 | El
Správný nadpis článku, co? Když já fakt nevím, jak mám to svoje řečnění pojmenovat, protože to snad ani nejde. Chci něco napsat, protože jsem už dlouho nic nesesmolila, ale nějak nevím, o čem psát, protože v mém životě se zrovna nic moc zajímavého neděje. Maximálně na mě jde jarní únava a jestli to existuje, tak i jarní deprese. A když to nebude existovat, tak sem to právě objevila. Válím se doma, jelikož mám jarní prázdniny a defakto nemám co dělat. Včera sem se pokoušela udělat prezentaci do němčiny a do angličtiny, ale prostě to nešlo, takže dneska to bezpodmínečně musím udělat. Když přijdu domů unavená z celého školního dne, tak je pro mě jednodušší dokopat se k učení, než když celý den nemám co na práci. Zrovna sem se vrátila z města, kde sme byli s mamkou nakupovat. Mamka dělá účetnictví mojí obvodní doktorce a já sem k ní potřebovala jít, tak sme tam šly spolu a potom sme byli nakupovat oblečení. Možná, že vám teď budu připadat jako socka, nebo tak, ale my skoro vždycky chodíme k vietnamcům. Jo, já vím, je to... spíš není to... Někdy se tam seženou pěkné věci, ale i tak je to strašně blbý pocit vůči ostatním "značkovým" lidem. Kupovala bych si to z kapesného, ale to je skoro nulové, takže mám hold smůlu. Šaty do tanečních jsme ale naštěstí jely vybírat do normálního butiku a nějaké pěkné úlovky mám. Bohužel mi ale většinou tu pěkné nesedí. Buď do nich mám velký zadek, nebo malá prsa. Super...

Zápis do tanečních

21. února 2012 v 20:08 | El
Dneska ve čtyři hodiny odpoledne sem vytáhla svého značně brblajícího bratra a vyrazila na zápis do tanečních. Všichni ze třídy, kteří se do tanečních chystali, vyrazili společně, ale mě se nějak nezamlouvala představa, že bych se svou třídou měla trávit více než nezbytně nutnou dobu, a tak sem radši šla sama s bráchou. Sice sme tam pár lidí potkali, ale je to lepší, než kdybychom šli přes celé město v houfu jak...gympláci. Spousta lidí nás nemá ve městě ráda jen proto, že jsme "ti jakože nóbl" z gymnázia. Upřímně, mě je to celkem jedno. Stejně, i když už ve svém městě žiju patnáct let, tak se v něm zas tolik lidí neznám, takže nějaká moje pověst mi je celkem u... všichni víme. Když sme dorazili do tanečních školy a konečně vlezli do správné místnosti, tak mě překvapilo, kolik stejně starých lidí, kteří se chtějí kulturně vzdělat, v okresu máme. Ten počet mě trošku vyděsil, až sem měla chuť vyocuvat. Nějak mi nedošlo, před kolika lidmi ze sebe budu dělat blbce. Kolik holek bude protáčet oči vsloup až uvidí mé šaty a to, jak sem se poprala s účesem. Ba co hůř, kolik to uvidí těch tvorů z Marsu! S kolika podivnými tvory budu tančit... zachraňte mě!

Jak je to dlouho?

15. února 2012 v 17:16 | El
V poslední době nemám vůbec na nic čas. V pondělí sem byla nějaká zkleslá, tak sem se jen trochu učila a šla spát prakticky po večerníčku, protože kdo spí, nemyslí. V úterý máme školu jen do dvanácti, jenže pak sem měla dvouhodinové doučování matiky, které mě, popravdě, málem zabilo. Profesorka ke které chodím, je strašně hodná a milá starší paní a opravdu umí učit, jen kdyby nemluvila tak...strašně...pomalu. Jak kdybych byla úplně blbá. No, ikdyž...:D Ale je fakt, že za ty dvě hodiny sem se toho naučila víc, než za poslední měsíc. Zítra tam jdu znova, takže se připravuju na neskonalé psychické vyčerpání, protože školu mám do čtyř a pak jdu rovnou k ní, takže budu pořád v zápřahu a domů přijdu někdy v sedm hodin večer. To se leda tak najím, vykoupu a půjdu spát. No a dneska sme končili taky ve dvanáct, takže sem se domů dostala kolem ejdné hodiny a od té doby sem vlastně pořád na počítači. Čím víc volného času mám, tím míň se učím. Když přijdu domů v pět, tak se normálně učit jdu, ale když přijdu po obědě, tak an to celý den nesáhnu. Sem já to lenoch, co? Radši se tu nebudu moc vykecávat a půjdu udělat alespoň ty úkoly na matiku...

Žárlivý bratr

9. února 2012 v 20:53 | El
Nějak sem se od lenivého víkendu dopracovala ke čtvrtku večer a k dalšímu nudnému a lenivému víkendu mě dělí jen přežít pátek. Vzhledem k tomu, že nemáme němčinu, to nebude tak hrozné. Fakt v ní strašně plavu a stejně je to i v matice, takže každý den trávím podstatnou část svého volného času s německou gramatikou, rovnicemi a grafy. Sama nedokážu uvěřit tomu, že najednou ve škole zabírám jako husky na sněžném závodě. Taky už mi z toho věčného počítání trošku hrabe, ale to už hrabalo před tím, takže to zas taková změna není. Ale opravdu se na ten víkend těším, snad si trošku oddechnu, i když se musím učit na slepou mapu, ty fakt nesnáším. Ale proč vlastně píšu tyhle žvásty... věřili byste, že žárlivou scénu vám může udělat vlastní dvojče? Já teda do dneška ne. Je to takové zamotanější. Jelikož sem dlouho chyběla, tak toho mám hodně zameškáno a musím dohánět učení. Ve třídě máme takového typického šprta, prostě jak z filmu - silnější, snaživý, chytrý, profesoři ho mají rádi... no a je i trošku mimo. Vždycky, když se třídě kdokoliv baví o učení, se k němu nacpe a dělá hrozně chytrého. Ale já ho mám ráda, on je strašně hodný a ochotný vždycky pomoct. Není divu, že je u mé lavice každou hcvíli, protože ví, že pokaždé potřebuju s něčím pomoct. A to se nelíbí mému bráchovi, doteď jedinému učiteli. Prostě žárlí. O volné hodině se se mnou Vlasta učil chemii a to bratra naštvalo tak, že mi vyseknul žárlivou scénu hodnou americké telenovely. Prý buť on, nebo Vlasta. Neskutečný :D

Taneční

1. února 2012 v 13:36 | El
Uvědmila jsem si, že na tomhle blogu vlastně nikdo ani neví, kdo jsem. Jak se jmenuju, kolik mi je, jakou barvu ponožek nosím... Takové ty základní údaje jsem sem nechtěla psát proto, že nechci aby se tahle stránka nějak dostala do povědomí v mé třídě, nebo aby se o ní dozvěděli rodiče a tak. A později, když mi sem začali přispívat stále stejní lidé a já je začala mit v oblibě, tak sem se zase bála, že když řeknu kupříkladu svůj věk, tak mě to jen dekraduje. Nejsem si jistá, kolik si myslíte, že mi je, ale dneska to říct musím a chci, protože chci napsat článek o mém, dalo by se říci specifickém dívčím problému, a to jsou tanční. Jo, je mi patnáct. Skoro. To sem škvrně, co? Já, čtrnáctka si tady vylívám srdce, jsem ta holka, která přece neví nic o životě, takže asi dělá ze svých maličkých starostí celosvětové problémy. Jenže je fakt, že já si věci nepřibarvuju, prostě mi takové přijdou. Ale řekla bych, že takhle to má každá holka v tomhle věku. To by mě zajímalo, co ste třeba měli ve čtrnácti za starosti vy. Třeba já teď hrozně řeším ty taneční. S kamarádkou jsme se už o tom bavily, protože každá chodíme na jinou školu, takže se pokusíme zařídit si to tak, abychom chodily ve stejnou dobu a viděly se víc, než nám tvrdá rodičovská ruka dovolí. Ona má už dávno partnera, což mě trošku mrzí, protože sem si vždycky tak nějak (bůchví proč) malovala, že kluka budu mít první, ten bude mít nejlepšího kamaráda a ten se stane jejím klukem. Hold představy osmileté holky :) Do tanečních se může jít i bez partnera, ale mám strach, že až se řekne věta "Pánové, zadejte se", tak mě všichni obloukem oběhnou a ten poslední, který na mě zbyde, se bude tvářit jako...no, však víte. Jedinou možností se mi tedy jeví přemluvit své milované dvojčátko, které by se mnou šlo. Už k tomu mám slušně nakročeno, včera při obědě řekl, že když si dojdu přidat a dám mu svou porci (bylo knedlo, vepřo, zelo a on si byl už dvakrát přidat), tak se mnou půjde. Zbývá jen ho k tomu dokopat. Lidi, já se tak těším na ty šaty!!!

Kdo má pořád vymýšlet nadpisy?!

21. ledna 2012 v 17:12 | El
Sedím tu doma, koukám do počítače a připadám si tak nějak nekulturně. Teda, nevím, jak to říct, ale tak nějak nepatřičně. Vy jste si nikdy nepřipadali tak jako mizerně, s pocitem, že všechno na co sáhnete se pokazí? Já si to uvědomuji čím dál víc a to zvlášť když piju tenhle čaj co mi mamka koupila na uklidněnou. Ta budoucnost se rýsuje nějak špatně, tahy jsou úplně jinak, než bych chtěla. Jenže nemám gumu. Nevím, jak vrátit zpět to, co sem udělala. Asi už jen můžu pokračovat dál v tomhle zkaženém výkresu, plný chyb a nedorozumění. Od té doby, co se vědomě snažím napravit tu paseku, se to kazí čím dál víc. Už se bojím o cokoliv se pokusit, protože při neopatrnosti by se to nakonec zřítilo jak domeček z karet.
Možná je to způsobené tím, že sem se tak moc upla na změnu, jinak vážně nevím. Když po sobě čtu to, co sem napsala, tak mi to přijde jako docela horor, ale tak zlé to zas není. Každý má asi chvilky, kdy se cítí mizerně. A že já tohle dost znám. Ale to je zase jiná kapitola, kapitola, kterou nerada rozebírám. Sem já to ale složitý člověk... Přijďte mě někdo rozveselit do té chumelenice...!




Zdroj obrázku zde

Školní kolotoč

18. ledna 2012 v 16:40 | El
Špatné je, pokud onemocníte a chybíte třeba týden ve škole. Já mám v tomhle výhodu, protože s bráchou chodíme do stejné třídy, takže se to doma v pohodě doučím. Horší ale je, když chybíte třeba tři týdny, ale když chybíte tři měsíce, to je teprve něco. To práve zažívám já. Vlastně sem během těch třech měsících byla třikrát ve škole, ale myslím, že to mi to nijak neusnadňuje. Češtinu zvládám, ta je v pohodě, angličtina víceméně taky, fyzika, děják a takové věci taky ještě jdou, ale ta matika, chemie a hlavně němčina, to je absolutní hrůza. Z matiky zítra píšeme a já nemám šanci dostat nic lepšího, než pětku. Jak se mám naučt novou látku souběžně s tou starou? Tu současnou nemůžu pochopit, protože sem se ještě nedoučila předcházející, takže se jí musím naučit první, jenže to mi nezbude čas na tu novou. Je to kolotoč a já nevím, jak z něj vystoupit. Sice mám od doktorů zakázáno se přetěžovat, ale ten týden co sem už doma nedělám nic jiného, než se učím, učím a učím. Jediné oddechnutí bylo když sem byla na chvíli s kamarádkou, ale jinak nic. Mám z toho hrozný guláš a už očekávám to, že prostě prolítnu. Já, ta základková premiantka. Bože, to bych do sebe fakt neřekla. Buď propadnu z němčiny, nebo z matiky, ale spíš z té němčiny. Ono vám nepřidá, když vám profesor nadává, jak jste pitomí, neučíte se a tak podobně. Kdybycho měli tu profesorku jako minulý rok, tak bych z toho alespoň nebyla tak vynervovaná, jako sem teď. Měla bych se jít učit. Spíš musím. Sice dostanu pětku, ale nebudu mít špatné svědomí, že sem se na to neučila. Alespoň sem trošku upustila páru, jinak bych se ze všeho zbláznila...

Konečný návrat

12. ledna 2012 v 15:37 | El
S konečnou platností mohu ohlásit, že dnešní den se plně vracím do služby blogera, který si už tak zvykl na své teplé místěčko v síti, že už by jí neopustil za nic na světě. Ne, vážně, konečně jsem doma, konečně jsem u počítače a hlavně, konečně je tu moje drahá postýlka. Tyhle tři měsíce, kdy sem byla víceméně pořád pryč, mi daly dost zabrat. Vždycky mi takové moje "výlety" pocuchají nervy tak, že už je snad lepš zůstat doma. Přemýšlela sem o tom, co bych sem kromě svých výžbleptů mohla dávat i něco jiného a moje nápady se stále točily kolem toho "říct nebo neříct". Víte, ono je težké mluvit o problémech s lidmi, které znáte, na kterých vám byť i nejpovrchněji záleží, ale mluvit s lidmi, kteří jsou vám ukradejí, je strašně jednoduché. No, a tak mě napadlo, že bych sem vlastně napsala, co se dělo, co sem dělala uplynulé poslední tři roky, ale zase mi přijde, že to hrozně hrtím a dělám z toho takovou aféry, přsto, že jsou to problémy jedné puberťačky. Co myslíte vy, měla bych to sem dát, nebo budete radši, když se budu zajímat o svůj aktuální, víceméně nezážvný život té -násctileté holky, která tu situoavala skoro rok?

Ježiš, to už je rok 2012?

1. ledna 2012 v 18:41 | El
Přijde mi to jako měsíc, kdy jsme slavili příchod roku 2011 a najednou si doma připíjíme na rod další. Strašně rychle to uteklo, možná až příliš rychle. Za minulý rok jsem nasekala spoustu chyb a udělala mnoho přešlapů, ale nedá se říct, že by to bylo špatné. Potkaly mě i zajímavé a pěkné věci, jako třeba že se můj pejsek konečně naučila sednout a že to je pořádný výkon. Ostatním členům rodiny se taky nevedlo zrovna nejlépe a řekla bych, že nejhůř to odnesl taťka. Je závodním lomu a někkdy před létem jednomu neopatrnému dělníkovi utrhl stoj ruku. Chudák taťka nevěděl, jestli nepůjde sedět, mohl třeba něco přehlédnout a pak by za to mohl on. Pro nás pro všechny to bylo dost těžké, takže jsem i tak trochu ráda, že ten smolný rok je za námi a pokusím se špatně hrát optimistku a budu s nadějí hledět do dnů dalších. A co vy? Jak jste spokojení s právě odešlým rokem?
Sem děsně ospalá, takže to rychle ukončím takovým sdělením: příští dva až tři týdny tu nebudu z důvodu téhož jako u mých minulých nepřítomností. Snad se sem už brzy vrátím na trvalo.
Pac a pusu
....
To byl vtip
 
 

Reklama