Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Deník

Reiki...už zase?!

29. prosince 2011 v 22:43 | El
Někteří pravidelní čtenáři výplodů mé (doslova) choré mysli si snad ještě pamatují, že jsem napsala tento a tento příspěvek na podobné téma a to je reiki. Odpoledne jsem se k mé úlevě vrátila a relativně zdravá. Nedávno jsem zjistila, že celou tuhle "reiki akci" zařídila moje teta, která si nejspíš dala za úkol udělat z celé rodiny duchovní ozasenstvo, což se jí - zatím - nedaří. Je to moje milovaná tetička a mám ji moc ráda, takže jí vůbec nazazlívám, že mě dopoledne dotáhla k té ženské. Přece jenom, snaží se mi pomoct. Zvykla jsem si teď spát až do osmi hodin, což je naprostá nehorásnost, dneska sme ale už v půl deváté měli být v Podkrkonoší a to není právě nejblíž. V autě sem byla dost omámená, jelikož mi napsali prášky na nespavost, které zapůsobily velmi dobře, takže sem celou cestu prospala na bráchově koleni, protože jinak se mi spalo příšerně. Dojeli sme se spožděním, takže teta už nás prozváněla a hnala nás k té Jakžesejmenuje. Popravdě, z celého tříhodinového sezení si pamatuji tři věci : Za prvé, ten jorkšírek, který tam pořád loudil pohlazení byl vážně k sežrání a to i přes to, že sem spíš na velké psy. Za druhé, ta ženská mluví víc sprostě než můj bratr a polovina kluků od nás ze třídy. A za třetí, hrozně mě iritovalo ten její způsob mluvy. Vždycky dávala hrozně přehaný důraz na určité slabiky. Třeba to její "výýpal" mi zní v hlavě doteď. Jo a mimochodem, nepijte šípkový čaj, je vážně hnusný.I když to vypadá jako že to bylo hrozné, našly se tam věci, které byli určitě důležité a to nejenom pro mě, ale i pro vás a všechny lidi na této planetě. Každý má nějaké problémy, ale jak je všechny řešit stejně? Je to hrozně jednoduché - stačí myslet pozitivně, protože myšlenka není nic jiného, než energie. A energie podle zákona fyziky nemizí, jen se přeměňuje, takže tím jak myslíme, můžeme měnit nejenom svůj malý svět, ale i ten velký. To je zrovna věc, které já osobně věřím. A to hodně.

Povánoční pohodička

26. prosince 2011 v 10:09 | El
Tenhle člávek je důležitý, i když v něm vlastně nic důležitého nebo zajímavého není. Není zajímavý svým obsahem, úpravou nebo enormním obsahem pravopisných chyb a překlepů. Důležitý je tím, že je je to první článek, který jsem napsala na SKVĚLÉM A ÚŽASNÉM NOTEBOOKU! Ach pane Bože, už je to tady, ta skvěle propracovaná technická hračka je tu. Nemůžu tomu uvěřit. Touchpad jemný jako satén, obrazovka s nejlepším rozlišením, podmanivá světélka svítící z jeho různých otvorů (nehledejte v tom nic perverzního) a božsky čistý zvuk. To je on. Pan Bůček. Ano, správně, to není překlep, opravdu se jmenuje pan Bůček. Jak sem na to přišla? Pokud to někdo ví, tak mi dejte vědět, protože fakt netuším, odkud to vzniklo. Kdybych ho pojmenovala třeba nanuk Míša, tak to pochopím, protože ho miluju, ale bůček, který nesnáším? To mi nějak nejde do hlavy. Skvělý článek, že? Snažím se dělat rozbor své mysli, za který by mě určitě pan Freud pěkně seřval. Ale co, stejně tohohle pána moc nemusím. Nepřijde vám krapet přitažené za vlasy, že podle něj se všechno točí jen kolem sexu? Mě to teda normální nepřijde. Zas sem malinko odbočila. Ještě sem se chtěla pochlubit, co mi Ježíšek nadělil. Mám krásný nový batoh do školy, penál, mycí gel na obličej, suchý šampon, takže si teď už nemusím vlasy mýt denně, knížku o teenagerech, pásek, příšerné tričko, knihu o lidském těle a kalendář klubu BSP (bernských salašnických prů). Vím, že si to vůbec nezasloužím, tenhle rok se mi moc nepovedl. Cítím se trochu provinile, že i přes to, co se semlelo jsem toho tolik dostala. Vím, že si to ani trochu nezasloužím. Všíchni se mi snaží tak pomoct a já ne a ne se pohnout z místa.
A co vy? Copak vám Ježura nadělil?

Tak trochu do větru

15. prosince 2011 v 17:14 | El
Sedím tady u počítače a najednou nějak nevím, co napsat. Přijde mi tak vzdálené, co jsem sedala ke klávesnici s jasnou myšlenkou co napsat a slova se ze mě sypala tak, že sem o nich ani pořádně nepřemýšlela. Ráda bych napsala něco o tom, jaký byl poslední týden, poslední měsíc, ale vlastně nemohu. Nevím, jestli bych chtěla, nebo ne. Je to všechno tak zamotané a spletené, já fakt nevím, co mám dělat. To, co se teď děje, mě vlastně provází už skoro čtyři roky. Jednou, nebo dvakrát do roka vždycky takhle zmizím, ale v mém okolí to není žádné tajemství, kde jsem a proč. Toho lituju, přála bych si, aby o tom věděli jen ti nejbližší. Je to stejné jako když se vám stane něco opravdu trapného. Taky nechcete, aby se to šířilo dál, do vaší třídy, školy, ulice. Tohle je dost podobné. Možná je to taky trapné. Asi právě proto to nechci napsat, sdělit to někomu jinému než rodině. Kdybych teď šla třeba na lide.cz, nebo kamkoliv na chat, klidně bych to tam napsala, ale teď, když sem si k tomuhle blogu pěstovala téměř rok vztah, když mám opravdu ráda všechny ty blogery, co mi tady přispívají komentáře a když si jich neskonale vážím, tak to prostě nejde. Nejde to sem napsat. Nechci ztratit tohle místečko, kam můžu zajít vyplakat se, sdělit svoje úspěchy nebo jen bezduše tlachat o úplných zbytečnostech. Teď si asi myslíte, bůchví co sem neprovedla, že? Ale mrtvolu u mě ještě nehledejte, zas tak hrozně to není. Možná to celé není tak hrozné, ale já se za to stydím. Moc. Vím, že to sem jednou napíšu. Vlastně mě i trochu zajímá, jak to berou ostatní lidé. Jestli jim to přijde trapné, nebo ne. Jenže minimálně dnes na to nejsem připravená. Možná na Vánoce, o prázdninách. Ale jednou určitě...

Zpět. Ale na chvíli.

2. prosince 2011 v 21:24 | El
Páni. Dva měsíce. Dva měsíce sem nebyla na tomhle blogu a to je co říct. Tak dlouho jsem nenavštívila blogy žádných mých přispěvovatelek, ale ne schválně, nebo z lenosti či nedostatku času. Je v tom bohužel něco většího, něco, co bych sem tak moc chtěla napsat, ale nejde to. Okolí to docela bere, ale nevím, jak by ste se k tomu postavili vy, moji blogoví přátelé. Nejsem připravená to říct, mám příliš velký strach, že by ste se ke mně obrátili zády a ohrnuli byste nos. Nechci ztratit tenhle svět, kde se můžu vypsat a vykřičet ven svoje pocity, starosti a problémy. Paradoxně ten můj největší problém sem napsat nemůžu, i kdyý bych chtěla. Je to všechno tak strašně obtížné a já vlastně nevím, co sem psát, když nemůžu říct kde sem se celé dva měsíce toulala a nevím, kdy mě cesta zase zavede domů k rodině a k internetu. Celá ta situace je pro mě obtížná, ale musím bojovat a jít dál. Už kvůli rodině. Asi to takhle zní divně a myslíte si bůchví co sem udělala nebo co se stalo. Ale nebojte, nikoho sem nezabila :). Jen jsem prostě byla dlouho pryč a nevím, kdy se zase ukážu. Nejradši bych byla, kdybych mohla poslední dva měsíce smazat a navždy je zapomenout, ale ono to nejde. A nejspíš ty další měsíce nebudou o nic lepší. Doufám, že sem jen zbytečně pesimistická a vidím to moc černě. Chtěla bych to změnit, ale to taky nejde, prostě nic není tak jednoduché, jak bych chtěla. Někdy si říkám, jestli to má vůbec nějakou cenu, ta moje snaha všechno urovnat a dát život sobě i rodině do pořádku. Nedokážu na to najít odpvěď a tak se jen tak plácám stále v tom samém a chodím do kola. Pořád dělám ty stejné chyby, ale překážky jsou tak dobře maskované, že si jich mnohdy nevšimnu. Je málo lidí, kterým se můžu svěřit a není nikdo, kdo by mi poradil. Na tohle jsem jen já sama a jestli to nedokážu srovnat já, tak už to nepřísluší nikomu. Svoje chyby by člověk měl napravit sám. Jenže já nevím, jestli to dokážu...

Reiki podruhé. Doufám, že naposledy.

8. října 2011 v 17:02 | El
Tak sem dnes, vážení, byla na první oficální hodině reiki, na které mě moje předrahá maminka zapsala. Mám z toho takový divný pocit, prostě mi přijde, že je to strašlivě zbytečně, a za tu tisícovku co stojí jedno sezení, bych si mohla nakoupit spoustu užitečných věcí. Takhle od té "reikistky" odcházím s certifikátem a nulovými znalostmi. A co se tam dělo?
Nejdřív, po vášnivé debatě té ženské a mamky, kdy si skákaly obě do řeči a vedly diskusi o tom, jestli jde nádor zlikvidovat makrobiotickou straovu, sem se dozvěděla, co to vlastně to reiki je a kdo ho založil. Byl to nějaký chlápek, co kvůli tomu 21 dní meditoval na Hoře poznání a nejedl. Tak trošku blázen. A přijde mi, že to k ničemu nevedlo. Pak mě zasvětila do učení, to znamená, že mi pouštěla relaxační hudbu a já měla ruce alá modlitba, zavřené oči a ona nade mnou dělala klikyháky. Teda, alespoň říkala, že je bude dělat. Ptala se mě, jestli cítím změnu. Po záporné odpovědi vypadala velice zmateně a radši rychle přešla k probírání čaker a vět, které mi mají zajistit ochranu nebo ozdarvit jídlo, když teda jím "ty příšerné mléčné výrobky". Pardon, ale na chaluhy, co mi nabízela, chuť nemám. Nakonec sem skoro dvě hodiny ležela na dece na zemi, mluvila sem se svým andělem a čistila si čakry. Říkala, že to mám dělat každý den, ale dvě hodiny fakt nemám. Tak to asi dost odbudu (pokud to vůbec budu dělat), ale lepší něco, než nic, že? Máme tam jít někdy v listopadu a já se nemohu zbavit myšlenek, kolik svetrů bych měla za dva tisíce korun. Svetry a mikiny jsou totiž u mě nedostatkovým zbožím. Jako ostatně zelá skupina oblečení. No jo, rodičům to hold nepřidje důležité.
Jinak se mám, no celkem dobře. Zažila sem strašlivou hodinu s jedním profesorem, a když sem zjistila, že ho máme další den, tak sem se radši hodila marod. Udělala sem to teprve podruhé v životě a rozhodně absencí nelituju. Nejsem hold zrovna vzorná holka. Nevím, jak budu přispívat příští týden, přijede totiž student z Německa na výměnný pobyt. Rodiče nám ale alespoň budou platit pizzy, plavánía tenis.

Reiki?

1. října 2011 v 20:10 | El
Tak sem, vážení, zažila podivný týden. Jednak bylo volno, kterého je jak šafránu. Strávila sem ho (jak jinak) jenom prací, protože přes týden se prostě všechny úkoly nestihnou. Dodělala sem konečně prezentaci na němčinu, kterou se máme naučit nazpaměť, ale na to já kašlu. Vím, že bych se jen nervovala a k ničemu by to nevedlo. Jsem absolutně smířená s tím, že z toho nebude dobrá známka. Ale je lepší mít čtyřku, než být týden ve stresu z toho, že se to učím několik hodin a k ničemu to nevede. Už mám odskoušené, že když se na něco učím, nikdy mi to nevyjde. Důkazem toho jsou čtyři předešlé písemky z matiky, které dopadly až na samé dno. A ejhle, jednou se na to vykašlu a mám dvojku. Život je prostě někdy strašně nespravedlivý.
Doma je to teď taky docela dobré, až na můj příšerný průšvih v pondělí, u kterého sem si myslela, že se z něj nevyhrabu. Nebudu ho tady rozebírat, protože je opravdu velice osobní a navíc nikoho nechci zahlcovat takovými blbostmi. K mému obrovskému překpavení se doma teméř nic nedělo a taťka mě nepověsil za kotníky ke stropu, jak sem čekala. Dokonce se přišlo i na to, že sem rozbila židli protože sem blba s bratrem a té se ulomilo jedno kolečko. Měla sem parádní štěstí, normálně bych za ty kotníky už fakt visela. Druhý den na to, se mě táta ptal, co chci k Vánocům na odpověď notebook oznámil, že pokud se budu chovat slušně tak ho možná dostanu. Což znamená, že ho mám skoro v kapse. Jupí! Sice mám počítač, ale příliš na něj nechodím, protože brácha nebývá často doma a ten jeho je mnohem lepší, takže se nacpu k němu. Takhle bych nemusela zatěžovat jeho i sebe hádkami o místo u obrazovky. A navíc, strašně mě láká představa, že si budu moct zalést do postele a v klidu pracovat v teplíčku. Takže to mi zvedlo náladu po tom, co sem se s téměř konečnou platností dozvěděla, že dostaneme na němčinu nejhoršího učitele z celé školy. No...super.
Taky sem byla v pátek v domělé "poradně". Bylo mi oznámeno, že mi ta ženská co to vede pomůže zlepšit známky ve škole, zlepšit paměť a takové věci. Vůbec nerozumím tomu, proč mi to doma řekli, když to nebyla ani za mák pravda. Ve skutečnosti sem šla za nějakou, no, nevím jak to nazvat. Prostě se zajímá o duchovno, čakry, reiki a takové věci. Samozřejmě sem byla vyjukaná jak veverka, protože tohle sem nečekala. Pět minut mě tam nutila opakovat pořád dokolečka jednu větu abych ze sebe dostala negativní energii a rovnou mě přihlásila na sezení reiki, nějaké zasvěcení nebo co. Ještě mi bylo zděleno, že sem indigové dítě a proto mi nikdo nerozumí. Opravdu super. Takže sem se nic nedozvěděla a ani mi nikdo neporadil. Navíc k té ženské budu chodit každý týden nebo měsíc, to sem nějak nepostřehla. Já nemám nic proti takovým věcem, dokonce se o to i zajímám, ale dost mě to zaskočilo. Možná se ale ukáže, že to bude fajn.
Tak, a teď se půjdu naučit ty zpropadené okresy na slepou mapu. Odkládám to už dva týdny.

Cože?!

28. září 2011 v 9:34 | El
čera byl takový zvláštní den. V úterý máme jen čtyři hodiny, což je super, navíc nemáme němčinu. Pak jdu na klavír, ten mi náladu trochu rozhodil, protože svojí učitelku moc nemusím. Ona je taková...dost rázná. Očekává ode mě hru hodnou virtuóza, ale já sem prostě na nástroje takové poleno (a to chci hrát ještě na housle) a ani jiskřičku talentu ze mě nevykřeše. Já, jakožto osoba citlivá sem se u ní pod nátlakem už několikrát rozbrečela, což jí vždycky smyje ten rozlícený obličej a dělá ze sebe největší kamarádku, což mě snad štve víc, než když na mě ječí. V tom se nápadně podobá mému tátovi. Tuhle se na mě naštval kvůli dárkům na Vánoce (u nás se vždycky řeší už v září nebo říjnu, často dražší dárky dostaneme s bráchou už s notným předstihem) a teď je na mě příšerně hodný a leze mi, s prominutím, do zadku. nesnáším to. V tohle případě si neumím vybrat, jestli je lepší, když je na mě úlisně milý, nebo když doma panuje tichá hádka.

Když sem se vrátila domů, tak mi mamka oznámila dvě zprávy, z toho jednu opravdu nepříjemnou. Budu chodit na doučování z matiky k naší třídní. Strašně mě tím naštvala. Já samozřejmě chci mít dobré známky a ať dělám co dělám, nedaří se mi to, ale doučování u naší matikářky? Děkuji, nechci. Mamka si myslí, že mi vadí ten punc blbečka, co chodí na doučko, mě ale spíš vadí to, že profesorka konečně shledá, že sem opravdu naprosto tupá. A to tedy sem. Vůbec nic si z matiky nepamatuju, ať dělám co dělám. S tím souvisí její druhá zpráva a to ta, že v pátek jdu do nějaké poradny nebo co, kde mi pomůžou lépe se učit. Asi to bude něco na způsob pedagodicko-psychologického poradenství, jestli to nebude ono. Nevím ,co si mám o tom myslet. Asi to stejně k ničemu nebude. Možná jen zjistí, že sem nějak retardovaná, nebo něco podobného. Na celém včerejšku tak bylo dobré jen to, že mi mamka sama do sebe nabídla, že mi nechá napsat papír abych nemusela na tělák. Nechápu, co se s ní stalo, že dobrovolně slyšela mé nadávky na tělocvik a zařídila mi u mé obvodní, které dělá účetnictví takovou zprávu. Alespoň něco dobrého. Bohužel ale hned po tělocviku budu mít to doučování, takže budu dvě hodiny jen tak tvrdnout ve škole. Doufám, že tam nebudu chodit moc dlouho...

Housle

23. září 2011 v 17:06 | El
Ve středu, když sem byla na hodině klavíru, sem konečně dokopala učitelku k tomu, aby zavolala jedné své kamarádce v ZUŠce, protože mi slíbila, že mě nějak protlačí na housle. Nemyslím si, že by bylo tak jednoduché, aby mě vzali, protože mi už (bohužel) není šest let a nejdu poprvé do školy. Prostě, čím je člověk starší, tím je těžší začít hrát na hudební nástoroj. Obecně, taky ste si určitě všimli, že malým dětem jde třeba skvěle pexeso nebo se naučí velmi ryvhle plavat nebo lyžovat. Prostě mají paměť jak sloni. Právě z toho důvodu je těžké aby se náctiletý vůbec dostal na pořadník v ZUŠce. Naštěstí, já mám někdy fakt štěstí. Učitelka mi to domluvila na dnešek, což mi udělalo radost ze dvou důvodů. Za prvné, v pátek bych případnou hodinu skvěle stíhala a mám pak na cvičení celý víkend, navíc nikam nespěchám a za druhé, mám alespoň hodinu na to, abych se viděla se svou úžasnou kamarádkou, kterou mám k vzteku od rodičů zakázanou jako špatný vliv. Učitelka houslí mi přijde strašlivě milá, je to úplně jiná třída než ta moje na klavír. Když sme se tak nějak představily a ona si ujasnila, co po ní vlastně chci, tak zkoušela, jaký mám vlasdtně hudební sluch. Chtěla po mě zpívat! Já samozřejmě zpívat ani trošku neumím a moc dobře o sobě vím, že je moje vyluzované zvuky jsou strašně falešné. Ale Světe div se, jí to tak nepřišlo. Buď sem vážně dobrá, nebo je hluchá a nebo mi nechce zdělit tu krutou pravdu. Ale na tom nesejde. Prostě se to tak nějak dohodlo až k tomu, že mi půjčí školní housle a zatím k ní budu chodit v jejím volném čase a bonus k tomu je, že za to nic nechce. Takže sem po douhé době za něco strašně moc ráda, i když mám pochybnosti, jestli sem udělala dobře, jestli mi to půjde a jestli mě to bude bavit. Jasně, že tohle zvažuju až po tom, co sem duělala tak zásadní krok. Myslím ale, že toho litovat nebudu. Doufám, že toho nebude litovat i ta učitelka :)

Výměnný pobyt

19. září 2011 v 17:08 | El
Vrátila sem se z opravdu dlouhého a nudného dne ve škole, kde sem schytala pětku z němčiny (útěchou mi může být, že nejlepší známka byla trojka a třídní šprtka dostala za čtyři) a zrovna čekám, kdy mi napíše můj výměnný student z německa. Mám dojem, že sem na blog už něco o výměnném pobytu psala a pravděpodobně to nebylo nic pěkného. Momentálně sem svůj názor přeorientovala na trochu pozitivnější notu. Ve středu jsme si měli vybrat své němce podle kritérií, které jsme mohli doma splnit a samozřejmě i podle sympatií, které jen člověk může získat z fotky. My s bráchou máme ubytovávat dva němce, nakonec nám ale mamka povolila jen jednoho, takže můj němec je ubytovaný u jednoho blbce ze třídy, který není schopný se semnou domluvit na tom, kolik mu mám zaplatit za těch pár rohlíků, co u něj sní a jestli se o něj budu vůbec starat, protože němcům máme odpoledne zařizovat program. Profesorka říkala, že ti lidé, kteří ubytují někomu němce, mu vlastně umožní jet do Německa, já ale přesto nechápu, jestli do toho německa vůbec pojedu, protože tam jedou i ti, kteří jsou z francouské půlky třídy a ubytují u sebe němce. Docela by mě mrzelo, kdybych tam nejela a štve mě, že nevím, na čem sem. Ale já sem ze své podstaty dost stydlivá, takže se profesorky prostě nezeptám, i kdybych měla umřít.Navíc sem si ktomu něci už stihla udělat jakýs takýs povrchní vztah, protože sme si spolu pěkně zanadávali na nový ěškolní rok a profesory. U něho bych ale ubytovaná asi nebyla, protože ve většině státech ctí pravidlo bontonu, takže holky s kluky nemíchají. A je to možná dobře, protože nějaká němka pro mě s mou jazykovou bariérou bude mít nejspíš větší pochopení než německý výrostek.

No bezva...

15. září 2011 v 18:03 | El
Divím se, že ještě žiju. Ve škole je to teď strašný frmol, dneska sme kupříkladu psali čtyři testy a to jen dějepis se mi povedl, protože máme skvělého profesora, který roztříhal test a kousky zadání rozložil po třídě, takže sme měli asi deset minut na to, zjistit si všechny odpovědi. Sice smrdí, šilhá a jeho dech zabíjí, ale na učení je dobrej. Testy má ale příšerně těžký. Brácha s ním vždycky o bod vyhraje a dostane za jedna. U mě to bohužel moc nejde. I když většinu opíšu od něj, protože náš profesor má tu úžasnou vlastnost, že je taky poloslepý. Bohužel, jiní profesoři na operaci očí jít nepotřebují a navíc nám dělají testy na skupiny, takže opsat matiku vážně nejde. A to bych potřebovala jako sůl, mám už dvě pětky. A to sem se učila víc než bratr, který má trojku a jedničku! Život není fér!
Jinak mi dny plynou po hektické učící vlně, kdy člověk prostě nemá čas jít na internet, natož psát články na blog. Když ale obětuje čas na pitomé učení chemie, tak se to určitě vyplatí. Na tu se stejně nestihnu naučit, takže svojí skupině tu prezentaci zkazím. Koho by ale zajímalo, jak získalo svůj název morfium?
Poprvé za celou dobu, co chodím na gympl, si musíme vést čtenářské deníky. Sice sem to jeden rok dělala v páté třídě, ale teď už jsou ty nároky samozřejmě o dost vyšší. Navíc jsou tam knížky, které se mi moc číst nechce, protože já sem spíš na dlouhé romány a ne na povídky nebo J.Verna. Bohužel si ani nemůžeme zvolit nějaké knížky, takže hold musím číst to, co dostanu. Kdyby to byly knížky k maturitě,tak ani neceknu, ale takhle mi to přijde jako ztráta času. Ale co se dá dělat.

Zakažte stres!

11. září 2011 v 11:34 | El
Neřekla bych, že škola bude fakt tak hrozná, jak se na první pohled zdálo. Teda, pro zatím. Když je týden tak po škole defakto nedělám nic jiného, než že se učím a dělám hromadu úkolů, co nám naložili, ale na známkách to prostě vidět není. Ve čtvrtek jsme psali opakovací test a já nad tím strávila přes čtyři hodiny. A hádejte, co sem dostala. Ano, správně, za pět. Mám chuť se na to vykašlat, i když bych to po první neúspěchu neměla vzdávat. Začínám si o sobě myslet, že jsem asi opravdu blbá, když i po celodenním učení dostanu stejně špatnou známku. Alespoň mám čisté svědomí v tom směru, že něco dělám. Bohužel si o mě asi profesorka musí myslet, že vůbec nic nedělám. Naštěstí mám na třídní profesorku štěstí, chápe totiž, že mi matika faktr nejde a proto mě nenutí, abych šla počítat k tabuli. Vyvolává mě jen ve vyjmečných situacích, az což sem jí vděčná. Na ostatní profesory ale už takové štěstí nemám. V pátek sem se dozvěděla, že na fámu, že profesorka němčiny je těhotná něco je. Celou hodinu jsem jí koukala na břicho a modlila se, aby byla jen tlustá. Houby! Není! Určitě dostaneme jednoho z těch dvou raplů co zbyli ve výběru. Tímhle tempem z němčiny nejen propadnu, ale zhroutím se zní. To ten školní rok hezky začíná.

Četla sem si svoje poslední články a zařekla sem se, že si už nebudu tolik stěžovat. Jak je vidět, nedodržela sem to :D

Tak se tady učím převyprávět text v angličtině a do toho si pouštím Hallelujah. Nemůžu se ale soustředit, pořád musím sledovat ty blbosti, co dělá Shrek s oslíkem a když to dojde k dávení chlupů u kocoura, tak se mi všechno vykouří z hlavy :)

Zpropadený školní rok

4. září 2011 v 12:31 | El
Tak mám za sebou první dva dny školy. Hrozně sem se těšila na víkend, protože sem ze školy i po pár hodinách byla unavená a hlavně sem cítila, že se to na mě všechno valí a myslela sem si, že ze mě nervozita z učení a všechny ty úkoly přes víkend spadnou a já si odpočinu. Houby. Samozřejmě. Teď tu sedím a žaludek se mi nervozitou z bůhvíčeho kroutí jak žížala až je mi z toho blbě. Sem zvědavá jak tenhle rok zvládnu. Dostali jsme několik nových profesorů a vždycky je to změna k horšímu. Na chemii jsme dostali takového hubeného plešatícího skrčka, co nám hned ze začátku oznámil, že "není žádný začátečník, tak ať si nevyskakujeme" a celou hodinu mluvil o svých požadavcích na nás a pravidlech ve třídě, kterou si krásně přivlastnil. Zeměpis, to je snad ještě horší. Před tím jsme měli úplně úžasného učitele, kterému opravdu záleželo na tom, jestli všechno chápeme a klidně tu samou látku vysvětlil desetkrát. Teď sem dostali profesora, který je spíš na matiku, takže se připravuju na to, že budeme počítat objemy planet a rozlohy zemí. Pamatuju si, že ještě v primě při projektovém dni jednu půlku třídy nazýval "tu méně retardovanou". Prostě hrůza. Se svou odolností vůči výtkám a ponižování si můžu rovnou z gymplu balit kufry. Do toho se šíří zvěsti, že naše němčinářka, která je nejhodnější na škole je těhotná a my dostaneme někoho jiného. Máme na výběr ze zástupkyně řiditele, to je špatná volba, ze zástupce řiditele, to je jeho horší volba a dalšího zástupce nevímčeho a to je nejhorší volba. Opravdu, lepší už to být nemůže. Vlastně může, ještě nám bylo sděleno, že v říjnu bude výměnný pobyt a já mám tu čest, že s bratrem nespíš ubytujeme dva němce a budeme se jim pět dnů starat o program. Já neumím německy! Ani slovo! A anglicky taky ne! Kdyby alespoň bratr neměl tréninky. Takhle padnou dva němci na mojí hlavu a já s nima budu muset chodit na bowling, který sem v životě nehrála. Naši rodiče jsou ovšem touto skutečností nadšení, takže se z toho nevykroutím. Bože, co mám kruci dělat?!

1.září

1. září 2011 v 12:22 | El

Už týden před dnešním dnem jsem měla bolesti břicha, což je divné, protože já se do školy obvykle po dvouměsíční pauze celkem těším. Tohle je poprvé, co bych radši vyzvracela snídani, než abych šla po takové dlouhé době do školy. Nakonec ta škola samotná ale nebyla tak hrozná. Měli sme zařazování nových studentů, a to je vždycky alespoň na hodinu. Letos to bylo přijímání na kosmonautský výcvik. Sem fakt vděčná, že když přijímali mě, tak to bylo "jen" do blázince a já nemusela dýchat hélium a pak číst před celou školou věty, které se mi po všech devadesáti adeptech nesmazatelně vryly do paměti. Moje třída musela jen ochutnat nějakou hnusnou kaši a nechat se vyfotit ve svěrací kazajce, ale jinak to šlo.

Třídní naštěstí vyvrátila všem obavy, že budeme mít nějaké sportovní hry a sbor dvakrát týdně až do šesti. Toho sem se docela obávala protože zpívat neumím a se sportem by to dopadlo snad ještě hůř. Bohužel sem ale potakala našeho nového chemikáře a musím říct, že sem snad v životě neviděla tak nepříjemného učitele. Asi se letos z jedničky z chemie zhorším na čtyřku, protože tenhle profesor po nás určitě nebude chtít dvacet vzorečků jako ta senilní učitelka před ním, která dělala jeden pokus třikrát a teploměr strkala do baňky zásadně druhým koncem.

Bohužel sem dneska nešla do ZUŠky ohledně zkoušky na housle. Ne že by se mi tam bůhví jak chtělo, ale už sem si přála to mít za sebou. Dokonce sem té mojí nové učitelce koupila i bonboniéru Milka! Takže jestli mě nepřijmou, tak si tu čokoládu nechám pro sebe.

Vše krásné jednou skončí

29. srpna 2011 v 13:48 | El

Včera byla poslední prázdninová neděle, ale můj mozek jaksi odmítá fakt, že ve čtvrtek se ráno probudí s tím, že hromadu příštích měsíců bude počítat rovnice, učit se němčinu a dělat rozbory vět. Odporná představa. Je to zvláštní, většinu prázdnin sem se na konci srpna už celkem těšila do školy, teď se mi ale vůbec nechce. Asi j to tím, že sem si první půlku vůbec neužila a necítím se ani nějak odpočatá a osvěžená. Včera mi táta říkal, že doufá, že se co se týče známek zlepším, ale já to moc na změnu nevidím. Jasně, že se budu učit víc, jenže se mnou to není tak jednoduché. U mě ta snaha prostě nestačí. Nejvíc mě pokaždé demoralizuje to, když se na testy učím víc než bratr a známka je stejně horší. To si pak často říkám, že to nemá cenu, že sem na gympl asi blbá a na jiné střední by to bylo lepší. Jenže se svým prospěchem bych se nikam nedostala. A asi bych nakonec ani nechtěla. Přece jenom, i když se mi to zdálo nemožné, tak mi gympl přirostl k srdci.

Už docela dlouhou dobu každý den kontroluji webové stránky školy, protože čekám, kdy se zveřejní rozvrh. Před pár dny sem se dočkala a musím říct, že by bylo lepší dozvědět se ho až ve škole a nezkazit si posledních pár dnů volna. Nechápu, jak nám mohli připravit něco tak příšerného a na první pohled mučícího, jako tenhle rozvrh. Schválně sem se koukla, kolik hodin měla minulý rok třída před námi a máme rozhodně víc. Navíc nám tam šoupli nějaké sportovní hry nebo co, takže máme v jeden den až do 18 hodin a z toho poslední dvě hodiny budeme lítat na hřišti za míčem. Co sem komu udělala?! Ještě ke všemu se bude rozvrh co pár měsíců kompletně měnit, takže je téměř nemožné vytvořit si nějaké mimoškolní aktivity. Sem zvědavá, jak to udělám s klavírem a houslemi, protože toho se vážně nemíním vzdát. Tenhle školní rok asi nebudou mé priority relativně dobré známky, ale to, jak přežít ve zdraví.

City a pocity

19. srpna 2011 v 14:23 | El
Ach jo. Zrovna sem se dozvěděla takovou zvláštní zprávu. Přítel mojí sestry se s ní rozešel a já mám v hlavě tak trochu zmatek, takže tady budu psát asi úplné nesmysly. Kromě toho se mi moje velevážená škeble tak divně motá, takže mám pocit, že za chvíli klávesnice bratrova počítače uvidí, co sem měla dneska k obědu.
Dneska dopoledne, když sem s bratrem na zahradě "hrála" badminton (mému výkonu se ani nedá říkat hraní) sem jen tak prohodila, že sestra tu už dlouho - takže asi tak tři dny- nebyla. No samozřejmě, jako naschvál se tu před chvílí objevila. No a právě při takové památeční chvíli, jako byla návštěva mého kutlochu a oslovení "Janísku, ahoj" sem se dozvěděla, že její přítel se s ní rozešel. Kdybych se to dozvěděla třeba v březnu,tak z toho měla možná takovou menší zlomyslnou radost, ale teď? Já nevím, co se semnou děje. Je mi jí vlastně i tak trochu líto. A to i přes to, že v sobě mám ten hrozný pocit vyvrhele rodiny a myslím, že za to může tak trochu ona. Všichni - táta, máma, bratr, ségřiny děti - ti všichni budí dojem velké, šťastné rodiny. Jenže já do ní, bohužel, nepatřím. Člověka to zamrzí, i když si říká, že mu na nich nějak moc nezáleží. Jenže to je blbost. Já si sice říkám, že se bez nich obejdu, když na mě táta křičí nebo mi mamka řekne, že sem egoistický sobec, ale není to pravda. Mám je strašně ráda a mrzí mě, že oni to nevidí. No, ale co se dá dělat. Teda, asi se něco dělat dá, ale já nevím co.
Takže shledávám, že možná ke své nevlastní sestře nechovám takovou nenávist, jak sem si myslela. No, nenávist je asi silné slovo. Vlastně pořádně nevím, jaké slovo se na to hodí. Je to zvláštní, vždycky sem se považovala za člověka velmi stálého co se týče myšlenek, citů, názorů a najednou tu píšu, že je mi mé sestry líto a přitom to není tak dávno, co sem po ní plivala žluč. Není ovšem vyloučeno, že za týden sem nenapíšu další hnusy o ní.

Samé podivnosti

16. srpna 2011 v 17:28 | El
U nás doma se teď dějí dost divné věci.
Brácha má teď skoro každý den fotbalový trénink a obvykle ho tam vozí táta, jenže ten teď nemá dovolenou, takže to padlo na mamku která pracuje doma. Včera ráno mi teda oznámila, že veze bráchu na fotbal a navrhla mi, že s ní můžu jet taky a když tak se stavíme v nějakých obchodech a koupí mi něco na sebe. To je samo o sobě dost divné, moje máma si myslí, že se za oblečení vyhazuje zbytečně moc peněz (ale oa sama má samozřejmě oblečení tak třikrát víc než já), takže sem si myslela, že mi chce oznámit nějakou hodně špatnou zprávu a tímhle si to u mě chce vyžehlit. A světe div se, ona se žádná apokalypsa nekonala! S mámou teda nakupuju dost nerada, pokaždé totiž vybírá věci, které se vůbec nelíbí a vykládá, že se potřebuju "nějak zvýraznit", takže to nemohlo dopadnout jinak, než sem na ní před kabinkou syčela, že jestli si teda mám koupit tu otřesnou minisukni, tak že můžeme jít rovnou domů. Navíc, moje máma má příšernou vlastnost a to tu, že mi s oblibou rozhrne celý závěs u kabiny a ptá se mě, jak mi to sedí. Samozřejmě ještě ani nejsem oblečená a půlka obchodu zírá na moje kalhotky. Vážně super! Ale asi to by ten nejlepší nákup na světě, na který mě máma vytáhla, protože mi nakoupila tolik věcí a za takové peníze, jako nikdy. Opravdu nechápu, co se to s ní děje. Ale ne že by mi to nějak vadilo...:)
Bohužel, dneska se zase předvedla. Šly sme na kontrolu k očnímu a opět se mi zhoršily oči, takže sme musely jít ještě k optikovy pro nové brýle. Já sem už u doktorky byla naštvaná, protože opět neprošel můj návrh na kontaktní čočky, prý to není pro oči dobré. Myslím ale, že doktorka pěkně kecá. Nechápu sice proč, ale není mi 5 let, abych se o čočky nedokázala starat. U optika to bylo ještě horší, máma mi pořád cpala otřesné brýle a zase vykládala, že se potřebuji "nějak zvýraznit". Z obchodu sem odcházela s vědomím, že si celý další rok ty brýle, ke kterým mě přemluvila, budu vyčítat.
Asi je to tou pubertou, že se doma tak často hádáme. Ale brácha to tak nemá. To sem zas já ta špatná?

Family trouble

8. srpna 2011 v 13:25 | El
Je neuvěřitelné, že už je polovina prázdnin za mnou. Člověk se na ně celý rok těší jak blázen a pak dny volna tak rychle utíkají. První den prázdnin sem si uvědělala seznam všeho, co chci do konce stihnou a zjišťuji, že sem neudělala téměř nic. Mám přečetých už několik knížek do školy ale to nejdůležitější - čtenářský deník - nemám. Mě baví číst a to strašně moc ale zapisovat děj, to je nehorázná nuda. Pokud chci ale alespoň něco splnit tak sebou musím hodit. Měla bych sem taky napsat nějakou tu knížku co sem přečetla, jenže lenost je strašná mrcha...Jakmile něco nemusím, tak to nedělám. Týká se to úplně všeho. Třeba sem dostala hromadu not pro klavír, které bych měla cvičit, ale za den k tomu sednu tak dvakrát na pět minut, rozčílím se, že mi to nejde a vykašlu se na to. Před učitelkou budu vypadat jako úplný tupec, že sem nezvládla ani pár blbých etud. A to sem chtěla začít hrát ještě na housle! Já! Nechápu, kam na ty nápady chodím.
Mamku dneska chytla divná nálada. Taková mě občas taky lapne a musím říct, že jí mám docela ráda. Mám vždycky strašnou chuť změnit něco na svém životě a to úplně cokoliv. Obvykle nalepím do pokoje spoustu plakátů, uklidím tam jak při velkém úklidu a celý den ležím v knížkách protože si umíním, že se zlepším ve škole. U mamky ale tahle nálada není zrovna k užitku, ona chce totiž obvykle měnit různé členy domácnosti. Dneska sme spolu sami doma, takže to padlo na mě. Vynadala mi za to, že mám příšerné vlasy a měla bych si je obarvit, že si dělám příliš málo účesů, můj styl oblékání je děsný a měla bych se začít malovat. Takže teď před počítam sedím zmalovaná s prominutím jak děvka a mám otřesný účes. Nejhorší je, když se mě mamka snaží nacpat do oblečení, které se jí zdá "in". Vypadám po tom ještě hůř, než když se oblékám sama. Takové tričko s flitry které je nad pupík, to je něco pro mojí mámu. Ještě že mě nedonutila jít s ní nakupovat! Děsím se toho, kdy přijede bratr protože ze mě bude mít dalšího půl roku nehoráznou srandu. Tím bohužel dnešní mamčina kreativní nálada nekončí. Její kamarádka (té bych nejradši zakroutila krkem) pořádá přehlídku klobouků, na kterou nutně potřebuje pár modelek. A co udělala moje maminka? Smoazřejmě se mě ani nezeptala a přihlásila mě tam! Vůbec nevím, co budu dělat ale rozhodně nebudu jak šašek předvádět klobouky. Musím vymyslet, jak se z toho vyvléknout. Zatím mě jen napadlo zlomit si nohu...

Jenom na skok

23. července 2011 v 17:03 | El
Uf! Když se koukám na datum posledního přidaného článku, e mi z toho docela smutno. Vážně mě mrzí, že jsem tenhle blog musela opustit na takhle dlouhou dobu, a že ho bohužel ještě opustit musím. Opravdu sem celé tyhle prázdniny neplánovala vůbec tak, jak se vyvrbily. Samozřejmě že v tom mají prsty rodiče, to ale není omluva pro to, že to tady chátrá.
Pokusím se tedy alespoň trochu vysvětlit, co se teď vlastně děje.
Doma se to spustilo ještě před tím, než se pod naši střechu dostal ten veledůležitý cár papíru-vysvědčení. Jsou oba co se týče školy velice zvídaví (kteří rodiče ne...) takže moje nevalné výsledky byli známé již s předstihem. Ono je ale něco jiného vědět je a něco jiného je vidět je vytištěné na úředním dokumentu. Takže okamžitě přiletěly zákazy typu "nesmíš, ani náhodou, nepočítej s..." a příkazy "musíš, okamžitě, dělej". Něco podobného už zažilo spousta lidí. Takže ještě před koncem školního roku sem byla poslána z domu, nejspíš abycvh zpytovala svědomí nebo abych se začala učit jako kdybych měla den před maturitou a nechala všechno na poslední chvíli. Očekávala sem, že je to za pár dní přejde, konec konců, není zas tak nenormální že rodičům na konci školního roku rupnou nervy. Jenže ono to nepřešlo a teď máme skoro půlku prázdnin a já se po měsíci dostávám na chvíli k počítači a pomalu už ani neumím psát písmenka, protože sem zvyklá jen na číslíčka, případně x či y když počítám matiku. Je to fakt lekce, příští rok ze sebe dostanu maximum, abych nemusela vytoužené dva měsíce prázdnin trávit tím, že se učím víc jak ve školním roce. A to že mám špatné známky neznamená, že na školu kašlu. Jen mi prostě nejde matika a fyzika. Ale to snad spoustě lidem, ne? Hlavně že nepropadám.
Takže při stručném vylíčení mé situace mi samotné dochází, že to takhle nemůže trvat příůiš dlouho a i při své spíše tišší povaze se asi vzbouřím. Divím se, že nejsem ještě o chlebu a vodě. Nejsem si jistá, jestli domácí vojna k něčemu bude a jestli mě třeba nepošlou do nějakého výchovného ústavu, ale už sem z toho unavená víc, než sem kdy byla. Život je pes. Ale něco s tím dělat musím.
Taky se mse vám chtěla omluvit, že sem o sobě tak dlouhou dobu nedala vědět, moc mě to mrzí a pokusím se se vojí situací něco udělat, pak snad bude vše jako dřív. Zatím opravdu netuším, kdy se opět ozvu.

Arrivederci

15. června 2011 v 12:50 | El
Mám pocit, že tyhle prázdniny budou za trest. Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale fakt chci, aby už bylo kruci září! Nechci zažít tyhle příšené dva měsíce, těch osm týdnů, těch šedesát dnů. Radši bych se na všechno vykašalala a ještě chvíli zůstala ve škole, alespoň chvíli, ikdyž je to taky hrozný. Zvlášť v poslední době mě to už nebaví, a to mi škola nikdy moc nevadila. Ale jak se všechno horší, tak člověka už nebaví nic. Teda alespoň to je můj případ, přecházm od jedné věci k druhé a u ničeho nezůstanu. Musím doufat, že se to zlepší, protože když už ty prázdniny budou tak nudné, chci se alespoň připravovat do školy, jelikož tohle vysvěčení bude vážně otřesné. Překvapuje mě, že rodičům to moc nevadí. Čekala sem, že až začnu domů nosit horší známky než jedničky, maximálně jedna minus, přestanou mě brát jako tu hodnou dcerušku. A ono nic. Ale ne, že by mi to vadilo :D Moje ségra mi asi v deseti letech dala knížku o tom, jak si vychovat rodiče. Pamatuju si, že v části věnované školním výsledkům byla rada, že máme soustavně nosit špatné známky a tím si rodiče vycvičíme. A když náhodou přineseme známku lepší, budou radostí bez sebe. Ne, že bych se nějak snažila je vychovat ale ono to vážně funguje :D Ale nemám se čím chlubit, ty moje výsledky si nikdo za rámeček nedá. Ale každý hold nemůže být geniální. Jak říká naše češtinářka "pokud nám něco nejde, dáváme ostatním velký dar tím, že oni můžou ukázat, jak jsou v tom dobří". Problém je, že obvykle sem já jedna z nejhorších, kdo teda ukazuje mě, jak sem v nečem dobrá? Asi mi hold jde jen to, že mi nic nejde. Taky dobrý...
Ale nechme toho stěžování. Tíhle článkem se s vámi všemi, s tímhle blogem, touhle stránkou a touhle klávesnicí (a jistěže myší) loučím. Absolutně netuším, kdy se tu zas objevím, možná za dva týdny, možná za měsíc. Hned jak přijdu, dám o sobě vědět, a mrknu se ke všem milým přispěvovatelům, co je u nich nového. Tak se držte, v tohle nespravedlivém světě:)

A všechno je v...

9. června 2011 v 16:32 | El
Tak to je doopravdy výborné. Naprosto skvělé. Věděla sem, že tyhle prázdniny budou dost nudné a nezajímavé. Ale že budou až takhle, s prominutím v prdeli, to sem si vážně nemyslela.
Zrovna nemusím lidi, kteří si pořád na něco stěžují. Momentálně je mi to ale jedno, klidně si budu stěžovat až do aleluja a tak dlouho, jak budu chtít. Když už teda nic jiného. Vlastně ani nechápu, proč to sem píšu, když nechci říct pravou podstatu celého problému, a tak tu asi celou dobu budu plácat nářky na ten krutý a nespravedlivý svět. Jenže co taky plácat, když žiju tak strašně nudně, že už to možná víc nejde. Taky máte někdy ten pocit, že je všechno pořád stejné a nic se neděje? U mě je ten problém, že když už se teda něco stane, tak zase nemám náladu do čehokoli se pouštět. Mě se hold náhoda nezavděčí. To mi připomělo, že sem zrovna před pár dny dočetla opět Twilight. Nejsem nějaká přehananá fanynka, vlastně se o to moc nezajímám, jen sem chtěla vědět, co je na tom tak zajímavého. Ale to teď nechci rozebírat. Jen mě zaujalo, že Bella je naprosto tuctovým příkladem hrdinů, kteří jsou naprosto obyčejní, ne-li podprůměrní svými vlastnostmi a schopnostmi a vzhledem si také moc nezadají. Kdyby se někde spočítalo, jaká je pravděpodobnost, že takovou tuctovku potká něco neobyčejného, nejspíš by všichni průměráci měli za partnery upíry, rodiče byli ve skutečnosti zachránci světa a on sám by jim v tom měl pomáhat, protože to jako jediný se svojí supertajnou schopností zvládne. Tak už by to konečně mohlo potakat i mě. Alespoň ta supervlastnost.
Jo, mimochodem, kdyby to někoho zajímalo, tak z toho, že prázdniny budou děsné výplývá, že asi tak od příštího čtvrtka tu nejspíš minimálně dva týdny nepřibyde žádný článek. Někdo by napsal, že se to tu "pozastavuje", ale já přece nemám žádný "Cool bloQísek", takže to berte prostě tak, že sem třeba letěla na okružnou cestu Mléčnou dráhou :)

Neuvěřitelné!

2. června 2011 v 16:39 | El
Myslím, že nějaký lump přehodil všechny kalendáře na světě, protože přece není možné, aby byl už červen! Vždyť ještě před pár týdny začínal školní rok, nedávno byli Vánoce a přece není možné, abych měla narozeniny už před měsícem! Mám pocit, že sem za tenhle školní rok neudělala vůbec nic, co sem chtěla, a nějak sem nezvládla udělat ani to, co bych udělat měla. O prázdninách sem si říkala, že začnu chodit běhat, přečtu ty a ty knihy, začnu psát to a to, naučím konečně svého pesana nějaké jiné povely než "Piškot!" a tak dále a tak dále... Sem snad jediná, kdo naprosto podělal tenhle ročník školy, těhlě 10 měsíců? Projevím svou sobeckou tvář, a budu doufat, že ne.
Teď se dějí divné věci. Moje vlastní mamka (pokud se mezitím nevyměnila s nějakým svým skrytým identickým dvojčtem) mi napíše absolutně dobrovolně omluvenku na celý školní den. Naprosto neuvěřitelné! A to mě teď nechala chodit do školy s angínou a takovým kašlem, že i moje jinak klidná učitelka na výtvarku po mě loupala očima a div mě nevyrazila ze třídy, jak sem jí chrchlala do výkladu. A můj cholerický bratr mi div jdnu neubalil, když se musel potřetí zeptat fyzikářky, co že to říkala, když sem do toho pokaždé (jistěže omylem) začala kašlat. Jo, život je pes. Ale přesto se dějí zázraky. Dostala sem totiž trojku z matiky! Bože, konečně si zaregistroval svou úžasnou, hodnou, pilnou a milující ovečku. Díky ti! Zato si ale nakukal dějepisáři, že si za rok zasloužím krásnou dvojku. Žádnou krásnou dvojku, chci jedničku s odřenýma ušima! A taky že jí dostanu. Ukradnu někomu ze třídy desky s pracovníma listama a přepíšu je na svoje jméno, jelikož sem to celý rok tak trochu flákala a listy házela do koše - nebyli totiž nikdy potřeba, jelikož úžasná, hodná, pilná a milující ovečka měla z dějáku vždycky jedničku. A jestli i češtinářka s tou jedničkou cukne, tak já asi nakopu do... Klidně bych to napsala, ale beru si příklad ze svojí hrozně intelektuálně založené kamarádky a nemluvím sprostě. Vždycky mi to ale nějak uklouzne, a to nejsem zrovna sprostá. Hold na svojí Ann nemám, to je prostě machřice nad machřice...:D

Prázdné kecy

25. května 2011 v 14:20 | El
Bohužel (pro mě), u nás na gymplu končí maturity, takže se náš rozvrh vrací relativně do normálnu. Což je docela blbý, protože doteď sme měli třeba matematiku poskrovnu a němčina s češtinou skoro nebyly, takže sem si nemohla kazit známky. Letos mi totiž s češtiny vychází jednička, takže čím míň hodin bude, tím míň bude testů a tím míň případných špatných známek, které by to celé ještě mohly rozhodit. To bych fakt nerada, jinak mám vcelku dost blbý známky, takže čeština je mezi nimy takový malý světlý bod. Navíc, když nebudeme mít hodiny, učitelka nás nemůže pořádně připravovat na slohovou práci, která by u mě specielně dopadla asi bídně, takže bychom jí nepsali. Zjistila sem totiž, že prostě nedokážu napsat úvahu. Mám sklon myšlenky rozebírat tak, jak jdou za sebou, takže dost neučesaně. Když sem si jí psala nanečisto, zjistila sem, že sem se v půlce naprosto odklonila od tématu. To se mi stává docela často, pamatuju si, že sem kvůli tomu ještě v dávných dobách v primě dostala dvojku. Nejsem prostě ten typ, co by dokázal psát na povel. Já si píšu kdy se mi chce, a co se mi chce. Navíc nemám potřebu sdělovat své neintimnější myšlenky na téma"Potraty=genocida". Tohle téma si určitě vymyslela kvůli tomu, že naše škola se zase zapojila do osvětového projektu nebo co, dneska, když sem šla domů, byli na plotech kolem budovy nalepené plakáty právě o potratech. Krev mi zrovna nevadí, ale ty obrázky, ty byli vážně nechutné. Byli tam dokonce i obrázky těch malých dětských tělíček (ale vůbec to jako dítě nevypadlo) těsně po zákroku. To bylo fakt hnusný. Celý tenhle projekt se mi vlastně ani trochu nezamlouvá, je to přece volba každé ženy. Neříkám, že s tím souhlasím, vzít život nevinnému člověku je zvěrstvo, ale co když se někdy nedá nic jiného dělat, že? Když je třeba žena znásilněná, tak je snad jasné, že se jí bude jen hnusit ta představa, že má v břiše dítě násilníka. Stejně potraty moc časté nejsou, tak nechápu, proč se lidi nestarají o větší a závažnější problémy...
Já se třeba starám, o větší a závažnější problémy. Řeším, jestli se mám zúčastnit jedné literární soutěže, co nám dneska ukazovala profesorka. Asi je to blbost, ale pořád na mě významně koukala. Nechápu proč, podle mě si o mě myslí, že sem úplná slepice, zvlášť po tom, co sme měli začít psát kousek té úvahy a já napsala úplnou blbost. Museli bychom jí práce, co cheme poslat donést ukázat, takže by viděla co sem spatlala a to bych vážně nerada. Takže ještě uvidím, jak se rozhodnu, vlastněz toho celého nekouká nic dobrého.

Bractea

18. května 2011 v 18:07 | El
Poslední dobou často přemýšlím nad tím, co semnou bude dál.
Znáte ten pocit, že se vám všechno sype pod rukama? Že to, na co sáhnete, se pokaždé pokazí? Já ho znám taky.
Když sem šla na gyml, což je teda už pěkných pár dní zamnou, myslela sem si, že na něj jdu proto, že na něj mám. Že mám na to, mít dobré známky, být dobrá, zvládat všechny úkoly a nakonec pokračovat i na tu VŠ, kterou si zvolím. Jenže ono se mi to nějak nedaří. Snažila sem se, podávat vždycky dobré výkony, ale když se tak rozhlídnu, zjišťuju, že ve třídě patřím mezi tu horší polovinu. Mezi tu horší polovinu! Já! Není to tak, že bych si o sobě bůchvíco myslela, jen mě to udivuje. Nechápu, co se děje, proč sem se poslední rok tak strašně zhoršila...Je sice fakt, že teď doma máme nějaké problémy, ale to není omluva na to, že teď skoro propadám z matiky, a budu mít co dělat, abych to vůbec nějak zvládla. A když to zvládnu, ještě pořád mě čeká maturita z matiky, a ještě takovým debilním stylem. Tak mi držte palce, ať to přežiju!

Hapy brzdaj tů jů!

5. května 2011 v 17:53 | El
Každé ráno je krvavé střetnutí snílkovy duše s realitou. Horší to ale bývá, pokud vám vaše maminka s nadšením v hlase oznámí "Jak se vyspal můj osalvenec? Poslední probuzení v tomhle věku!"
Asi je to klišé, že narozeniny mají všichni rádi. Mám pocit, že tohle už moc neplatí. Alespoň lidé v mé třídě z narozenin nikdy nejsou tak odvázaní, jak by asi chtěli jejich maminky. Narozeniny sem měla ráda jen jako malá, už si moc nepamatuju, kdy sem si vlastně začala uvědomovat přibývající povinnosti které se načítali stejně jako můj věk. Když mi bylo 12, lidé mi říkali, že jsem hodně chytrá holčička. 5. května mi došlo, že mi teď možná tak řeknou, že jsem vcelku bystrá slečna, protože prostě od 13leté holky se čeká něco úplně jiného než od 12leté dívenky. Bída, co? Jeden jediný den, a najednou, když se seznámíte s někým novým a oznámíte mu svůj věk, jste vlastně někde naprosto jinde.
Letos to už vůbec bylo takové na houbiozní. Ještě mi není 18 let, ale každým rokem k tomu spěju a je to děsivé. Lidé ode mě stále víc a víc očekávají, že budu rozumná, že budu mít dobré známky, že začnu chodit na francouštinu a vyházím plyšáky z pokoje. Jenže to já absolutně nechci. Chci mít pořád občasné záblesky dětské naivity která se obejde bez pozdvyžených obočí, francouština by mě absolutně nebavila a je mi fuk že jí jednou budu potřebovat, známky už mít asi lepší nebudu a maturita je za dlouho, tak co bych si jimy teď přehraně stresovala a snažila se vylepšit nevylepšitelné a jestli mi někdo někdy šáhne na moji plyšovou psí rodinku, tak přísahám, že mu ukousnu ruku! A je mi jedno, že je to nedospělé chování!
Takže jediné dobré na narozeninách jsou vlastně dárky. Od mé přemilované sestřičky jsem dostala naušnice (made in she, jak překvapivé!), od brášky dvě celkem pěkná trička. Mamka mě donutila jít nakupovat s ní, takže bylo od začátku jasné, že to bude hrůza. Taky že byla. Cokoliv sem si vybrala, bylo zkritizováno jako nemoderní a hnusné, a jako doplněk k hanění mého vkusu bylo to, že se mě tradičně pokoušela narvat do malých kalhot a džín. Nejsem tlustá (nesnáším když o sobě kdokoli, kdo není očividně prostorově objemnější říká, že je tlustý. To bych vraždila.), ale cpát mě do minišortek a snažit se zapnout knoflíky, které div neuletí, to je děs. Takže nakonec sem odcházela z obchodu za výkřiků mé mamky, že se nejen oblékám příšerně, ale ještě k tomu kalhoty vypadají jak pytle. A pak se divila, že po nás celý obchod kouká...
Ještěže další narozeniny jsou až za rok!

Something like a...moje sestra!

1. května 2011 v 9:18 | El
Tak by mě zajímalo, jestli jsem doopravdy tak nepřejícná, zlá, vztahovačná a já nevím co ještě, jak mi to včera řekla mamka.
Celý včerejšek by se dal shrnout jednou větou, která by mi i po deseti letech zhruba řekla, jak sem se celý den měla.
Byla u nás moje sestra.
Bylo ode mně naivní myslet si, že alespoň na 30. dubna by si mohla dát pokoj. Jasně že si nedala. Máme přece velký dům, zahradu, ohniště a krásný altánek, tak co by něpřišli opéct si buřty a pobavit se? Na Vysoké se za vstup přece platí, a my jsme rodina. Není to super, jen tak i k někomu vlézt na 8 hodin 50 minut a zadarmo vyžrat půlku spíže?
Dobře, to už trošku přeháním, sem až moc kousavá. Ale co, tohle si stejně nikdo z mých příbuzných nikdy nepřečte.
Zažila sem nejhorší 30. duben mého života. Celý den sem se nemohla na nic soustředit, protože jsem prostě tušila, že oni přijdou. Ještě ke všemu měla přijít i moje druhá sestra, jenže tu mám moc ráda a děsila mě představa, že budou v jedné místnosti i s tou druhou. Protože Pavlínka mě jaksi svojí přítomností neodpuzuje a Šárka ano, což by mohl být značný problém. Navíc Pájiny děti jsou nehorázně roztomilé, kdežto Šárčiny ani omylem. Žel bohu, vrazili do baráku téměř na minutu stejně.
Ikdyž vlastně to bylo štěstí, koncentrovaná kyselina sírová byla zředěna neutrální kapalinou.
Od Páji sem dostala dárky k narozeninám, a až přehnaně sem jí děkovala a tvářila se strašně šťastně, aby Šárka viděla ten rozdíl, až mi dá nějaké hnusné korále co prodává. Teda, nejsou ošklivé, jen se mi k ničemu absolutně nehodí. A já jak nemám cit pro módu, tak u těch obřích náušnic vážně poznám, že se mi to nehodí k černé mikině. A navíc, jsou to ty dárky které patří do kategorie "Na, tohle už nepotřebuju". K minulým narozeninám mi dala růžové (!) naušnice ze kterých se loupal lak a k Vánocůlm mi dala držák na šperky, kterému se jedno ramenu nalomilo. Jistěže nečekám bůchvíjaké dary, vlastně od ní nechci absolutně nic ale dát mi něco, co je rozbité, případně jí to leží na skladě dva roky a je jasné že se to neprodá a myslet si, že mi to nedojde, to mi přijde jako z nějakého filmu o tchýních. Vždyť mi proboha mohla říct, že mi nic nedá, a hotovo. Bylo by to lepší.
Celý včerejšek nemohl zkončit jinak, než že se všichni bezvadně bavili až do noci a já byla zavřená u sebe v pokoji a už sem neměla co uklízet. Když sem naštvaná nebo mě něco mrzí, často si uklízím pokoj. Jenže v něm nikdy není dost velký bordel aby mi to vydrželo déle než půl hodiny. Ale nakonec sem to nějak přežila. Jenže za čtyři dny mám narozeniny, a to už ani mé nejvíc naivní já nemůže předpokládat, že by se tu neukázala s dalším otlučeným držákem.
Asi vypadám, jako ten nejnesnášenlivjěší člověk na světě, že? Jenže ikdyž sem píšu takovéhle věci, moje sestra si stále myslí, že jí mám docela ráda. Sice nejsem příliš přívětivá, ale zase není chytrá, ani normálně inteligentní, takže to vážně nepozná. Cha cha, je to tak divný pocit, poprvé v životě nemít někoho ráda a napsat o něm, že je idiot!
PS: Zmínila sem se o tom, že je nevlastní?
PPS: Ale ono je to vlastně jedno...
 
 

Reklama