Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Deník

Deník

24. dubna 2011 v 18:46 | El
Myslela sem si, že to nikdy neřeknu. Ale už je to tady. Nikdo mi nerozumí!
Sem osamělá, hloupá, ošklivá a nešikovná puberťačka. Blogový deníčku, poslouchej moje nářky.
Ale ne, zas tak hrozný to není. Jen mi vážně nikdo nerozumí. Naše učitelka na AJK (Konverzace v anglickém jazyce) nám zadala, že si musíme sehnat nějakou knížku v angličtině a začít si vést čtenářský deník. Čtení miluju a číst v angličtině mi přijde jako dobrý nápad. Ale vést si o tom i deník? Přijde mi, jako by si myslela, že na škole existuje jenom angličtina a že test z geometrie co straší speciálně mě je jen vymyšlený kostlivec ve skříni. Většina třídy to cítí podobně, což je svátek, my sme celkově kamarádi asi jako vejce s izotopovým mikroskopem. Jenže naše hromadné protesty nic nezměnily a profesorka nám na konci hodiny s milým úsměvem oznámila, že si na to máme pořídit pěkný deník. Z čehož se pro mě vyklubal neřešitelný problém. Díky tomu blbýmu deníku se už asi nani neodvážím jít do jednoho dobrého papírnictví ve městě, vypadal sem tam totiž při sháňce jak úplný idiot.
Ve čtvrtek sem po velkém nákupu zašla ještě pro ty deníky, protože sem si řekla, že pár gramů mi už ruce neutrhne. Miá paní prodavačka přede mně postavila hromady všelijakých zápisníků a já po dvou minutách přehrabování zaječela na celý obchod. Sice je to malý obchod ale to je jedno. Takhle se shodit před lidmy které vůbec neznám. Ale stálo to za to. Ona měla deník s houslema. Houslema! Chápete? HOUSLE! Já byla tak nehorázně šťastná, že sem ani nekoukala co sem vybrala bratrovi a letěla domů. Nakonec mi ale radost dost rychle opadla. Vždyť přece do takového deníku nemůžu psát něco, jako ČD a ještě k tomu v angličtině. To by bylo úplné znesvěcení. Takže už kolikátý den namáhám svou šedou kůru mozkovou, chodím po baráku s deníkem v ruce a každých pět minut se někoho ptám, jestli si myslí, že je blbost psát do hnědého deníku s notami a houslemi, s látkovou záložkou a krémovými listy čtenářák. Už tím všem okázale lezu na nervy a ignorují mě. Ale to je mi jedno, stejně sem se rozhodla, co s ním udělám, ale pořád mám výčitky, že do něj vůbec budu něco psát. Nejspíš ho pasuji na svůj "Oficiální deník". Asi dvakrát sem už zkošuela vést si deník, ale vydrželo mi to asi týden. Když budu psát do něčeho tak hezkého, budu muset popsat všechny stránky ikdyby se mi z toho dělalo nevolno. Nejsem geniální? No, asi ne, ale občasné záblesky selského rozumu by se u mě asi našly.

Praštěná radioaktivní muchomůrkou

17. dubna 2011 v 18:49 | El
Mám pocit, že začínám být mírně hysterická.
Celý tenhle týden byl vůbec nějaký divný. Cítím se jak feťák protože moje nálada je chvílemi na bodu varu Fahrenheitovi stupnice, kdy se směju naprostým blbostem a za několik minut se koupu v tekutém dusíku, hluboko pod bodem mrazu a štěkám na každého, kdo poruší mou osobní zónu minimálně tři metry odstupu. Okolí je na to naštěstí zvyklé, ale některým příbuzným už ze mě tečou nervy. To je totiž jediné co mi jde, naštvat lidi kolem sebe, vyčerpat je na pokraj nervového zhroucení a pak se ještě divit, copak že se jim to stalo, že vypadají nějak přejetě.
Taky zjišťuju, že geny mých rodičů, pedantských osob zaměřených na pořádek, se schopností vidět i neviditelné skvrny, se začínají projevovat. Já uhlazuju ubrusy, srovnávám záclony, rovnám knížky a bratra nutím, aby po sobě odnášel talíře co použije. Docela mě to děsí, na rodičích sem vždycky nesnášela ten přehnaný důraz na čistotu a pořádek, a najednou zjišťuju, že jim začínám být podobná. Přitom na mém seznamu "Co v dospělosti nedělat svým dětem" je jedna z vysoko postavených položek právě "Nechutné buzerování a pobízení k neustálému úklidu". Je docela bída vidět, že ze mě roste věrná kopie mé mamky s prachovkou z barvného peří v ruce.
K mému psychickému nepříliš dobrému rozpoložení se přidává i fakt, že co nevidět budu mít narozeniny. No jasně, narozeniny má každý rád. Jenže já ne. Nikdy sme doma nedělali oslavy, protože já nemám koho pozvat (a můj bratr ostatně taky ne, slavíme narozeniny ve stejný den, což je někdy dost otravné ale zároveň i výhra, nemusím "slavit" narozeniny i jiných členů rodiny příliš často). Někdy sem si představovala, jaké by to bylo, kdybych měla taky takovou kupu kamarádek jako mají všichni kolem mě, jak bych je pozvala k nám domů, udělala takovou tu pyžamovou párty, jak je vždycky ve filmech a koukaly bychom na nějaký film na který bychom měly zakázáno koukat. Jenže tohle se mi asi nikdy nesplní. Kamarádky vlastně téměř nemám a pochybuju, že nějaká by chtěla přijít k nám domů, pod dozor mých rodičů a do mého malého nevkusného pokojíčku. A vlastně je to dobře, já o to ani nestojím. Nakonec, sem se svými okolními vztahy mimo rodinu celkem spokojená, kamarádku mám a to dobrou, tak co řešit? A že se s ní vlastně nesmím vídat, to je jen detail.
Jo, takže prostě narozeniny nemám ráda. A navíc, moje starší nevlastn ísestra i se svojí rodinou se u nás začíná slušně zabydlovat. Takže na Čarodějnice u nás určitě bude, protože přece máme zahradu a narozeniny s námi jistě oslaví, sme přece jedna velká šťastná rodina. Mě z ní ale laskavě vynechte.

Aspoň že je hezky

10. dubna 2011 v 10:53 | El
Jednou na tu svojí lenost vážně dojedu. V pátek jsem si slíbila, že se budu o víkendu učit na velký test z matiky, udělám úkol do biologie, naučím se pojmy na češtinu, udělám blbý obrázek na IVT a konečně začnu cvičit na zkoušky z klavíru. Ty jsou sice ještě daleko, ale učitelka to po mě už vyžaduje protože je ze staré školy a chce se na takovou předpotopní věc jako zkoužky připravit s bůchvíjakým předstihem, abych jí neudělala ostudu. Samozřejmě, jak je mým zvykem, je neděle, a já nemám hotovou ani jednu z mého příšerně dlouhého seznamu povinností. Jenže já musím dostat dobrou známku z matiky, protože můj průměr je otřesný, musím udělat úkol do bižule protože chci letos dostat plný počet kreditů, musím se naučit pojmy na češtinu protože chci dostat na vysvědčení za 1, musím udělat super obrázek na IVT protože nechci před učitelem vypadat jako blbec (ikdyž si to o mě už myslí) a musím cvičit na zkoušky, protože klavír mě baví a chci v něm být dobrá. Na všechny tyhle úkoly mám už jen asi 5 hodin, pak musím jít na příšernou rodinnou oslavu narozenin jednomu chlápkovi, kterého skoro neznám a mamka by se "asi propadla hanbou, kdyby tam nešla moje dcera, bude tam celá rodina, tak tam prostě půjde a odmítám se o tom s ní dohadovat". Takže mám skvělé vyhlídky na odpoledne. Budu tam sedět, celou dobu žmoulat nechutný chlebíček s krevetovou pomazánkou, nutit bratra aby zabavil mojí neteř a synovce a přemýšlet o tom, jak je život děsný. Aspoň si budu moct v duchu hezky postěžovat!
Ještě se mi nechce jít se učit, takže tu budu ještě chvilku psát o blbostech. Mohla bych třeba rozebrat výměnný pobyt. Bude sice až za rok, ale němčinářka mě s ním slušně vyděsila. Prý bude muset každý student co si zvolil němčinu, jet příští rok do Německa tam ze sebe dělat šaška a ještě nejspíš i chodit do školy. Já tam umřu! Vždyť do teď neumím ani kváknout německy, natož abych rozuměla výkladu na hodinách, zeptala se, kde je koupelna, kolik je hodin, co bude k obědu a kde bude další hodina. Tam se prostě nedožiju ani jednoho dalšího rána. Vždyť třeba angličtinu se učím přes šestl let a mluvit skoro neumím, natož abych něco vyžbleptla německy.
A pak ten trapas, až přijede někdo z toho Německa k nám. Já neumím německy, bratr taky skoro ne, taťka už všechno zapoměl a mamka se vytasí maximálně s "Der, die, das, psí vocas". Vypadá to, že osoba z Něměcka u nás taky umře. Hold náš gympl se umí mezinárodně představit vždy jen v tom nejlepším světle. Stejně skvěle jako v pátek. Přijel k nám do školy orgchestr tvořený studenty z jedné střední školy v Americe. Náš pan ředitel, neumíc ani slovo anglicky, se je snažil uvítat příšerně špatně gramaticky utvořenými větami které si někde opsal z Google překladače. Tlumočník se jim prý někde ztratil takže do akce vyslal jednoho profesora angličtiny, zrovna toho největšího cvoka. Když hráli v aule, několik lidí se ze začátku strašně smálo, zajímalo by mě, co je tak zábavného na svkěle zahraných Slovanských tancích. Potlesk byl chvílemi dost vlažný a po vyzvání, že si s nimi klidně někdo může jít popovídat se nezvedl absolutně nikdo. A za to "velice milé a pohostinné přijetí" jsme do školní knihovny dostali několik knih o Kalifornii a učitelé trička a kšiltovky co nosil ten orchestr. Někdy mi je z naší školy vážně dost trapně...

To chce klid a hafany

23. března 2011 v 20:03 | El
Je to až zvláštní, jak mě vždycky vyhodí z klidu naprosté drobnosti, kdeždo závažné věci mě nechávají ledově klidnou. Řekla bych, že série několika velmi nepěkných známek z odporné vědy jménem matematika, nepochopení příšerností matičky fyziky a neustálé pletení frází jazyku našich zaobaných sousedů Němců mě sebere víc, než za 2 z chemie. Stejně tak ze neskutečně rozruším, proč na mě sakra ten kluk tak divně koukal, ale to, že mě před piktosekundou málem přejelo auto mě absolutně nezajímá. Stejně tak mě hrozně naštve škrtanec v sešitě literatury ale to, jak si vedu sešit již zmíněné fyziky je mi putna. Nejinak tomu bylo i dneska. Celý den byl plný vzteku, výčitek, slz ale semnou to nic moc neudělalo. Sem na to, koneckonců, už celkem zvyklá.
Ale přesto, teď večer, když je relativně klid, to na mě maličko padá a já vím, že je to moje chyba, že jsou kolem mě všichni skleslí a smutní. Jenže zatím příliš nevím, co s tím dělat a tak se jen uklidňuju. Třeba tím, že jdu ven a kouknu se na své dva krásné pejsky. Když zse začnou celí vlnit (to je specialita té mladší) radostí, vrtět ocasem, plést se pod nohy a koukat se tím nádherným, upřímným pohledem, který svedou jenom psy, je mi hned lépe.
Nádherné, že?

Nostalgie

12. března 2011 v 20:05 | El
Někdy mám pocit, že naše rodina se doopravdy vyžívá v oslavách. Sotva dva týdny od toho, co babička odešla, máme další oslavu. Teda, ne že by pohřeb byla oslava ale naše rodina tak pojme nakonec každou událost. Tentokrát to ale bylo veselejší, byli narozeniny. Ten věk už ale tak veselý nebyl, byli to šedesátiny jednoho mého strýčka. Mám těch příbuzných tolik, že někdy pořádně ani nevím, kdo se jak jmenuje. Takže když sme v klasické čtyřčlené sestavě dorazili do restaurace (dokonce sme ani nebloudili) byla sem překvapená, kdo že je ten oslavenec. Celou dobu sem si myslela, že je to někdo jiný.
Fakt mě mrzí, že sem tam neměla foťák protože ty dva dorty co dostal, doopravdy stály za to. Ani jeden nebyl sladký. Jeden byl velký traktor z paštiky a nějakého bůchvíčeho, tráva byla ze salámů a sýrů, a druhý dort byla podkova, z nějaké pomazánky a veky. Vypadalo to úžasně.
Můj bratr, byl jako neřízená střela. Viděl jídlo. A žral. Předtím mě upozornil, abych mu připomínala že nemá tolik jíst ale když sem se ho snažila ubránit od druhého talíře brambůrků, málem mi jednu natáhnul.
Byla to dost opulentní hostina. Šunková rolka, polévka, hlavní chod (to byli tři jídla na výběr), zákusek, pohár, řízky a samozřejmě spousta věcí okolo. Není divu že valná část mojí rodiny trpní minimálně nadváhou. Táta tam byl jeden z nejhubenějších mužů, a to má už taky nějaké to pivní břicho. Ale pořád to jde. Když se tak koukám na své příbuzné, děsím se toho, jak budu vypadat v šedesáti letech. Doufám že ne jako vejce na nožičkách...
Mám vzorného taťku, jako jediný z chlapů se neopil (toho pánbíčkáře nepočítám, ale ten si taky někdo slušně přihnul). Bratr se taky nějak extra nepustil do konzumace ředěného ethanolu, ale ten dost váží, s ním to nic moc nedělá. Mě se začala motat hlava už po přípitku, ale to byl to tím že to bylo na lačný žaludek. Teda doufám, zas taková padavka nejsem.
Nakonec sme byli třetí, kdo odjížděl. Museli sme prostě počkat, dokud neodejde někdo před námi, mě by to bylo hrozně blbý. odjíždět první. Z toho čekání sem byla dost nervózní, měli sme jet přes Nový Bidžov kde dneska byla nějaká ta demostrace nebo co. Hrozně sem to chtěla vidět, nějakou tu bitku, jako v televizi. Nevím proč, hrozně mě to lákalo, jakobych pak byla nějak důležitá, že sem to viděla. Takež sem nakonec byla mírně rozčarovaná, že se nic nekonalo. Taková škoda!

Jó, náš pan profesor...

8. března 2011 v 20:14 | El
Úterý není dobrý den. Máme hrozně hodin a navíc ještě potom musím na hudebku. Ne že by mě nebavilo hrát na klavír, jenže nesnáším stupnice a ty mi taky nejdou. Vždycky to zapomenu, zvlášť u těch blbých kde je jiný prstoklad a tak podobně. Body k dobru má ale úterek v tom, že každých 14 dní máma dvouhodinovku hudebky. Bůchví proč ale přijde mi, že mě má náš pan profesor docela rád. Alespoń po mě divně nekouká a vždycyk mi dal plný počet kreditů. Navíc, na hudebce je vždycky sranda. Máme totiž ve třídě kluky, kteří svojí pubertu prožívají na 120%.
Zrovna teď probíráme jazzovou hudbu a měli jsme si napsat zápis o nějaké zpěvačce.
Profesor: "Měla hlas přes tři oktávy, to není vůbec obvyklé, je to doopravdy hodně"
Student: "To už slyší jen psi"
V těhle hodinách si moje třída vůbec dost užívá. Hráli baseball s kytarou coby pálkou, hodili housku na stop namazanou stranou a nešla sundat nebo roztrhli polštář a pak jsme celou hodinu vysávali jeho obsah. Chudák učitel si s námi neví rady. Jednom klukovi dal 4 na vysvědčení, navrhl na trojku z chování a nic nepomohlo. Mám dojem, že mu jednou už dal dokonce facku. Jsme hold dost povedená třída a podle toho co sem slyšela i nejslabší ročník gymplu, máme dost bídné výsledky jak v známkách, tak v různých olympiádách. Není se čemu divit, v naší třídě jsou doopravdy samí cvoci.
Vlastně vůbec, někdy je celá naše škola pošahaná. Zrovna teď se zapojíme do Svazu chovatelů ovcí protože si koupíme dvě ovce kavkazké. Ty ale vypadají jako kozy. Taková škoda, těšila sem se na bílé chlupaté ovečky!
Ovce se prý kupují proto, že obyvatelé vilové čtvrti si stěžují, že traktůrek kterým školník seká trávu na zahradě je ruší, a tak si pořídíme ovce aby sme ekologicky řešili problém s trávou. A navíc, naše škola má kladný vztah k přírodě. Máme akvária, zimní zahradu, velký pozemek, dva leguány a v několika třídách i terárka s různou havětí. Bylo by fajn pořídit si ještě psa a stádo poníků!

"Vypadám jako bych šla na pohřeb. A jo, vždyť já jdu na pohřeb..."

1. března 2011 v 20:37 | El
Je úterý. Možná, že tenhle den by mohl vyhrát soutěž o nejhorší den v týdnu. Máme až do 16 hodin a pak mám klavír. Hodně špatné. Ale stejné je to i v pondělí, jen s tím rozdílem že máme ještě tělocvik. Jenže zase mám jen vcelku neškodnou nauku a ještě jdu za mojí milovanou kamarádkou z dětství. Takže úterý se přetahuje s pondělím o nejhorší den v týdnu. Asi to vyhraje.
Dneska sem do školy nešla protože byl naplánovaný pohřeb babičky. Neubránila sem se opovržedníhodnému pocitu že alespoň nemusím prožívat den ve škole s třemi testy a jít na klavír když neumím (opět) stupnici. Sem já to ale zvrhlík!
Babička bydlí v podkrkonoší takže to od nás byla hodinka cesty. Hrozně ráda jezdím autem, je to skvělá příležitost sedět celou hodinu a snít si o všem o čem chci. Normálně přes den nemůžu tolik snít a přemýšlet o všem co chci. Ale dělám to, zvláště při hodinách které mě nebaví a nesnáším je. Pak se nemůžu divit že mám z matiky tak špatné známky.
Jeli smena pohřeb celá rodina. Take já, mamka, táta, můj milovaný bratříček a má nemilovaná sestřička a její ještě méně milované děti. Jen ta představa že s nimy strávím téměř celýž den způsobila, že sem se v -5 stupních mírně zpotila. Nejprve sme jeli na pozemek, kde babička bydlela. Jsou tam dva opravdu hodně velké domy, velká zahrada, včelí úly, krávy, prasata a další miloučká zvířátka. Tm sme si dali něco jako "odpolední svačinku". Mám pocit, že naše rodina je hrozně na jídlo. Všechny emoce přetvářejí na zákusky, pití, domácí koláče a nejlepší medovinu. Pomalu si ani člověk nemůže kýchnout bez toho aby mu pod nos cpali právě hotovou sekanou (z vašeho oblíbeného prasátka).
Moje jindy věčně veselá teta nás přivítala s pláčem. Nevím co sem čekala ale tohle ne. Je to moje stále happy teta a najednou nás vítá s pláčem. Tak sem taky brečela. Potom sem vrhala opovržlivé pohledy na bratra, ten neuronil ani slzičku.
V kostele byla hrozná zima. Ještě větší než venku. To ale nebylo to nejhorší. Ani zdaleka ne. Stála tam totiž rakev. Mamka mi řekla, ať k ní jdu dát květinu co sme koupili. Ani nevím jak, klečela sem před tou rakví a hrozně brečela. Takhle sem nebrečela už několik let. Nešlo to zastavit, mamka mě musela sebrat ze země a odtáhnout do lavice. Přitom sama brečela, víc než já.
Ten kněz co to tam vedl byl fakt strašný. Byl to nějaký Polák nebo co, česky moc neuměl. Na začátku sem si myslela že mluví latinsky než mi došlo že komolí češtinu. Trvalo to asi hodinu, pořád sme vstávali a sedali si, podle toho jak nám řekl. Během toho sem neustále popotahovala, posmrkávala, otírala si slzy a snažila se příliš nekoukat na rakev, která byla dvě lavice před námi.
Kapela, která byla objednaná mi pěkně lezla na nervy. Když sme přišli na hřbitov, hráli dechovky. Proč proboha hrají dechovky? Sme na pohřbu, ne na veselici! Pak během toho co říkal farář, zpívali nějaké žalmy což bylo úplně otřesné. Nakoenc, když sme vyšli z kostela a šli za autem, co vezlo rakev, hráli smutné písničky. Z toho sem se rozbrečela ještě víc. Ale bylo to to nejlepší, co tam za ty peníze předvedli. Když babičku spouštěli do hrobu, házeli jsme na rakev větvičky nějakého jehličnanu. Nebo růže co donesli. Já samozřejmě vyfasovala větvičku, což mě mírně rozlatilo, chtěla sem prostě hodit růži.
Nakonec, po úmorném dvouhodinovém obřadu, dvěma hodinám cesty a čtyřech hodinách konzumování jídla sem se konečně dostala domů. Radši bych šla do školy i na klavír než abych tohle absolvovala ještě jednou.

*Smrk*

27. února 2011 v 19:48 | El
Někdy mi přijde, že sem hrozná citlivka. Když mi bylo deset let, jeli sme do školy a na silnici ležel mrtvý ježek. Brečela ssem. Když mi bylo jedenáct, umřel mi pískomil. Brečela sem. Slyšela sem poprvé jednu skladbu na housle. Brečela sem. Můj pes si po měsíci trénování konečně sedl. Brečela sem. Před několika dny mi umřela babička. Nebrečela sem.
Babička je tvrdohlavá. A v některých věcech hodně hrdá. Nechce aby jí někdo pomáhal když si myslí že to zvládne sama a v žádném případě nechce nikoho otravovat. Je jí (teda vlastně bylo) 88 let a skoro nechodí, má takové chodítko protože berle odmítla, když s nimy jednou spadla. Nikdo jí už nevyvrátil že když se to stalo jednou a ještě když šla ze schodů, tak že se to už nemusí stát. radši několik týdnů skoro nechodila a pak dostala chodítko. Jenže s tím chodítkem to taky nedopadlo slavně. Dělalo jí potíže se s ním naučit chodit, ona nemá moc ráda nové věci a těžko si na ně zvyká. Nakonec to ale zvládla (celé rodině už tekly nervy tak, že ani bazén by na to nestačil). Jenže opět se projevila babiččina povaha. Ona prostě nebude chodit na ten záchod co má hned u ložnice protože nefunguje a někdo by to ráno musel vynést. Ona prostě půjde na ten, který je do schodů a ještě je to na druhém konci domu. Spadla. A už nevstala.
Samozřejmě jí vzali do nemocnice kde zjistili, že má zlomený krček u nohy. Ani jí nechtěli vzít na operaci protože má nemocné srdce a odvápněné kosti. Nakoenc ale operovali a dopadlo to dobře. Když sme tam byli za tři dny po operaci, vypadala hrozně. Brečela sem.
Za dva týdny nato umřela. To sem nebrečela.
Je mi hrozně. Brečím u takových věcí jako je přejetý ježek (kterého ani osobně neznám) ale u vlastní babičky nebrečím. Vídala sem jí tak třikrát, čtyřikrát do roka ale to je jedno. Je to moje babička. Nemám žádnou jinou. Teď už nemám žádné prarodiče, ona byla jediná. Vždycky se ptala jak se mám, co dělám a všechno chtěla vědět. Každý den volala jak se s bráchou máme.
A teď tu není. Mamka to vzala strašně dobře. Brečela chvíli, šla si dát cigaretu a silné kafe a potom si sedla k počítači a pracovala. Jakoby se nic nestalo. Jen potom byla taková skleslejší. Teď už jí to přešlo úplně, mluví o tom všem klidně a v pohodě. Jakoby se nechumelilo. V úterý jedeme na pohřeb a já vůbec nevím co od toho mám čekat.
 
 

Reklama