Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Deník

Idyla

24. ledna 2013 v 14:48 | El
Tak klidný školní týden jako je tento, jsem už dlouho nezažila. Na škole jsou dva první ročníky a jedna kvinta, kteří minulý pátek jeli na lyžák, ze kterého se mi podařilo vyvléknout a to jsem se ani nemusela příliš snažit. Na horách, nota bene na lyžích, jsem stála poprvé a naposledy v sekundě na gympláckém lyžáku a ne, že by se mi to chtělo dvakrát opakovat. Nechce se mi to vůbec opakovat. Představte si tu situaci, kdy věčně odstrkovaná holka stojí poprvé na lyžích mezi spolužáky, kteří všichni lyžovat umí, do toho jsou tam s nimi ještě starší kluci, no nebylo to dvakrátv příjemné, pitomej svah... Takže jsem se zařekla, že mě na takovou akci už nikdo nedostane, takže zatímco ostatní lyžují někde bůhví kde, já s bratrem a směskou lidí z prváků chodím do školy, končíme v jedenáct a prakticky nic neděláme. Tedy vyjma dneška, to jsme něco víceméně dělali, ale konec byl jako vždy v sladkých jedenáct, kdežto ostatní musí dělat obloučky, stromečkovat kopce a soutěžit v nějaké "úžasné" olympiádě, co pro ně vymyslel náš mírně potrhlý učitel ZSV. Lepší už to snad ani být nemůže, dokonce jsem dnes zjistila, že dostanu čtyřku z matiky, což je pro mě po minulém školním roce dost úspěch.
Jak si užíváte týden vy?

Rok 2012... Tedy třináct.

31. prosince 2012 v 17:14 | El
Ach jo, tak je to zase tady, Silvestr, nový rok. Ne, že by mě mrzelo, že odchází tenhle rok, ten ať jsi jde někam hodně daleko a už se nevrací, spíš se tak pozastavuji nad tím, že jsem zase o rok dál, že jsem zase o rok starší, připravenější pro život "velkých", který je, ať jsem si za poslední čtyři roky prožila co jsem chtěla, určitě těžší. Zajímalo by mě, co nového přijde s dalším rokem, jestli zase takhle někdy v únoru potkám Pana Úžasného, který mě za pár měsíců kopne tam, kam slunce nesvítí a na obloze se neobjeví tahle žlutá kulička ještě dobrého půl roku. Nebo že bychom dostali nějakého skvělého profesora, který mě bude pronásledovat i ve spaní a nakonec kvůli strachu z něj nezvládnu předmět? I když, možná bych neměla být tak pesimistická, není to dobré, ale já se bojím být optimista, vždycky když jsem byla, tak to nedopadlo dobře a člověk je pak zklamaný... Ale mohla bych si dát alespoň nějaké předsevzetí na ten nový rok, ale zatím mě napadají jen samé hrůzné, jako třeba začít konečně chodit běhat, ale to dopředu vím, že nesplním, takže bych si mohla vybrat nějaké další klišé, jako třeba... no, dieta u nás neprojde, tak snad leda lepší známky. Mám to pěknou vyhlídku. Dáte si také nějaké předsevzetí? A jak vlastně slavíte Nový rok? :)

Život je pes. A já ho nechápu.

15. prosince 2012 v 15:59 | El
V poslední době přemýšlím nad tím, jak je svět zvláštní. K tomuto tématu jsem se víceméně dostala s jedním kamarádem, kdy jsme rozebírali to, jak je všechno kolem nás ironické, nesmyslné a vlastně svět vůbec nechápeme. Nemusím pro příklady chodit daleko, mé vztahy jsou přímo ukázkovým příkladem. Možná si vzpomínáte na to, jak jsem byla pschicky celkem v háji proto, že se se mnou na konci školního roku rozešel přítel. Ne, že bych ho měla tak hrozně ráda, to jsem si myslela, ale později jsem došla k velmi uklidňujícímu zjištění, že jsem měla ráda to, co jsem si z něj udělala, ale jeho samotného vlastně ne, hold ty růžové brýle, které si člověk někdy nasadí, odpadnou příliš pozdě a já si tuto skutečnost uvědomila až po několika měsících trápení. S bývalým přítelem jsem moc chtěla být, strašně jsem si to přála, ale nakonec nám to vydrželo sotva dva měsíce, což mi připravilo dalších šest měsíců truchlení. Před třemi měsíci jsem se neuvěřitelnou a v tu dobu pro mě dost pitomou shodou okolností dala dohromady s jiným klukem, se kterým jsem vlastně vůbec nic miít nechtěla a v momentě, kdy jsem mu na vztah kývla, jsem sama sebe div nezaškrtila, vážně jsem s ním nechtěla být, přišel mi jako jen jako kamarád a celkově jsem z toho měla špatný pocit, nadávala sama sobě a počítala jsem dny do doby, než bych se s ním mohla rozejít a nevypadalo by to blbě. Nemyslete si ale o mě, že jsem někdo, kdo kývne na vztah každému, to ne, potíž byla v tom, že jsem ho znala poměrně dlouho a měla jsem ho ráda, nechtěla jsem mu ublížit a i když jsem dopředu plánovala, že mu řeknu ne, při tom jeho pohledu jsem to nesvedla. A najednou jsem s ním déle, než s tím, s kým jsem opravdu být chtěla a k tomu všemu mi s ním je čím dál tím lépe. Opravdu nechápu život, proč je tak složitý? Stalo se vám někdy, že to, co jste nechtěli, jste dostali, ale co jste si přáli vám pokaždé uteklo?

Nesem vám noviny...

7. prosince 2012 v 14:38 | El
Je sedmého prosince. Prosince. To znamená, že za dva týdny jsou Vánoce, což nějak nedovedu pochopit. To už je to rok, co jsem na tom byla psychicky tak špatně? Už rok mám svůj notebook? Je to vážně dvanáct měsíců, co můj pes běhal po zahradě ve sněhových cestičkách jako v bludišti? Nevím, co se to děje, jestli se zbláznil čas, nebo já, ale vypadá to, že co nevidět začnou k nám domů chodit vánoční pohledy, začnou prázdniny a pečení cukroví bude v plném proudu. Mě ale ne a ne zachvátit ta vánoční atmosféra, mě pořád přijde, že je tak půlka října, ne čtvrtina prosince, jako bych vzlezla do stroje času a objevila se o dva měsíce dřív. Minulý rok jsem se na Vánoce dost těšila a co si budeme nalhávat, bylo to kvůli dárku, tedy kvůli notebooku, u nás totiž nikdy taková ta soudržnná rodinka nebyla, Vánoce mám z dětství spojené s křikem, nadávkami a výčitkami, protože mamka s taťkou byli přepracovaní, nevrlí a já malé dítě, co se nemůže dočkat dárků. Letos jsem ale vážně netušila, co si přát, mám takový pocit, že mám skoro všechno, co bych si přála mít, takže jsem byla nakonec donucena nechat si darovat nový mobil. Jak vnímáte vánoční atmosféru vy? Těšíte se, nebo vás svátky nechávají chladnými?

Nestálí rodiče

17. listopadu 2012 v 12:43 | El
Mám já to zvláštní rodiče, někdy jim vadí každá blbost, ale to, že jejich dcera nosí pětky z matiky prakticky celý školní rok, je nechává chladné do té míry, že mě mamka po čtvrtletce, která dopadla mizerně, vzala nakupovat, prý si z toho nemám nic dělat (nutno ovšem dodat, že mi to strhla z limitu na Vánoce), kdežto normálně je naštve vážně skoro všechno. Vůbec se v nich nevyznám, je to stejné, jako u učitelky klavíru - někdy chtějí tohle, v zápatí jim je to ale jedno a když se snažím splnit jejich přání, tak to najednou chtějí úplně jinak, stejně jako na klavíru, kde mi nejdřív řekne, ať skladbu hraju rychleji a druhou hodinu mi za to, že jsem splnila to, co chtěla, vynadá. Ono je pak docela těžké splnit jejich očekávání, když se mění každým dnem, zato u bratra zůstávají dost stálá, takhle se to mění jen u mě, čemuž moc nerozumím. Možná proto mám takový problém s vymyšlením vánočních dárků pro ně, protože jednu chvíli je potěší to, podruhé zase tamto, takže je těžké něco zvolit, takže to nakonec asi vyřeším tak, že po úporném přemýšlení koupím něco praktického, ačkoliv já bych tedy z nového hrnce jako dárek k Vánocům moc radost neměla, ale znáte to, mamky. :) Co jste nakoupili/nakoupíte pro své rodiče vy?

Angína bez angíny

10. listopadu 2012 v 10:19 | El
V životě jsem nevěřila, že to řeknu, ale vážně, radši bych chodila do školy, než být nemocná! Od minulého víkendu mi není nějak dobře a jelikož chodím každé úterý na prohlídky k obvodní doktorce, tak se na mě podívala a nic na mě neshledala, tak jsem šla normálně do školy, ale ten samý den začaly stejné příznaky i bratrovi, druhý den se tedy šlo znovu k doktorce a skončilo to tak, že angínu mám nejen já a bratr, ale i mamka a taťka pravděpodobně taky. Ačkoliv jsem to já, kdo nakazil celou rodinu, tak je mi ze všech nejlépe, vlastně jako kdybych angínu vůbec neměla a byla úplně zdravá. Proto mě taky štve, že jsem kvůli tomu zameškala tři dny ve škole, což dělá spoustu zameškaných hodin, chybějících zápisků, nemluvě o testech, které jsem prošvihla a hlavně přijdu o hodiny matematiky, což je u mě celkem průšvih, i když já tu matiku nechápu ani když tam jsem, tak to možná takový rozdíl nebude... K tomu všemu samozřejmě nesmím ven a to zrovna v momentě, kdy je k tomu tolik příležitostí, takže mě to moje povalování štve dvojnásob. Kdyby mi alespoň něco bylo, tak to pochopím, ale když se cítím úplně zdravá, tak mě to vážně leze krkem, ani vyvspat se dloiuho nemůžu, protože beru prášky i v noci. Vážně, já chci z domu!

Poznej sama sebe!

1. listopadu 2012 v 21:14 | El
Víte, co je zvláštní? Asi tři dny žiju s představou, že jsem na blog napsala článek a přitom tu žádný není... Nechápu se, kolikrát jsou ty mé pochody mysli docela zajímavé, možná někdy až moc, nebylo by na škodu se v sobě alespoň trošku vyznat. Jak jsem si ověřila dnes ve škole, kdy jsme s naším trošku "neobyčejným" (v překladu prostě s trošku divným) profesorem měli podle přednášky, co napsal v ZSV, psát na deset minut kompletní rozbor naší osobnosti podle Galénových, Pavlovových a dalších a dalších typologií a já, jak jsem to tak četla, tak jsem u sebe dovedla přiřadit jen melancholika a to bylo tak celé. Talent? Nic. Nadání? Nic. Genialita? No to už vůbec ne. Vlastně moment, věděla jsem ještě IQ, ale nevím, na kolik se dá věřit nějakému testu a konec konců, výsledkem takového testu si můžu tak leda podložit stůl, v životě mi je to celkem na nic, ačkoliv pokud vám vyjde pěkné číslo, umí to celkem zvednout sebevědomí, stejně jako sice trochu sexistická, ale přesto egozvedající poznámka na vaše pozadí, na které jsem včera měla štěstí. Já! No chápete to? Já ne, což je další věc, které u sebe nerozumím a takových bych mohla psát ještě stohy... Co vy? Kdyby vám někdo zadal takový úkol jako mě, a sice popsat sama sebe, co by jste psali? :)

Nudný život?

26. října 2012 v 10:20 | El
Přemýšlím, co se v mém životě za poslední týden změnilo. K lepšímu. Dobře, nebudu tak kritická a budu přemýšlet nad tím, co je všeobecně jinak, ale když se tak dívám na uplynulý týden, nevidím nic moc nového, můj život je vážně chvílemi dost nudný, oproti ostatním lidem, které znám, jsem až povážlivě stagnující, kdežto všichni kolem mě mají pořád tolik práce... Je to zvláštní, oni by dali cokoliv, aby si chvíli mohli odpočinout a já bych si zase přála vrátit úplný začátek školního roku, kdy jsem nevěděla, kam dřív skočit. Tedy ne, že by teď bylo učení méně, to vůbec ne, ale mám pocit, že jsem si práci přidělávala povědomně záměrně, to jsem byla na své sešity až pedantská, když sem něco musela škrtnout, hned jsem trhala stránku a přepisovala, díky bohu mě už ale tahle mánie přešla, ačkoliv doteď to ve mě přetrvává. Takže to se určitě změnilo za poslední týden. Jinak jsou změny spíš k horšímu, třeba mi opět strašlivým způsobem nejde matematika, nějaká absolutní hodnota iracionálních čísel, Vennovy diagramy na třetí a podobné věci, to je vážně děs, absolutně se nechytám, takže by mě opravdu zajímalo, co budu dělat, zatím se uklidňuji tím, že je říjen a když bych to nezvládla, tak v pololetí to nevadí, ale stejně, já, která jsem na základce patřila mezi nejlepší ve třídě v prváku div nepropadám z matiky, takže mi moje znmky nejsou lhostejné, ale o to je to horší, protože mě to trápí víc, než notorické flákače. Musím si sehnat doučování, ale jak mě se do toho nechce... A co vy? Jaký máte vztah k počítání? Jde vám to?

Do tanečních bez rizika újmy na zdraví

12. října 2012 v 13:42 | El
Ještě než začnu psát samotný článek, ve kterém ani nevím, co bude, chtěla bych vám všem poděkovat za komentáře pod minulým článkem o tanečních, vážně mi dost zvedly náladu a hlavně, což je asi trošku divné, dodaly odvahu k tomu, abych se rozhodla, že nebudu už tančit s bratrem. Já nikdy nechtěla, jenže on má problém navazovat kontakty s holkami, jelikož se ke všem chová jako ke mě a nedovede pochopit, že co mu projde u mě, neprojde u jiné a přemlouval mě tak dlouho, až mi ho bylo líto a svolila jsem, že tedy odmítnu nabídky ostatních a půjdu s ním. Že se to ukázalo jako chyba, to sem si uvědomila už dřív, ale když ono je někdy tak těžké odmítat lidi, zvlášť když vám na nich záleží, ať jsou jacíkoliv. Vím, že mám tenhle problém, já na sobě kolikrát nechám dříví štípat, než si nakonec s vypětím všech mravních sil dovolím pípnout, což je jedna z vlastností, kterou u sebe nemám moc ráda, protože je to kolikrát vážně dost omezující. ale v situaci tanečních se to nakonec vyřešilo tak, že po rodinné dohodě k spolu, k bratrově nelibosti, tančit nebudeme. A je to... jako samotný fakt, že nebudu tančit s ním, je fajn, jenže problém je, že mám několik opravdu "úžasných" známých, které se mi dařilo držet od těla jen proto, že si mě bratr při volkách ulovil první, jenže takhle sem jim vydaná na pospas a do tance s nimi se mi opravdu, ale opravdu nechce. Tomu se říká z deště pod okap, co? Ale oproti bratrovi je to rozhodně lepší, tihle na mě alespoň (doufám) nebudou křičet. Jinak se v mém vesměs nudném životě nic neděje. Vstát, jít do školy, vrátit se domů, učit se, jít spát, jít do školy... Zvláštní je, že třeba o prázdninách ten režim byl ještě volnější a nijak mi to nevadilo, ale teď z toho mám takový nepříjemný pocit, nechci, aby bylo všechno stejné, jenže potíž je ta, že ten život zrovna v mém případě nejde moc oživit. Jak vlastně probíhají takové vaše klasické školní/pracovní dny?

Proč?

6. října 2012 v 12:38 | El
Proč všichni můžou mít normální taneční, ale já ne? Proč musím tančit s bratrem, který na mě křičí proto, že kvůli svým pitomým, ač krásným, šatům zakopávám a každou chvíli mi na ně někdo šlápne? Proč mi drtí ruku tak, že v ní dostanu křeč a nemůžu jí držet napnutou? Proč mi schválně šlape na nohy a kope mi do nich, ačkoliv to dost bolí a mě nejde udržet rytmus? Proč všechno, co se při tanci stane, svaluje na mě, přestože on jde absolutně mimo rytmus a kroky dělá úplně jiné, než se mají? Proč mi nadává a vymýšlí si jakékoliv důvody pro to, aby mě mohl pořádně přímo na parketu, vedle ostatních, seřvat? Proč mě ubrečenou drží tak pevně, že se nemůžu hýbat a utéct pryč od něj, pryč od všech? A proč doháje zrovna ve chvíli, kdy se mu vysmeknu, utíkám pryč, brečím a řasenku mám rozmazanou přes půku obličeje, proč musím sakra potkat svého bývalého přítele?!

Škola, škola, škola.

2. října 2012 v 17:41 | El
Ve škole je to teď takové podivné. V jednu chvíli jsou na nás profesoři div ne milí a v druhé chvíli na nás křičí, nadávají nám do pitomců národa, ačkoliv nám nedávno opět přípomínali, že mi jsme právě ta elita a zahrnují nás takovým množstvím úkolů, že nevím, kde mi hlava stojí. Kupodivu jsem zjistila, že mi ty doby, kdy mám strašně moc práce vyhovují, asi je to tím, že nemám čas přemýšlet nad věcmi, kterými jsem se předtím, v době volna, užírala, ale musím řešit spousty jiných záležitostí, od školy po vztahy, klavír, maturitní četbu a vztahy. Teď jsem tak přemýšlela nad tím, jak je vlastně to rozvržení času nás lidí zvláštní. Když jsme malí, máme defakto spoustu času, ve škole čtyři, pět hodin a pak volno, do kterého ovšem nespadá tolik možností, jako když jsme starší, ale když jsme starší, tak nám nahrnou takových povinností, že mnohdy ani nestačíme naši nově nabitou svobodu zužitkovat. Jak ráda bych chodila víc ven, zašla do kina, na koncert, je toho tolik, co bych chtěla zkusit a zažít, jenže ten pitomý čas mi kazí plány, nehledě na to, že mám doma, oproti jiným lidem, takový trochu vojenský režim, já vlastně nikam pomalu nesmím. Zajímalo by mě, čím sem si tohle vysloužila a v poslední době mi to celkem začíná vadit, na druhou stranu se ovšem rodiče staví poněkud mírněji k mým vztahům k mužskému obyvatelstvu, v tomhle razí heslo, že já si musím nabít čumák sama. A zatím nabíjím. Solidně. No, alespoň že něco můžu, když už nic jiného. Teď tu na mě kouká z tašky sešit z biologie a krystalografie mě už volá a dělá takový rámus, že prostě musím vypnout počítač a jít se na to kouknout, nebo mě zítra ta podezřívavá schyzofrenní profesorka sežere...

Jizerky

15. září 2012 v 9:34 | El
Tak sem se vám vrátila z naučně-pracovního pobytu v Jizerských horách se školou. A vítě, co je na tom nejlepší? Já to přežila a to doopravdy! Představte si chajdu na konci pětikilometrového stoupání do obřího kopce, stranou od veškeré civilizace, bez vody, elektřiny a tudíš i bez WiFi, sprch a klasických záchodů, prostě jako ve středověku. Já nejsem nějak choulostivá a nejsem ten typ co by stál před záchody (spolužačka je trefně nazývala sračkodíry) a vykřikuje, že to je nechutné a že to prostě nemůže, ale ráda sem tam tedy nechodila, takže sem jeho návštěvu zregulovala na jednu denně. Ano, vydržela sem to, ale kdo ne, když se tam nedá dýchat bez pozvracení? Bouda měla dvě patra, dole byly zmiňované záchody, kuchyně bez sporáku a vody pouze s kamny, na kterých jsme dvě hodiny marně zkoušeli uvařit těstoviny a místnost kde jsme jedli a kde spali profesoři. Nahoře byla pouze jeden pokoj, velká asi jako menší učebna, ve které spalo namačkáno na sobě třicet lidí, kluci a holky dohromady. Tudíž žádné soukromí na převlékání, žádné soukromí na nic. Byla tam zima, ale strašná, navíc já spala u okna, takže sem do spacáku lezla v ponožkách, tlustých ponožkách, návlecích, dvojité vrstvě tepláků, tílku ,dvou triček a silnou mikinou a stejně mi byla zima, což samo o sobě stačilo k tomu, abych čtyři noci nespala, ale nebudu to házet jen na chudinku zimu, nespala bych ani kdyby tam bylo teplo, protože holky s kluky dělali neuvěřitelný bordel, opili se, kouřili, prodávali si navzájem trávu a tak podobně, takže sem přijela i mírně přidušená a kdyby mi někdo dělat testy, tak mi asi vyjde, že sem marihuan taky požila, díky těm výparům. To byla asi ta horší část, ta část pracovní moc pracovní nebyla protože první den jsme nic nedělali, druhý den se šlo na túru, na kterou já ze zdravotních důvodů nemohla jít, ve středu se dopoledne plely v silném dešti a nehorázné kose stromky v lesní školce, ve čtvrtek sem zůstala na chatě, protože mi bylo špatně v pátek se jelo domů. Alespoň tohle dopadlo dobře, když už nic jiného. Musím říct, že jestli na mě ještě někdo někdy přijde s takovým pobytem, tak to se budu bránit ještě víc, než teď.

O všem a o ničem

8. září 2012 v 10:09 | El
Zjistila sem, že mě hrozně baví být vzorná studentka. Možná je to tím, že mám konečně diář, který je dostatečně použitelný a do něj si vedu obsáhlé seznamy co za den mám udělat a seznamy, lístky, upomínky, prostě něco takového, mě lákají a hrozně mě baví odškrtávat si co už mám hotové. Jako každoročně se mi vrací zářijová nakupovací mánie, takže mamku tahám při každé příležitosti do papírnictví a "hrozně nutně" potřebuji ty tenké barevné fixky, krásné sešity, hromady propisek, zvýrazňovače, kružítka, fólie, desky, prostě všechny možné školní potřeby. Nejradši bych všechna ta papírnictví vykoupila od shora až dolů, ale mamka mi to jaksi nezaplatí a tak se musím krotit, protože jinak by mi za chvíli nezůstala ani koruna, jak se znám. Prostě sešity a deníky, to je moje. Problém je, že když si koupím nějaký krásný, tak do něj prostě nedovedu nic napsat, takže se mi teď po stole válí několik povedených sešitů a já se marně rozmýšlím, kterým předmětem je z nesvětím, protože za ty peníze je přeci nenechám jen tak ležet, že ano. Zajímalo by mě, jak dlouho mi ta extrémně snaživá nálada vydrží. Minulý rok to bylo tak, že sem ze školního roku byla tak hrozně vystresovaná, že sem ani nemohla spát, byla sem hrozně nervózní, no prostě sem si přišla jak blázen, že to tak prožívám, ale teď je to v pořádku, teď me dokonce i to učení, přepisování sešitů a dělání domácích úkolů celkem baví, ale hlavně se mi v duši rozhostí takový krásný pocit, kdy se cítím tak nějak... spokojeně, hrdě, nevím jak to nazvat, asi to znáte, když se svědomitě na něco připravujete, cítite se najednou tak vzorně. Takže já jdu ve své vzornosti pokračovat a jdu si uklidit pokoj a kupodivu sen a to těším :D

Jo!

3. září 2012 v 15:56 | El
Tak se vám hlásím z 1.září a trochu opožděně se vám musím pochlubit - zvládla sem to. Oboje zkoušky, jak z matiky, tak z němčiny, byly hrozné, snad v životě sem nebyla tak nervózní. Ve čtvrtek, když sem se s žaludkem na vodě dobelhala do školy na tu masochistickou akci, sem vážně myslela, že jim při tom písemném testu omdlím. Taky že jo, tedy později. Sem já to ale silná nátura, že? Když sem dostala papír s větami k přeložení, tak sem s hrůzou zjistila, že je to úplně totožný test, jaký sem už jednou já a moje třída psali. Člověk by řekl, že když už sem ho jednou psala, tak ho teď napíšu lépe, ale opak je pravdou, já to napsala snad ještě hůř, takže když uplynul stanovený čas, byla sem na pokraji svých sil s přesvědčením, že už sem to prohrála na celé čáře a nedovedla sem si představit, že bych ještě našla odvahu na to dojít do třídy na ústní část. Kupodivu ovšem ta ústní část, ze které sem byla úplně v háji, dopadla mnohem lépe, než sem čekala. Ona je jedna věc říkat tu "řeč", co sem si měla připravit, před celou třídou a druhá věc je říkat to jen před profesorem, byť z něj mám panickou hrůzu. Už v půlce mého monologu mi řekl, že je jasné, že sem prošla, takže sem to v euforii dokončila, on se na mě usmál, poblahopřál mi a šlo se. Chápete to? On a usmát se? Poblahopřát? To bylo už druhé velké překvapení za ten den. Pocit úlevy mi ale moc dlouho nezůstal, když sem si uvědomila, že druhý den dělám reparát z matematiky, na který sem byla snad ještě méně psychicky připravená. Ve třídě nás bylo na reparát sedm, což je docela úctyhodný počet na kvartu gymnázia, tohle sem tedy opravdu nečekala, když sem na tenhle gympl nastupovala. Ten test byl buď tak jednoduchý, nebo sem to já uměla tak dobře, ale věděla sem skoro všechno, což mě neskutečně překvapilo a vyrazilo mi dech. Při ústní zkoušce před komisí, na kterou sem měla hrůznyplný názor, se jen probíral ten test, profesorky byly milé a snažily se mě dokopat ke sprvné odpovědi a k mému nevýslovnému překvapení sem nejen že prošla, ale dokonce se trojkou! Já! Vážně sem tomu nemohla uvěřit, jak sem byla šťastná. Nechce se mi jít na vyšší gymnázium, rozhodně je to ale lepší, než jít znovu do kvarty, takže vítej, kvinto!

Už se to blíží..!

28. srpna 2012 v 21:06 | El
To je hrůza, už ani pořádně nemůžu spát, jak sem ve stresu z těch zkoušek, je to jak na začátku školního roku, to jsem taky tak vystresovaná ze školy, ze známek, z učitelů, prostě z celé té budovy, že mám celý den stažený žaludek a nervozita lomcuje s každým nervovým zakončením. Proč tenhle stres mám ale podstupovat v době, kdy bych si měla odpočinout? Jo, to jsou ty moje pitomé absence, kvůli kterým mám tyhle problémy na krku, ale já vím, můžu si za to sama, teď už je na stěžování trochu pozdě... Každopádně sem se kvůli těm dvěma měsícům permanentní nervozity rozhodla, že už žádné takové výluky mít prostě nebudu, protože další takový nervák bych už asi nepřežila. Mě stačí speaking z angličtiny, natož komisionální zkoušky. Nejhorší na tom je, když si člověk uvědomí, jak strašně moc na tom vlastně záleží, kolik lidí zklame, jak se sám sobě nebude moct podívat do obličeje. Půjdu o třídu níž, bude se muset sehrát s kolektivem, ale po celou dobu studia už pro ostatní budu jen ten propadlík, celý život budu ten propadlík, i když třeba jen ve své hlavě. Žít s vlastní blbostí a chybou, která se s vámi potáhne celý život, to je podle už docela dobrý důvod k depresičnu. Asi bych neměla být tak ve stresu, někteří lidé to mají o to horší, že mají doma nepřátelské prostředí, rodiče je děsí výhružkami a vidina prohry je o to horší, ale u nás doma mě všichni ještě podporují, jenže já vím, že je to i tak bude dost mrzet. Vždycky sem byla ta premiantka, ačkoliv sem si to nikdy nepřiznala a pro rodiče to musí být asi těžké, že jejich dceři, vždycky té lepší z dvojčat, najednou hrozí propadnutí. Nedovedu určit, jestli ej to horší pro mě, nebo pro ně... Nějak nemůžu uvěřit, že se zítra vzbudím a budu vědět, že druhý den mám zkoušky. Už teď je mi na zvracení.

Jak zvládat stresové situace?

23. srpna 2012 v 18:28 | El
Uf, to je hrůza... V životě sem s takovou nevolí neočekávala začátek nového školního roku. Vždycky sem se, kupodivu, už ke konci do školy těšila, protože sem se doma nudila, ale teď je to úplně jiné. V hlavě mi z a poslední dny leží jen reparát a začínám mít opravdu silné nutkání se učit. Pořád. Když se neučím, dokonce i teď, když píšu tenhle článek, mám výčitky svědomí z toho, že netrávím všechen svůj čas nad učebnicemi. Nadávám si za to, jak sem strašně... nevím, líná a hlavně lhostejná - lhostejná k tomu, že bych mohla propadnout, že zklamu své bližní, což ale samozřejmě není pravda, jen můj pitomý mozek se mě tak snaží ještě víc dokopat k učebnicím. Těžko říct, jestli mám větší strach z komisionálních zkoušek z němčiny, nebo z reparátu v matice. Na němčinu máme dost nepříjemného profesora, já sem v naší třídě ale asi jediný, kdo z něj má takovou hrůzu, což rozhodně není zrovna plus k mému kontu na udělání zkoušek. Jenže na druhou stranu mám dva pokusy a němčině rozumím víc, než matematice, k tomu na mě bude mluvit jen on sám, v jedné místnosti, bez čumilů v podobě spolužáků, nebo cizích profesorů, což má i výhodu v tom, že možná tak nezkazím svou závěrečnou řeč (rozumnějte mluvení do pěti minut na jedno téma. Německy, bohužel), z té mám největší strach. Možná právě proto, že sem se k ní stále nedostala a umím as první dvě věty. Matematice, té nerozumím skoro vůbec. Jako něco vím, ale takové primitivnosti, jako zvětšení, nebo zmenšení úsečky, nějaká ta práce s kalkulačkou, pár věcí s funkcemi, ale to podle mě na čtyřku stačit nebude. Navíc mě děsí to zkoušení u tabule, to já z hloubi duše nesnáším. Moje bývalá matikářka to věděla a proto mě vůbec nevyvolávala, což bylo skvělé, ale teď by se mi trocha praxe hodila... Na druhou stranu všechny ty profesorky, co u toho budou jsou fajn a nemyslím si, že by mě chtěly nějak potopit, narozdíl od mých dvou spolužaček ,které taky dělají reparát. Jedna do školy skoro nechodí a když přijde, hraje na notebooku o hodině hry a druhá je prostě arogantní, namyšlená a drzá flákačka. Alespoň že nejsem, jako ony...
Už to nemůžu vydržet, musím se jít učit, jinak s zblázním. Už mám jen týden...

17.8?!

17. srpna 2012 v 15:43 | El
Taky tomu nemůžete uvěřit, stejně jako já? Jak je možné, že už je téměř konec prázdnin? Tedy, mě přijdou chvíle ve škole strašlivě vzdálené, jako by se školní docházka odehrávala někde v mém minulém životě, ale na druhou stranu mi nejde do hlavy, že by se ty dva měsíce nicnedělání měli chýlit ke konci, že za dva týdny začne opět školní dril, nevyspání, stres ze známek a profesorů, ranní vstávání, méně času na kamarády a další a další negativa. Když o tom tak přemýšlím, co je vlastně na škole pozitivního? Kdyby se mě někdo zeptal před dvěma lety, kdy jsem se školou žádné problémy neměla, kdy sem neměla zase jiné problémy kolem a prázdniny sem prožívala tak, že sem se valnou část z nich nudila, určitě bych jich dokázala vyjmenovat hodně, ale teď... Vyšší gympl, jiní (a horší) profesoři, dvě zkoušky na krku, několik nových ne právě skvělých spolužáků, kteří si s radostí smlsnou na někom, jako sem já a samozřejmě jako naschvál jsou tohle snad první prázdniny, kdy se vůbec nenudím, takže je to zařízené opravdu brilantně a mě čeká další "skvělý" rok. Tedy snad, pokud udělám ty zkoušky, o čem každým dnem čím dál tím víc pochybuji a mám k tomu pádné důvody. Speaking na němčinu ještě nemám opravený, takže ho neumím, pořád se mi plete pretéritum a perfekt u nepravidelných sloves, slovíčka mi nelezou do hlavy a z matiky, ani po měsíci a půl snažení, neumím skoro nic, takže to vypadá, že snad nedám ani tu jednu zkoušku. Já vím, že bych měla myslet pozitivně, ale jak krucinál mám myslet pozitivně v téhle chvíli?

Ne, není.

5. srpna 2012 v 21:11 | El
Vzpomínáte si na minulý článek? Tedy lépe řečeno na jeho nadpis? Ne, asi ne, takže asi je hloupé nazvat tenhle článek takhle, když to nikdo nepochopí, ale což, teď opravdu nemám příliš síly na to vymýšlet nějaký "inteligentní" nadpis. Víte, jedna z obzvláště nechutných vlastností života je ta, že když už si myslíte, že je všechno v pořádku, že teď konečně přišla ta chvíle, kdy všechno bude jinak, život se otočí a s radostným šklebem vás nakopne do zadku se slovy "to se tedy pleteš". A přesně tak nějak je to teď i u mě, ale asi bych neměla být tak melodramatická a všechno hned přehánět, jenže nejhorší je, že mi to tak vážně přijde. Asi sem jeden z těch nepřízpůsobivých křehoučkých a zhýčkaných dospívajících lidí dnešní generace, když všechno hned vidím tak černě. Tedy, ono je víceméně všechno černé, ale teď sem měla pocit, že sem našla svítilnu, která mi svítila na cestu a vždycky sem viděla kousek před sebou. To je lepší, než nevidět nic. No jo, ale nebyla bych to já, kdyby se nakonec i ta svítilna nerozbila a nebylo zase všechno tmavé a studené. Teď je to horší, protože člověk si bolestněji uvědomuje, o co přišel, protože když víte, že je světlo, o to víc vás bolí tma. Jo, já vím, nic moc se neděje, ale já z toho prostě vždycky musím udělat něco většího, nebo v tom musím vidět víc, než ostatní. Dřív sem byla spíš smutná, než naštvaná sama na sebe, ale teď sem možná i víc naštvaná, než smutná. Tedy nejdřív sem smutná a pak naštvaná, protože smutek přichází v těch nejméně vhodných chvílích. Třeba u kamarádky. Třeba u kamarádky, který si na vás udělá celé odpoledne čas, u kamarádky, která se vám věnuje, projde s vámi obchody, je na vás hrozně milá a pak vám ještě zaplatí Colu, protože má pocit, že něco udělala špatně. A víte, jak se jí za to odvděčím já? Rozbrečím se nad její třídní fotkou, protože je na ní i můj bývalý přítell, zbytek dne se mnou není žádná řeč a druhý den udělám téměř to samé, jen tentokrát na delší dobu a bez jakéhokoliv důvodu. Sem já to ale kouzelná kamarádka...

Vážně je to nejhorší za mnou?

31. července 2012 v 19:34 | El
Mám takový pocit, jako by se v mém životě nic moc nedělo. Tedy, ono se většinou neděje nikdy, já vedu vlastně dost nudný a usedlý život, na patnáctiletou holku, ale teď je to vážně takové mrtvé. Musím přiznat, že to nejhorší období je (snad) už za mnou, už tolik nebrečím, tolik na Něj nemyslím a vůbec, je to lepší, ale ne dobré. Teď se mi povedlo být pár dnů docela v pohodě, nejsem si ovšem jistá, jestli sem se jen podvědomě nesnažila chovat se jako že je vše v pořádku, což je přijatelné vysvětlení pro to, že stačilo jen aby mě za den potkala jedna nepříjemnost a už to zase jelo, i když ten pláč docela pročistí vzduch, ale stejně ho nemám ráda, ačkoliv bych si na něj nejspíš měla zvyknout, teď je to takový můj parťák. I tak je to ale už lepší, teď je doma kamarádka, což je skvělé, protože chodíme ven a to je na smutek a splín snad to nejlepší, je to příjemné zpestření jinak všedních prázdninových dnů a já si na to už tak zvykla, že si nedovedu představit školní rok, kdy se budeme vídat tak jednou týdně, pokud budu mít štěstí a vyjde nám oběma nějaký rozumný rozvrh hodin. Ačkoliv mě čekají na konci prázdnin dvě opravné zkoušky a stále sem se neoklepala z rozchodu, nehodnotím tyto prázdniny nějak špatně, vlastně jsou lepší, než moje prázdniny obvykle bývají, jelikož jako mladší sem se doma dost nudila, ale teď se strašně moc chci zabavit a daří se mi to skoro u všeho, je to takový obranný mechanismus těla, které ví, že když bude v klidu, tak mu myšlenky na Něj nedají pokoj a tak dělám s dychtivostí i to, co bych za normálních okolností dělat odmítala. Třeba teď sem se dala víc na kreslení, ačkoliv ví, že mi to vůbec nejde a popravdě ty moje výtvory jsou dost bídné, ale kupodivu mě to baví a zkouším to co to jde, dokonce zítra jdu za kamarádkou ab udeme společně kreslit, i když z toho mám trochu obavy, ona kreslí vážně mnohem lépe, než já. Ale nějakou abstrakci snad svedu :)

Ehm... the second trip?

22. července 2012 v 20:15 | El
Tak se mi tu týden s týdnem sešel a já dělám rekapitulaci toho, co se povedlo.Je lepší dělat rekapitulaci toho, co se povedlo, i když je to mnohem těžší, než přemýšlet nad tím obsáhlým seznamem toho, co se nepovedlo, nicméně je rozhodně povzbudivější najít tři věci dobré věci za týden, než dvacet špatných za den. Za tenhle týden se mi určitě povedl dnešní výlet do Prahy - tentokrát už povolený od rodičů, kteří mi dokonce přispěli sedmi stovkami,ale znáte to, někam jedete a peníze se od vás kutálejí tak rychle, že se s nimy ani nestihnete rozloučit, a to nejsem zrovna rozhazovačný typ, řekla bych že na svůj věk docela umím šetřit, prakticky za nic neutrácím, ale uznejte, nechali byste v knihkupectví tři úžasné knížky a cédéčko s vaším oblíbeným houslistou? Ne, na to nemá srdce snad nikdo. Sice se výlet do Prahy nedá tak úplně hodnotit jako že se povedl, ale byl to rozhodně nejlepší den za celý týden, i když ta kavárna s jedním klukem, který kvůli mě skočil k nim domů v bouřce pro deštník byla taky fajn...:) Jinak je v mém životě až nudně obyčejné, nudně nudné, ale já si nemůžu stěžovat, mě ten poklidný způsob i tak trošku vyhovuje, protože kolikrát vážně nemám sílu něco dělat a tak se jen děsím toho, až začne škola, děsím se toho více něž kdykoliv předtím. Možná je to tím, že na konci prázdnin dělám dvoje zkoušky a vůbec mi to na ně nejde, nebo tím, že přestupuji na vyšší gymnázium, což přináší hodně změň a rozhodně ne k dobrému, nebo prostě tím, že se necítím zrovna připravená k tomu jít dál v životě, když někdo, na kom mi záleží, nejde se mnou...

The first trip to the Prague

16. července 2012 v 11:12 | El
Nějak nevím, co psát. Všechny dny jsou teď takové fádní, stejné, neměnící se. Každý den usínám s pocitem, že vím, co bude zítra, ráno se probudím do nového dne a vím, co mě za den čeká. Nic. Nedokážu určit, jestli je dobře, když víme, co nás druhý den čeká. Asi je to dobře, pokud to ovšem není tak jako u mě, že jsou všechny dny stejné, že nebude žádná odychlka a když bude, tak je většinou špatná a proto se snažím na ní příliš nemyslet, nebo-li co se může pokazit, to se pokazí a je to pravda. Včera sem vlastně zažila nejhezčé den těchto prázdnin, byly jsme s kamarádkou v Praze. Pro většinu lidí je to zcela normální, ale já v Praze byla jen párkrát se školou, jednou na letišti a pár měsíců v nemocnici, ale jinak ne, natož abych tam byla bez dozoru jen s kamarádkou. Chtěla jsem tam jet na patnáctiny a zpečetit tak to, že už jsem dost samostatná na to, abych to zvládla, ale mamka to rezolutně zamítla a kamarádka po několika měsících tento nápad vytáhla znovu a já se rozhodla, že tam prostě pojedu, že nic horšího než co se stalo se už stát nemůže, tak sem doma prostě řekla, že jedeme do sousedního města do aquaparku a nakupovat, což mi bylo svoleno. Byl to doopravdy úžasný den, moc mě to bavilo a na celou tu dobu sem zapomněla na Něj, byl to tak úlevný pocit se zase bavit, na chvíli odhodit tu šedou škrabošku smutku a být šťastná, šťastná jako ostatní. Jenže sem přijela domů, mamka sem i prohrabala v kapsách a vytáhla účtenky z obchodů, na kterých samozřejmě byli adresy obchodů, takže velmi rychle přišla na to, že místo v Kolíně sem byla v Praze. Kupodivu jí to ale nerozlobilo, dokonce to ani neřekla taťkovi, který by mě za to zabil, jen jsme si popovídaly o tom co je správné a špatné a řekla bych, že odteď můžu do Prahy už jezdit oficiálně. Alespoň něco se povedlo.

Myšlenkový hurikán

9. července 2012 v 11:29 | El
Nějak nevím, jak vyjádřit to, co cítím, všechno je tak složité, propletené a zamotané do sebe jako sluchátka MP3 když je vytáhnete ven z kapsy. Je to zvláštní, že se cítím tak zmatená a nešťastná, že je všechno tak iracionální, že mé myšlenky a prožitky víří v hlavě a já jim nerozumím, přestože přes den se nic neděje, sedím doma, dělám to co obvykle, ale nic z toho nemá pražádný význam a jedinou opravdovou činnost, kterou vyvíjím je přemýšlení, následné zoufalé pokusy o odehnání představ a obrazů s Ním, pláč, poslouchání stále dokola písniček které mi ho bůchví proč připomínají, v horším případě dubstepu, který je jeho nejoblíbenější hudební žánr a pokusy o to zavrtat se co nejhlouběji pod deku a už nikdy nevylézt. Včera to bylo čtrnáct dní od doby, co jsme se rozešli a mě přijde, že se to nelepší, ba naopak, že s každým dnem je to horší a horší. Sice méně pláču, ale myšlenky jsou o to horší, nastupuje otupělost, bolest a pak se k tomu opět přidruží ten pláč a já už opravdu nevím, co mám dělat. Asi bych se měla pokusit vyvíjet nějakou činnost, být s někým, cokoliv, jen nesedět doma, jenže když jsem venku sama, tak je kolikrát ještě horší a mě je trapné na veřejnosti brečet, lidi pak na mě koukají jako na úplného blázna. Čím dál častěji se mi taky stává, že mě mezi lidmi oslovují úplně neznámí občané a ptají se mě, jestli se mi něco nestalo, že prý nevypadám dobře. Dřív se mi to stávalo jen ve škole od profedorů, ale to, že mě sem tam takhle někdo venku zastaví, mi tedy zrovna na optimismu nepřidá. Tedy, oni ti lidé nejsou úplně neznámí, bydlím na předměstí a tady znám prakticky všechny alespoń od vidění, z obchodů a tak podobně, což je možná ještě horší, protože takhle se to za chvíli dostane k rodičům a já opravdu nemám zájem a tom, aby se dozvěděli, že něco není v pořádku, oni si totiž myslí, že je všeno fajn, protože sem celý den zavřemá v pokoji, vidí mě jen u jídla a tam docela dobře dovedu hrát šťastnou studentku. Asi už bych měla přestat psát, jen nevím, co teď dělat, spát totiž nemůžu, mě se o něm totiž začíná už i zdát...

Snažím se, ale nejde to

6. července 2012 v 16:20 | El
Je mi... ano, to bych taky ráda chtěla vědět, jak mi je. Ráno se probudím zhruba v pět a čtyři hodiny se neklidně převaluji v posteli, aby rodičům nebylo divné, že jsem tak brzo vzhůru, nechci jim dělat starosti a navíc, je to beztak ani nezajímá, nikdy je takové povrchní věci jako jak se má jejich dcera, nezajímaly, ti byli spíš na známky, co na mě říkají učitelé a jak dlouho jsem cvičila na klavír, takže to, že se se mnou rozešel někdo, koho mám (ano, stále mám) ráda, je nechává zcela chladnými. Mamka se mě nejprve snažila kostrbatě uklidnit, asi sem jí musela celkem vyděsit, jak sem spadla před domem a brečela sem, ale po piktosekundě po tom, když zjistila proč brečím, toho nechala a taťka mi přišel do pokoje náležitě vynadat, že se chovám jako hysterka, takže nač je vůbec zasvědcovat do toho, že všechno není tak, jak má být, když se setkám se zcela zjevným nezájmem a budu označena za slabocha, ufňukance, bačkoru a ještě dostanu přidáno tím, že mi řeknou, že je to beztak moje vina. A ona asi je, jiné řešení tady nevidím, což mi celou situaci ještě zhoršuje. Teď zírám v noci do tmy a moje vlastní mysl mě zrazuje tím, že mi šeptá, jak sem to celé zkazila, do toho mi ještě ukáže představy, jak se On vodí s nějakou jinou dívkou které teď říká jak jí má rád a tak se to opakuje každou noc a k lepšímu spánku mi nepomáhají asi tyto rady. Když tedy konečně usnu, tak se zase vzbudím za čtyři hodiny, takže si vůbec neodpočinu a když si vezmete, že takové myšlenky mám celý den, tak se už někdy v poledne cítím tak strašně unavená, že bych si nejradši zalezla do nějakého tmavého koutku a tam zůstala už celý život. Jenže to nejde a musím to nějak doklepat až k večeru, kdy už je společenky přijatelné, abych si šla lehnout, jenže samozřejmě neusnu a tak se další čtyři hodiny převaluji z boku na bok a snažím se najít polohu polohu, kde by mi ty myšlenky daly alespoň ns chvíli pokoj. Začínám opravdu chápat Bellu Swannovou, chápu tu její díru v hrudi, všechno...

No, ehm...

29. června 2012 v 12:41 | El
Co říct... marně hledám nějaká slova, kterými bych dokázala vyjádřit přesvědčivě, pravdivě, nezkresleně a tak, jak to skutečně je tuto skutečnost, ale asi je to marné, já nejsem žádný velký literát, rozhodně nedostanu Nobelovku za literaturu, takže popis věcí v jejich zrůdnosti asi přenechám někomu jinému. Přesto se však toužím o to podělit, vysvětlit vám to, jenže ať uvažuji nad čímkoliv, co sem o této věci už lidem řekla, tak mi dochází, že sem nikdy nevyjádřila ani setinu, ani zlomek té bolesti, smutku, ukřivděnosti a milionu dalších pocitů, které se ve mě sváří. Vidíte? Už zase brečím. Je to téměř týden, celý dlouhý týden uplynul od té události a já stále nejsem schopná dát se dohromady, ačkoliv bych ,kdybych toho byla v tuto chvíli schopná, bych na sebe byla hrdá, jak to dovedu zakrýt, jak dovedu dělat, že se nic neděje, ačkoliv se děje absolutně všechno. Samozřejmě mi to nejde úplně dokonale, protože jakmile není akutně nutné dělat šťastnéhého studenta, kterému končí prázdniny, tak upadám do... dejme tomu letargie, já to prostě neumím popsat, každý mi říká, že vypadám různě. Taťka se na mě osočuje, že sem jak hysterka a chodící mrtvola, mamka s výčitkami říká, že jsem jak z Dachau a bratr si ze mě tropí žerty. Jsou to moji nejbližší lidé, přesto mám pocit, že si nikdo z nich neuvědomuje, co se vlastně stalo. Jo, fajn, rozešel se s tebou přítel, ale co na tom, seber se, přestaň brečet a dělej, že se nic neděje. Ale jak mám sakra dělat, že se nic neděje, když mě ne opustil, ale když se na mě prostě vykašlal někdo, koho mám ráda ?! Vždyť mě opustil, měl jinou, choval se jak ignorant, nevšímal si mě, využil mě a pak mi ani nebyl schopen nic říct, prostě odešel... chápete to? Prosím, alespoň vy to chápejte...

Všechno je v háji

22. června 2012 v 18:29 | El
To je snad poprvé, co sem neměla problém vymyslet název článku, protože k tomuhle se snad ani nic jiného vymyslet nedá. Já tak nějak nedovedu přesně všechno vyjádřit, je toho příliš mnoho, abych to dokázala smysluplně sepsat do jednoho článku, vlastně to asi nebude smysluplné ani tak, ja kto napíšu, protože vůbec nevím, jak začít, jak to popsat, asi bych to neměla psát vůbec, protože mám pocit, že v poslední době si jen stežuju, vlastně na blogu si asi stěžuju asi pořád, ale nechci zatěžovat lidi kolem sebe svými problémy, navíc to taky nemám komu říkat, protože nikoho to nezajímá, takže to většinou píšu v kostce sem, tedy spíš jen tak dám najevo světu, že všechno není růžové, víc toho napíšu do deníku, ale tam se taky všechno nevleze a ruka bolí, případně se vyzpovídám kamarádce, což, když se nad tím pozastavím, dělám prakticky pokaždé, když se vidíme nebo si píšeme a už je to dost trapné, takhle jí zneužívat jako svou vrbu a pořád jí zatěžovat plitkými řečmi o tom co On zase řekl nebo neřekl, co udělal nebo neudělal, co mám dělat nebo nedělat a tak podobně. Asi bych s tím měla přestat, nebo jí totálně odradím od jakékoliv konverzace se mnou, ale já si vážně nedovedu pomoct, protože je toho tolik, co chci někomu sdělit a ona je prostě... všichni známe nejlepší kamarády (tedy doufám). Jinak, abych se tedy dostala k jádru věci, tak s Ním je to teď opravdu dost na hraně, vlastně se to asi už zachránit nedá, jenže mozek jaksi tuto skutečnost odmítá přijmout a stále si hledá nové a nové únikové cesty a možná právě tohle prodlužování situaci dělá ještě horší, ale jak se, pane bože, mám rozejít s někým, koho mám ráda?! Kdo to zvládne je buď úžasný, nebo bezcitný, nebo ho prostě nemá tak rád, nebo já vážně nevím, ale já na tohle prostě nemám. Vida, a už sem zase u toho, už zase se mi v hlavě rojí myšlenky na to, že to třeba tak není. Je, ale já si to prostě nedokářu na 100% připustit. Oproti tomuhle se můj reparát z matiky a N z němčiny jeví poněkud pitoreskně...
 
 

Reklama