Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Jiné naprosto nezařaditelné výkřiky do světa

Znásilněná

16. ledna 2013 v 17:06 | El
Psaní je ohromná terapie, někdy pomůže víc, než tisíc slov.

V doušcích tvých myšlenek
nejsem jen já pán,
znám však jedno zákoutí,
já karty rozdávám.

Odhrň tu temnou roušku,
kde zrcadlí se sen,
sebral jsem ti panenství,
jen tiše plač, nevzejde den.

Nemáš už nic, jen holou kůžu v hrobě,
není již rtů beze jmen,
Bůh odvrátil svou tvář tobě,
už není cesty ven.


P.S: Neberte všechna slova vážně.

Arabeska

20. října 2012 v 17:02 | El
Líné, líné, ale opravdu líné sobotní odpoledne a mě se zmocňuje podivný pocit roztříštěnosti, pocit, který nedovedu vyjádřit žádnými slovy, nedovedu ho ani v duchu popsat, je takový zvláštně melancholický, trpký a osamělý. Stává se vám to taky, že se ocitáte v myšlenkových a citových pochodech, které nedovedete vyjádřit?


Arabesko, arabesko
není dne bez nás,
arabesko, arabesko,
řekni co chystáš.

Arabesko, arabesko,
nenechej mě sám
arabesko, arabesko,
víš, že strach mám.

Arabesko, arabesko,
co s tím žalem v nás,
arabesko, arabesko,
život bez slunce je náš.

Arabesko, arabesko,
konec je už zde,
arabesko, arabesko,
nezapomeň na mne.

Boj

25. září 2012 v 15:55 | El
Na křídlech rajek
odletěl jsi v dál
já nehledala Tě
neměla jsem Tě znát.

Žít a vědět, žít a znát,
toť úkol nehodný nás lidí,
však žít a mít, žít a lhát.
toť úkol souzen Tobě.

Tys můj největší nepřítel,
já Tvá lítá sokyně
bojujeme spolu, s pravdou,
bez konce a začátku-

Ejmi - pes pro každý případ

13. srpna 2012 v 9:38 | El
"Nenechtě se vysmát, hošani, největší mám já!"
Tuhle reklamu asi neznáte, však je taky nejspíš jen v rádiu Středočeského kraje, ale přesně se hodí na tuto situaci, protože nenechte se vysmát, hošani, ale největšího, nejkrásnějšího, nejchytřejšího a nejroztomilejšího psa na světě, mám já! Ona je vážně nefalšovaně opravdovým nejlepším přítelem člověka v takovém rozsahu a takové poetičnosti, jako by si každý, nejen milovník psů, přál, stejně tak jako snad ani nemůže existovat člověk, který by si nepřál takového kamaráda, jakým je Ejmi, tříletá fenka bernského salašnického psa, která právě teď spí v boudě našeho druhého, neméně úžasného labradora, na koberci, který jí její absolutně nekreativní panička tři hodiny tkala a ona ho, náležitě jako jedinou pokrývku podlahy v boudě, nevytahuje ven.
Každý majitel psa by mohl vyprávět hodiny o tom, co všechno jeho pes umí, u mě se to dá shrnout do třech slov - všechno a nic. Ejminka není typický vycvičený pes, který by za piškot chodil i po uších, kdyby to uměl, ona neumí žádný povel a to prostě a jednoduše proto, že žádný povel ani umět nechce. Každý den mi dokazuje, jak je to chytré a bystré stvoření, takže její neovládání žádného povelu nesvědčí o tom, že je hloupá, ale o tom, jak je hrdá a inteligentní. "Proč bych, proboha, měla dělat takové skopičiny?" Nejspíš něco podobného se jí honí hlavou a pro její nedostatek kázně, této myšlence a toho, že okamžitě rozpoznala, že jí chceme učit, jsme nikdy já a žádný jiný člen naší rodiny neměli příležitost jí něco naučit. Pokud se nám náhodou podařilo odchytit jí při pokusu zavrtat se do boudy, obdařovala nás všechny hraným nechápavým pohledem a myslela si svoje. Není to zvířátko úžasné?
Častokrát se cítím jako matka, ačkoliv teď asi urazím každou matku, která by si případně tento článek přečetla. Ne, já prostě tenhle pocit nedovedu přirovnat k ničemu jinému, než k mateřství, protože Ejmi není jen má nejlepší čtyřnohá kamarádka, je zároveň něco jako moje dítě, ve všech věcech týkajících se jí, se projevuji jako typická neurotická máma, která se může zbláznit, když se na její dítě někdo podívá byť jen trochu křivě, okřikuje každého, o kom má pocit, že jejímu mláděti teoreticky může skřit chloupek a konzervu v obchodě koupí až po důkladném pročtení složení a konzultaci s majitelem zverimexu, který o tom stejně houby ví. Ano, já vím, neměla bych to přehánět, ale řekněte sami, když vidítě tohle zvíře, dokázali by jste jí nechránit?

Zimní vítr

3. června 2012 v 13:06 | El
Tak nějak nevím, co bych sem ze svého života měla napsat, protože všechno je takové... takové, že já sama tomu příliš nerozumím, natož abych to dovedla přepsat do literární roviny a něco tady vysvětlovat, to vážně nejde, takže sem po delší době přidám jednu básničku, kterou jsem nedávno dopsala.
Stává sae vám taky, že vás nápady napadají pravidelně jen ve škole?

Petrolejka zapraskala
tichý sten zhasil svíce
kde jsou slzy, co jsem vyplakala
už nejsou žádné, už nikdy více.

Doteky tmy, toť jediný kdo touží
již nedoletím za světlem
perly lásky s krví mou se snoubí
tam daleko, tam za severem.

Kousek příze omotal mou duši
z náprsní kapsy tys vytáhl lež
ach, myšlenky, vy barbaři hluší
zkončete to rychle, než...

Žádné dlouhé okecávání

10. března 2012 v 20:56 | El
Jo, přesně tak, nechce se mi tu nějak dlouze vybavovat. Možná proto, že absolutně nevím o čem, mám takovou špatnou náladu z toho, co se děje kolem mě a mám v plánu o tom něco napsat, ale ne dnes, dnes fakt ne....
Tohle sem napsala včera večer. Já vím, nic moc, ale přesto to sem chci dát, protože tohle je přesně místo, kam se to hodí. Tady je kniha mého života a to sem patří.

V koutě tu klečím
nahá ve svém ponížení
zostuzena slovy Tvého srdce
vydána Ti na pospas.

Jsem tu sama jako vězeň
vězeň ve své vlastní hlavě
okleštěn, topící se v reji Tvých slov
padající do propasti žalu.

Sebral jsi mi vše, co jsem měla
srdce, duši i mysl,
a já už nemám, nemám nic,
nemám víc co ti dát,
i když tolik chci.

A Ty, Kaine, stojíš tu nade mnou,
zahalen do mého studu
a pohled Tvých chladných očí,
zhasil poslední jiskru života,
uvnitř mého srdce.

Temnota

31. prosince 2011 v 12:45 | El
Tenhle tentonoc jsem psala asi před dvěma týdny, takže v době mé nepřítomnosti. S jednou kamarádkou jsem se domluvila, že mi k tomu nakreslí nějaký obrázek, protože nádherně kreslí, ale nějak to vázne, takže sem se rozhodla, že to zveřejním bez toho a obrázek přidám. Teď se to tu stejně možná bude obrázky jen hemžit, protože moje nejlepší kamarádka mi k Vánocům věnovala všechno, o nakreslila za poslední dva roky ale nechce je zveřejnit, protože na její blog se nehodí, takže to asi udělám já. Když se na tu básničku koukám zpětně, přijde mi vlastně docela trapná. Ale co...

Kdysi dávno
v poli černém
stála mužská postava.
Dívala se temně k městu
pěsti vztekle zatíná
vybrala si tuhle cestu
kde myšlenka je nečistá.

Pohledem svým volá blesky
obléká se do pláště
vyšla krokem podle stezky
do větru a do záště.

Pevným krokem dojde k bráně
ani na ni nezaklepal
rozpřáhne svou ruku k ráně
rudou září ji rozmetal.

Vzplane oheň, lidé křičí,
na nic nedbá tento ďas
smrtící zář vše ničí
tu náhle ozve se hlas:

Ach, vy lidí nevědoucí
nevíte, co jste zrobili,
když vaše nohy mrzké
na tuto zem vstoupily.

Už toho mám dosti,
již není cesty zpět
nechť se vaše kosti
promění ihned v led.

A jak řekl, tak se stalo
cosi za lidmii se hnalo
a z živé vesnice
stala se teď lednice.

O pár měsíců dál
již teplý vítr vál
tam, kde město stálo,
už mnoho černých rostlin kvetlo.

Uteklo spoustu let
a stálo město jako květ
dlouho byly temné noce
a jeden stín věděl,
že nebudou mít konce.

Propast

22. května 2011 v 14:19 | El
Vůbec nic se mi k mému výtvoru nechce psát. Mám vážně blbou náladu...

Tuhle noc
bylo to stejné jako vždy
v tom lese havraním
viděla sem propast.

Stála sem u ní
jen v noční košili
a ten pohled mě děsil
jak krutost na Zemi.

Kolem dokola nebylo nic
jen pusté křoviny
krvavý Měsíc
a hejno havranů

Mlčky sem se dívala
do té jámy bezedné
a rozhodla se utéct od všeho
od té lži průhledné.

Otočila sem hlavu
pohlédla do rudé záře
přehoupla nohy přes okraj
a zmizela v šedé páře.

A nad pustinou
ozval se řev,
to tisíc havranů
chtělo další krev.



Rady pro nespavce

11. května 2011 v 13:06 | El
Je to asi rok, co různě často trpím někdy dost nepříjmenou nespavostí, která dost otravuje život, a tak sem se rozhodla sepsat pár rad pro lidi, které trápí podobné problémy a nechtějí nebo nemůžou brát nějaké chemické hnusny. Jsou to rady mnou osobně prověřené a vyzkoušené, jen bohužel nemůžu zaručit, že to všem a vždy zabere.

1) Nechoď spát v oblečení, které tě kouše/svědí/škrtí nebo je ti jinak nepříjemné. Když sebou budeš pořád mlít a škrábat se, moc ti to ke klidnému spánku nepomůže.

2) Já často mívám ten problém, že v pokoji mám moc horko nebo zase zimu. Když rodiče slušně požádáš, aby přestali tolik topit určitě ti vyhoví. Pokud máš topení přímo v pokoji, jednuduše si ho zreguluj na potřbonou teplotu. Když je ti zima, nanos si do postle víc dek a pořádně se zachumlej.

3) Pro ty, co se bojí tmy tahle rada bude asi k ničemu. Opravdu se lépe spí, když je v pokoji absolutní temnota. Chodila sem spát s rozsvícenou maličkou lampičkou a spaní se mi trochu zlepšilo, když sem jí zhasnula.

4) Je jasné, že v hluku se spát moc dobře nebude. Jestli máš mladšího sourozence, je to asi trochu problém, ale pokud máš sourozence staršího, popros ho, ať si ztlumí televizi nebo hudbu. Když to bude sobec a nevyhoví, klidně si stěžuj rodičům. Až bude mít problém, je to jeho mínus, má tě nechat spát!

5) Vybodni se na diety a kašli na pravidlo, že se nemá jíst 3-4 hodiny před spánkem. Je lepší, vzít si alespoň jablko nebo chleba se sýrem než se půlku noci trápit se staženým žaludkem. Nehledě na to, že je to nezdravé.

6) Můj taťka mi nespavost jeden čas vyčítal tím, že se nemám divit, že nemůžu zabrat, když se celý den válím u počítače nebo televize. Asi na tom něco bude. Zkus se nějak zabavit. Neříkám, že musíš na celý den jít běhat, chápu nechuť k fyzické činnosti když sama k ní mám vztah jak kus hovězího, ale můžeš přes den třeba kreslit, hrát stolní hry, vařit, jít se projít, učit se, uklidit si pokoj...

7) Na mě nikdy počítání oveček nezabíralo a už vůbec ne, mít plnou hlavu myšlenek. Pokus se před spaním nerozebírat to, že propadáš z matiky a ten vysoký blonďák ze školy si tě nevšímá.

8) Měj před spaním nějakou činnost, kterou budeš dělat každý den. Nejlepší je asi sprcha nebo koupel, můžeš totiž použít nějaký voňaý šampon, po kterém se ti bude hned líp spát.

9) Těsně před ulehnutím do postele si dojdi na záchod a trochu se napij, aby ses v noci zbytečně nebudila. Případně is postav sklenici s pitím do pokoje.

10) Pokud na tebe nic nezabírá, v lékárně najdeš speciální čaje pro lepší spánek. Jestli ani to ti nepomůže, asi je nejlepší čas vyrazit k doktorovi.

Léto

26. března 2011 v 19:07 | El
Mám docela ráda výtvarku. Člověk si při ní celkem odpočine, pokud se zrovna neprobírá teorie ale ani ta mi nějak extra nevadí. Máme i docela dobrou profesorku, dokáže každého pochválit. I mého bratra. Tím ho teda nechci nějak urážet ale jednou sem v knížce o psychickém vývoji předškolních dětí viděla obrázky "hlavonožců". Panďuláci jen z čárek a tak. Defakto takhle kreslí i on a paní profesorka mu tuhle řekla že je to "čistá a velice půvabná práce". No jo, je prostě milá.
Před týdnem sme měli dělat svojí básnickou sbírku na téma "Roční období". Já básním docela ráda takže mi to nevadilo. Asi si zřídím rubriku spešl pro básničky ale zrovna teď to nějak zlobí ,tak to nechám na jindy. Ale jednu sem přece jenom napíšu.

Konečky prstů váhavě vztáhneš
na modrou dálavu před sebou.
Víš však, že nikdy nedosáhneš
tam, kde dlí den s temnotou.
Pokusíš se o to však, jednou, dvakrát,
dokud neusneš únavou.
Pak se přece jen dostaneš
k výšinám, kde život je jen hrou.


¨

Ehm...takže

24. února 2011 v 18:41 | El
No jo, tak konečně sem se odhodlala založit si blog. Plánovala sem to děsně dlouho, minimálně dva měsíce určitě. Jenže sem ve své podstatě líný člověk. Vlastně vůbec ne v podstatě, sem líný člověk. A to hodně. Téměř všechno pořád odkládám na poslední chvíli a řeším to někdy až v rekordním čase (kromě mytí vlasů, to neodkládám a v rekordním čase to nestíhám. Bohužel...). Třeba před nedávnem sme ve škole měli projekt, Mladý Demostenes. Demostenes byl řečník myslím že v Řecku a neměl to chudák nějak jednoduché. Vlastně to asi muselo vypadat, že z něj bude strašný řečník protože měl ťiky, slabý hlas a pořád byl nervózní. Ale on si řekl, že bude ten nejlepší řečník na světě a taky se o to pokoušel. Někdy dost divnými způsoby. ALe dokázal to (takové odhodlání bych taky chtěla mít). Naše převelice aktivní škola se cpe do všeho co se kde šustne a tahle soutěž nebyla vyjímkou. Takže, milá třído, napište si text naprosto o čemkoliv a pak nakluště do hudebny a mluvte tam před lidma. Jindy velice výřeční spolužáci co baží po tom aby si jich někdo všímal stojí před ostatními, jsou natáčeni kamerou a nervózně přešlapují. Bylo mi jich líto. Nevím proč, nějak je nemusím a oni nemusí mě. Přesto pro ně dělám první poslední. Někdy se fakt nechápu. Ale ten Demostenes byla docela sranda. A hlavně - celkově za to bylo asi 20 kreditů a to nepočítám případně kredity az umístění. Hned je člověku líp. I tenhle úkol, tedy vytvořit text, sem nechala na poslední chvíli. Den před odevzdáním sem se večer konečně dokopala k tomu, abych otevřela Word. Nakonec z toho vylezlo něco o zrůdě v lese co se z ní vyklubal Bux Bunny. Trapné ale aspoň sem dostala kredity. A nebyl to nejhorší ze všech prací co byli prezentované(což ale není nějaká útěcha protože být průměrný v mojí třídě znamená, že sem téměř idiot). Na tenhle článek se chystám dost dlouho, asi tak týden. Ani nevím co to tu melu, samé blbosti, jak je mým velice dobrým zvykem. Aspoň ten začátek mám za sebou. Musím na sebe být hrdá, konečně sem si založila blog. Yeah!
 
 

Reklama