Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz / Odkaz

Berte prosím v podtaz autorská práva.
Všechny mé články, výtvory a veškerý obsah
blogu je autorský a bez mého svolení nebo
bez uvedení zdroje ho prosím nezveřejňujte na svém blogu.

Myšlenky a názory

Znovu...

25. listopadu 2012 v 14:33 | El
Proč mi na něm záleží?
Proč mám pocit, jako by se celý poslední půl rok začal opakovat, jen s někým jiným?
Proč jsem tak hloupá a zase jsem si někoho pustila k tělu?
Proč dopouštím, abych dělala tu samou chybu podruhé?
To jsem vážně tak pitomá?
Nezáleží mi na něm. Ne. Ne. Ano.
Chtěla bych zrušit celý tenhle rok, chtěla bych smazat všechno, co se stalo, chtěla bych zapomenout.
Chtěla bych přestat být naivní, chtěla bych přestat vidět v lidech jen to dobré a pitomě doufat, že jednou třeba budu mít štěstí.
Nejsem pěkná. Ani chytrá, zajímavá, nemám spoustu peněz. Ale vysvětlete mé duši, že s takovou prostě nemám nárok na štěstí, že úspěch a láska nečeká pro šedé myšky.

Kdo je dneska nemá?

27. ledna 2012 v 10:08 | El
Co si budeme namlouvat - servery, určené pro sdružování a kontakt mezi lidi, neboli sociální sítě, dneska vládnou, a to bez nadsázky, celému světu. Podívejte se třeba sami na sebe, podívejte se dobře a nelžete si. Je dost možné, že patříte mezi tu drtivou většinu lidí, kteří mají "alespoň" ten Facebook, Twitter nebo mají profil na x.teen či na lide.cz. Možná, že jich máte i několik. A kolik času na nich trávíte? Jste tam jednou týdně? Jednou denně? Hodinu? Dvě? Co myslíte, dokázali byste bez nich normální žít, normálně fungovat? Všechny tyhle otázky se mohou honit nejen v mé, ale i v těch vašich hlavách. Určitě už jste nějaký ten mravokárný článek a Facebooku četli, třeba na hvězdných stránkách typu Krásná.cz. Většinou nám do hlavy cpou stále ty samé omšelé a nezajímavé fráze jak je to špatné, jak na tom dnešní mládež visí a tak podobně. Těžko říct, jak se na tuto zkušenost můžeme dívat. Lidé se dělí na několik táborů - jedni jsou skalní obdivovatelé, kteří nedají například bez toho Facebooku ani ránu a píší na něj každé prd. Druhým táborem jsou zapřísáhlí lidé, kteří si vypsali za úkol nejméně Facebooku upálit za čarodějnictví. No a pak je tu poslední skupina a v té jsou lidé, kteřým Facebook či jiné podobné weby nevadí, třeba na nich i mají profil, ale na druhou stranu nemají potřebu zapisobat na "zeď " pravidelné návštěvy toalety. Jak v této a v jiných mnohých životních situacích platí zlatá střední cesta. Sociální sítě nejsou ani tak dobré a ani tak špatné, jak si myslí první dva tábory. Pokud se budeme každý den bezhlavě vrhat do hodin chatování a komentování přihlouplých statusů, fotek a budeme otravovat tu zdravější skupinu nesmyslnými zprávami, není to zrovna ten nejlepší nápad. Jistě, je to pěkné být ve spojení s lidmi, které máme rádi a třeba je nevídáme tolik, jak bychom si přáli, ale všeho moc škodí. Sociální sítě tu nejsou od toho, aby se stali náplní našeho života a aby lidé začali stýkat spíše virtuálně. Na druhou stranu ale taky nejsou proto, aby nám škodili. Řekla bych, že opravdu neškodí, protože to, co nám na nich může ubližovat je většinou pouze naše vina.
Já patřím do t

Sourozenecká válka?

7. září 2011 v 17:20 | El
Mít sourozence v určitém směru není vůbec jednoduché. Pokud je sourozenec mladší, bývá na něj často soustředěno víc pozornosti než na starší dítě, rodiče mu v různých bitkách a slovních hádkách dávají přednost, protože je "přece ten mladší" a oblíbenou větu "Podívej se, jaký mu dáváš příklad" už slyšelo mnoho lidí. Je to samozřejmě velká nespravedlnost, protože co sem já zažila, obvykle bývá právo na straně staršího ze sourozenců. Několikrát sem slyšela od dětí mé starší sestry takové výmysly od mladšího kluka na straší holku,m až se mi protočily panenky. Bezmezně obdivuji ty, kteří mají mladší sourozence a zároveň je mi jich taky líto. Já sem zvyklá na oporu ze strany mých bratrů a sester a musím říct, že sem téměř ve všech svých sourozencích našla úžasného parťáka.

Jsem z dvojčat a na svého bráchu nedám dopustit. Nikdo na planetě nemůže u bratra najít tak skvělého kamaráda a takovou oporu, jako jsem našla já. Každý den mi pomáhá s učením, protože je skoro ve všem lepší než já a to i několik hodin, i když by mohl dělat cokoliv jiného. Bez něj bych na gymplu asi dlouho nezůstala. Nemám ve třídě mnoho přátel a on, i když by si mohl sednou k nikomu jinému, si sedne ke mě. Dřív mi dokonce počítal příklady při testech z matiky a to i za takového rizika, jako pětky ze čtvrtletky. On je vlastně jediný, kdo mě za poslední dny dokázal opravdu rozesmát a dělá to denno denně. Měla jsem jednou období, kdy sem na Honzu bývala strašně hnusná a on se mi snažil pomoct, dokonce mi mamka řekla, že pro mě i brečel a mrzelo ho, že se trápím, a já ho od sebe stále odháněla. Tímhle článkem bych mu chtěla strašně poděkovat za to, co pro mě dělá. Brácho, mám tě ráda!

PS: Vím, že tohle je asi děsně nesmyslný článek, tak mě za tu sentimentálnost omluvte.

Přítel za pár kliknutí

3. dubna 2011 v 10:40 | El
Je éra počítačů, internetu, virtuálního světa a možností, které by si člověk před dvaceti, třiceti lety ani nedovedl představit. Pokrok jde hrozně rychle kupředu (to je dost otřepané klišé) a lidé tráví před počítačem čím dál tím více času. Není se tedy čemu divit, že když si křivíme páteř na hrami, sledováním novinek se světa a nakupováním na slevových portálech, přihodíme k tomu i hledání nějakého vhodného protějšku. Konec konců, ono je to přece mnohem jednodušší než jít ven a "úplnou náhdou" třeba vrazit do toho sexy brigádníka v pizzerii a ještě k tomu zrovna když roznáší právě hotovou šunkovou pizzu. Tomu chudáčkovi nezbyde nic jiného než tě pozvat někam na koktejl...Ale ty přijdeš o krásné tričko. Na internetu ale stačí jen registrace a naťukání pár kritériií pro tvého vyvoleného. Navíc, když je někdo hodně nervózní, rudne, koktá, kouká do země, dělá blbosti a trapasy jsou jeho denním chlebem, vidí jako jediné řešení jeho osamělosti to, že si bude nevinně chatovat a každou odpověď třikrát promyslí, případně si do toho bude psát i s kamarádkou a bude se radit co odpovědět, aby okouzlil osobu na druhém konci jednoho z milionu kabelů. Je relativně velká šance, že se to povede, pokud ten druhý nebude mít otázky typu "co mas na sobe??" a "nechces se ted hned stavit?" (takové typy naprosto nesnáším a hrozně mě irituje větší počet otazníků a vykřičníků za větou, ikdyž sama nevím proč). Pokud ale člověk nevleze třeba do místnosti s názvem "Mazlení a sex", tak se to asi nestane.
Jasně, že je taky možnost, že to bude nějaký úchyl. Ale každý má přece v hlavě trochu rozumu, aby s téměř neznámým člověkem nešel do jeho bytu nebo se sešel na zapadlé zastávce tramvaje.Ale když vidím někde fotky téměř nahých holek, začínám o tom pochybovat...
Taky si s někým můžete psát a nakonec zjistit, že si z vás ten dotyčný dělal celou dobu jen srandu. To s oblibou dělá moje neteř které je devět let. Vůbec nevím, kde to chytla ale pokaždé, když je u mě, dožaduje se, abych jí pustila na jednu nejmenovanou internetovou stránky, kde píše úplně kraviny. Každému nakecá, že je z jeho města a domlouvá si s ním schůzku. Je to hrozně hnusná zábava ale když jí to nepovolím, je schopná začít křičet a brečet, že jsem jí třeba schválně uhodila a tak podobně. Radší jí tam vždycky pustím, nejsem hold výchovný typ. Takže holky, pozor na kluka s přezdívkou Superman a kluci na holku s přezdívkou Bella!

No smoke! Please...

20. března 2011 v 16:49 | El
O tom, že kouření škodí, ví dneska úplně každý. Malé děti, co sledují televizi, ze to dozví od takových těch obrýlených pánů, děti, co umí číst si to přečtou na každé cigaretové krabičce co uvidí v obchodě a nakonec, vždyť se to učí i ve škole. Je pro mne tedy záhadou, proč tolik lidí kouří.
Kolikrát už asi viděli obrázek plic kuřáka a nekuřáka. Kolikrát se rozkašlali tak, že nemohli řpestat. Kolikrát vyšli pár schodů a jejich plíce už to nezvládaly. Kolikrát si už řekli "Tak dost, končím s kouřením!". Jenže pak přidje první slabá chvilka a oni si zapálí. A znovu. A znovu.
Moji rodiče kouří oba, kouřili vždycky, co si já pamatuju. Mamka tak středně, a táta je silný kuřák. Půl hodiny bez cigarety nevydrží. Takže jet s ním v autě je dost utrpení, protože obvykle si zapálí tak čtyřikrát. Sice si stáhne okýnko ale to moc nepomůže, je to pokaždé cítit po celém autě. Když sem byla mladší, vždycky mi vynadal, že si stahuju okýnko a to já nechápala, vždyť je to přece nezdravé, čuchat ten kouř. Pasivní kuřáci vdechují ještě více škodlivin, než normální kuřák.
Mamka, ta si obvykle zpálí s ním, ale nikdy mi nevynadá, že si zacpávám nos a házím po ní pohledy opovržení. Ale o tom, že by přestala kouřit, asi neuvažuje...
Vlastně, kouření je strašně sobecká záležitost. Jednak ten kouř vdechují všichni lidé kolem vás a kouření už není jen poškozování svého těla, ale těla těch druhých. Když to hodně přeženu, tak ublížení na zdraví. Rodiče tím učí své děti podobnému návyku v dospělosti, často děti kuřáků začnou kouřit už hodně brzy. A taky, rodiče by měli myslet na své děti taky v tom, že je ptřebují, že si přejí, aby s nimy byli co nejdéle a tím, že začnou kouřit, si na životě moc nepřidají. Třeba moji rodiče, nejsou zrovna nejmladší. Mamka měla mě a bráchu, už hodně pozdě a táta je o pár let starší než ona. Oběma jim je přes padesát a mě je nějakých těch -náct. Spíš vypadají, že by mohli být moji prarodiče, než rodiče. Táta nebývá nemocný, chřipku jen tak nechytne a když ano, přechodí to. Zato má ale vysoký tlak a cholesterol a jeho rodiče umřeli hodně mladí na mrtvici a infarkt. Doktoři mu řekli, že když to půjde dobře, věkem bude někdy mezi nimi. Takže zhruba tak ještě 3-4 roky než se dostane na tu věkovou hranici. A to je hrozné. Je to tak strašný pocit, dívat se na něj, jak se pořád rozčiluje, spí 4 hodiny denně a ještě k tomu kouří jak fabrika. Když za ním někdy zajdu a sednu si k němu, prosí ho, aby přestal kouřit, alespoŇ to omezil, obvykle mě seřve. Nebo řekne něco v tom smyslu, ať si hledím svého. Když sem mu koupila náplasti s nikotinem, vyhodil je. Žvýkačky taky. O elektronické cigaretě nemluvě.
A já se mu jen snažím pomoct...

Jsem příliš melancholická i na svoje poměry...

5. března 2011 v 19:11 | El
Nevím proč, ale vždycky sem se považovala za hrozného intelektuála. Možná proto, že rodiče mi vždycky otloukali o hlavu, jak sem chytrá a takové věci. Asi sem na tom opravdu nebyla po intelektuální stránce nějak echt špatně. Měla sem neustále samé jedničky. Což mi připomíná text nějaké písničky, slyšela sem jí v rádiu, myslím že se to jmenuje nějak..něco s holkou. Ale já sem si nehrála s panenkama (obvykle sem je jen strašně ráda svlékala a vždycyk sem byla hrozně rozčarovaná když pod šatama nevypadala tak, jak vy vypadat měla. No jo, byla sem možná trošku perverzní) a nenosila sem šaty s puntíčkama, a už vůbec ne s růžovými. Měla sem sestřih na kluka, nejradši sem se patlala v písku a bahně, kradla sem hlínu z květináčů a oškubala keře abych mohla dělat "lektvary", nesnášela sem uklízení a byla sem hrozně vyčůraná. Některé historky z mého dětství moji milovaní rodiče ještě vytahují o rodinných sešlostech. Všichni se smějí, přitom to slyšeli minimálně potřetí a já se cítím jako pitomec. No a co že sem bratrovi zalhala, lstí ho donutila k úklidu pokojíčku a ještě sem mu do toho zpívala?! Byla sem prostě jen velmi vynalézavé dítě co vědělo, co chce (a především co ne...).
Moje klučičí chování bylo nejspíš způsobeno tím, že sem vyrůstala vedle kluka. Jenže zase nevím, proč sem v sobě neprobudila trochu té roztomilé dívky. Nebo zase proč bratr nebyl spíš "holčička". Vždyť sme dvojčata, měli jsme tedy oba dva stejnou příležitost, jaksi být tím, čím bychom podle dnešního světa měli být. ¨
Ovšem to, že sem se chovala a vypadala jako kluk, neměnilo nic na tom, že sem byla tatínkova holčička. Nikdy sem mu neřekla "ne" a vše, co sem mu na očích viděla sem udělala. Ikdyby mi přikázal sníst rybu s marmeládou (možná by to ale dopadlo jako v Přátelích, Joey u jedení dortu s banány, piškotama, marmeládou a hovězím prohlásil: "Banány, dobrý. Maso, dobrý. Marmeláda, dobrý. Tak kde je problém?").
Puberta je zrádná mrcha. Takže už nejsem tatínkova holčička. Nevím, jestli se pořád chovám spíš jako kluk. Asi jo. Vlasy mám pořád spíše kratší, ikdyž ne tolik ale přesto mě to štve.Rozhodně ale nedělám to, co vidím tátovi na očích. Ten chce jediné - a to já momentálně udělat nechci. Nechci už tři roky.
Dříve můj vztah s tátou byl dobrý. Řekla bych že naprosto bezproblémový. Dnes je na bodu mrazu. Nebo spíš varu. Ale on se doopravdy snaží na mě neřvat. Dává do toho strašně energie. Ale tak jednou denně to nevydrží. O víkendu je to dvakrát, to se vidíme obvykle třikrát. Což je asi 20 minut, takže předpokládám že každou sedmou minutu na mě zařve...
Ale přesto, mám nejlepší rodiče na světě. Nepřenáší na mě svoje ambice, ani na bráchu ne. Tedy kroěm klavíru ale za to si na 50% můžu sama. Nosím špatné známky ale oni moc nekřičí, spíš mlčí. Hodně je to mrzí, dřív sem byla premiantka, chodila na soutěže a vyhrávala. Dnes sem průměr, což v naší třídě je samo o sobě k pláči. Na olympiády samozřejmě nechodím, kromě biologie, ta mi jde. Celkově rodiče se pro nás hodně obětovali. Jak pro mě, tak pro bráchu. Taťka s bráchou chodí na každý fotbalový trénink a zápas. Hraje vrcholově takže týdně tím taťka stráví asi 15 hodin. Přitom má strašně náročnou práci, něco se po*ere a táta jde do vězení nebo minimálně před komisi. Pořád pracuje, jak na zahradě, tak před počítačem. Za to ho nesmírně obdivuji, všechno co měl, dal jiným. Nemá žádný koníček, jeho životní náplní jsou jeho děti a práce. Jednou to s ním nedopadne dobře, že hodně islný kuřák,často se nervuje a ještě k tomu dost málo spí. Jeho rodiče se nedožili šedesátky. Tátovi je padesát šest let. Radši na to ani nechci myslet...
Ale pořád sem se nedostala k tomu co sem vlastně chtěla napsat. Chtěla sem napsat, že nejsem žádný intelektuál.
Intelektuálové si vybírají věci, které jsou podle jejich názoru kvalitní. Intelektuálové odsuzují (většinou) knihy, jako je Twilight, seriály jako je Tisíc a jedna noc nebo stránky jako krasna.cz. Já se tím nikde nevycholoubám ale nemůžu si pomoct, mě se všechny tyhle věci líbí. Mám sklony na všem vidět to dobré a ve všem hledat kladné stránky. Sem hrozná romantička takže Tisíc a jedna noc se mi trefila do noty. Po pravdě řečeno sem ale viděla kousek asi sedmého dílu, a nic víc. Jen se mi to prostě líbí a nevím, proč to ostatní tak odsuzují. Spoustě lidem se to podle mě líbí ale nepřiznají to, protože to nepřiznají ostatní. Já to taky nepřiznám. Twilight je chvílemi hodně přitažené za vlasy ale mě se taky líbí. Nikdy sem nepřečetla knížku, která by se mi svým způsobem nelíbila. Všechno napsané je krásné (vyjma mých textů). A krasna.cz? Na tu chodím každý den. Nevím proč, prostě mě jen baví něteré články, ikdyž hodně je jich tam dost o ničem. Speciálně čtu ty od kluků. Zvlášť od jednoho, chodím na jeho stránky a moc se mi líbí jeho styl psaní a ta jeho přemýšlivost. Ten kdyby nebyl na krasna.cz tak by to byl doopravdy jen blbý plátek o ničem (ale stejně bych na něj chodila).
Mrzí mě, že nejsem intelektuál. Porotože tím, že asi nejsem intelektuál, padá to, že sem si uchovala něco ze svého dřívějšího intelektu. A to mě hodně mrzí. Protože tak už nemůžu v životě dělat to, co bych chtěla...
 
 

Reklama